„Co je dneska za den?“
„Predvecer blahoslaveneho Katy,“ rekl Rumata.
„A proc nesviti slunce?“
„Protozejenoc.“
„Uz zase noc,“ povzdychl si otec Kabani rezignovane a svalil se oblicejem do zbytku jidla.
Rumata se na nej chvili dival a pohvizdoval si mezi zuby. Pak vstal od stolu a zasel do komory. Tam mezi brukvemi a hromadou kovovych pilin jiskrily sklenene trubice pristroje na paleni lihu, ktery tu mel otec Kabani — podivuhodny vytvor intuitivniho inzenyra, chemika samouka a sklarskeho mistra. Rumata dvakrat obesel pekelny stroj kolem dokola, pak v temnote nahmatal sochor a nekolikrat plnou silou prastil nazdarbuh do tmy. V komore to zarachotilo, za-rincelo, zabublalo. Do nosu vnikl odporny zapach zkysle priboudli-ny.
Rumata vykrocil po praskajicich sklenenych strepech do vzdaleneho kouta a rozsvitil baterku. Pod haldou harampadi tam stal v pevnem silikatovem sejfu miniaturni prenosny syntezator Midas. Rumata rozhrnul haraburdi, vytocil na kotouci kombinaci cisel a zvedl viko sejfu. I v bilem elektrickem svetle vypadal syntezator mezi rozhazenymi kramy podivne. Rumata vhodil do nasypneho otvoru nekolik lopat kovovych pilin a syntezator zacal potichu bzucet. Indikator se automaticky zapojil. Rumata spickou boty pristrcil pod vystupni zlabek rezave vedro. A hned nato — cink, cink, cink — na zprohybane plechove dno zacala dopadat zlata kolecka s aristokratickym profilem Pice VI., krale arkanarskeho.
Rumata prenesl otce Kabaniho na rozvrzany kavalec, stahl mu boty, otocil ho na pravy bok a prikryl vylinalou kozisinou jakehosi davno vyhynuleho zvirete. Pri tom se otec Kabani na okamzik probudil. Nebyl schopen pohybu, nebyl schopen cokoli vnimat. Omezil se na to, ze zanotoval nekolik versu ze zakazane svetske pisne Jsem jako kvitek malicky v naruci u sve maticky, nacez zacal dunive chrapat.
Rumata sklidil ze stolu, zametl podlahu a otrel sklo jedineho okna, zcernaleho spinou a chemickymi pokusy, ktere otec Kabani provadel na parapetu. Za opryskanymi kamny nasel sud s lihem a vylil ho do mysi diry. Pak dal pit chamacharskemu hrebci, nasypal mu ovsa ze sedlove brasny, umyl se, usedl a cekal zahleden na cadivy plaminek olejove lampy. Sesty rok uz zil timto podivnym, dvojim zivotem. Na prvni pohled jako by si byl na nej zvykl, ale cas od casu, jako napriklad ted, ho najednou napadlo, ze tu vlastne neexistuje zadny organizovany teror, ze nehrozi agresivni sede nebezpeci, ale ze se rozviji jakesi obludne divadelni predstaveni s nim, Rumatou, v hlavni roli. A v nejblizsi chvili, po nejake jeho obzvlast zdarile replice, zahrmi potlesk a znalci z Ustavu experimentalni historie nadsene vykriknou ze svych lozi: „To je ono, Antone! Vyborne! Jsi chlapik, Tosko!“ Dokonce se ohledl, ale preplnene hlediste nikde, jen zcernale, omsele steny z oloupanych kulatin, potazene vrstvami sazi.
Venku tise zarehtal a nekolikrat preslapl chamacharsky hrebec. Ozvalo se hluboke rovnomerne huceni, dojemne zname a v techto mistech naprosto neuveritelne. Rumata se s pootevrenymi usty zaposlouchal. Huceni se pretrhlo, jazycek plamene nad lampickou se za-kolebal a zaplal jasneji. Rumata zacal vstavat a v tom okamziku vkrocil do mistnosti z naproste tmy don Kondor, nejvyssi soudce a strazce velkych statnich peceti obchodni republiky Soan, viceprezident komory dvanacti velkoobchodniku a rytir cisarskeho radu Milosrdne pravice.
Rumata vyskocil, div neporazil lavici. Chtelo se mu priskocit k hostovi, obejmout ho, zlibat na obe tvare, ale nohy samy se podle etikety pokrcily v kolenou, ostruhy dustojne cvakly, prava ruka opsala siroky pulkruh od srdce do strany a hlava se sklonila, az se brada zaborila do nacechrane krajkove naprsenky. Don Kondor strhl aksamitovy baret s prostym perem, jake se nosi na cesty, rychle, jako by odhanel komary, jim mavl smerem k Rumatovi, pak odhodil baret na stul a obema rukama si u krku rozepnul prezky plaste. Plast se jeste pomalu sinul za jeho zady k zemi, ale to uz don Kondor sedel s nohama od sebe na lavici, levou ruku v bok, pravou od tela drzel jilec zlaceneho mece zabodnuteho do nahnilych prken podlahy. Byl maly, hubeny, s velkyma vyvalenyma ocima v uzkem, bledem obliceji. Jeho cerne vlasy obepinala masivni zlata obruc s velkym zelenym kamenem nad korenem nosu, jakou nosil i Rumata.
„Jste sam, done Rumato?“ zeptal se udychane.
„Ano, urozeny done,“ odpovedel Rumata smutne. Otec Kabani najednou hlasite a srozumitelne pronesl: „Urozeny done Rebo! Jste hyena, abyste vedel!“
Don Kondor se neotocil.
„Priletel jsem,“ poznamenal.
„Doufejme, ze vas nevideli,“ rekl Rumata.
„O jednu legendu vic nebo min,“ rekl don Kondor popuzene. „Nemam cas na cestovani na koni. Co se stalo s Budachem? Kam se podel? Tak uz si sednete, done Rumato, prosim vas! Boli me za krkem.“
Rumata poslusne dosedl na lavici.
„Budach zmizel,“ spustil. „Cekal jsem na nej v Uzlabine tezkych mecu. Ale prisel jenom jakysi jednooky otrhanec, rekl heslo a odevzdal mi pytel s knihami. Cekal jsem jeste dva dny, pak jsem se spojil s donem Hugem a ten mi oznamil, ze doprovazel Budacha az k hranicim a ze dal jde s Budachem jakysi urozeny don, kteremu se da duverovat, protoze strasne prohral v kartach a je donu Hugovi oddan telem i dusi. Cili Budach zmizel nekde tady v Arkanaru. To je vsechno, co vim.“
„Moc toho neni,“ prohodil don Kondor.
„Nejde o Budacha,“ namitl Rumata. „Je-li ziv, najdu ho a vytahnu odkudkoli. To dovedu. Ale o tom jsem s vami nechtel mluvit. Chci vas znovu durazne upozornit na to, ze situace v Arkanaru prekracuje ramec vychozi teorie…“
Na tvari dona Kondora se objevil mrzuty vyraz.
„Ba ne, jen me vyslechnete az do konce,“ pokracoval Rumata uminene. „Jsem presvedcen, ze radiem bych se s vami nikdy nedomluvil. V Arkanaru se zatim vsechno zmenilo! Vznikl jakysi novy, systematicky pusobici cinitel. A vypada to tak, jako by don Reba vedome stval proti vedcum vsechnu silu sedych v celem kralovstvi. Kazdy, kdo jen trochu prevysuje prumernou sedou uroven, je v nebezpeci. Poslouchejte, done Kondore, to nejsou emoce, to jsou fakta! Jsi-li chytry, vzdelany, pochybujes, rikas veci, ktere nejsou obvykle, nebo treba jenom nechlastas tolik, jak je zvykem — hrozi ti nebezpeci. Kdejaky kramar ma pravo ustvat te az k smrti. Stovky a tisice lidi jsou postaveny mimo zakon. Prislusnici udernych oddilu je schy-tavaji a veseji podel silnic. Nahe, hlavou dolu… Vcera v ulici, kde bydlim, udupali starce, protoze zjistili, ze umi cist a psat. Dupali pry po nem dve hodiny, bezduse, se zpocenymi zvirecimi tlamami…“ Rumata se ovladl a dodal klidne: „Zkratka a dobre, v Arkanaru nezustane ani jeden gramotny.“
Don Kondor se na nej uprene dival se stisknutymi rty.
„Nelibis se mi, Antone,“ rekl rusky.
„Mne se taky moc veci nelibi, Alexandre Vasiljevici,“ rekl Ruma-ta. „Nelibi se mi, ze jsme si sami svazali ruce i nohy uz tim, jak jsme postavili problem. Nelibi se mi ani jeho nazev — Problem nekrvaveho ovlivnovani. Protoze v mych podminkach to znamena vedecky zduvodnenou necinnost… Znam vsechny vase namitky! A znam teorii. Ale tady uz neexistuje zadna teorie, tady vladne typicka fasisticka praxe, tady zvirata nepretrzite ubijeji lidi! Tady je vsechno zbytecne. Znalosti se nedostava a zlato ztraci na cene, protoze prichazi pozde.“
„Antone,“ rekl don Kondor, „nevztekej se. Verim, ze situace v Arkanaru je zcela vyjimecna, ale jsem presvedcen, ze nemas ani jeden konstruktivni navrh.“
„Ano,“ pripustil Rumata, „konstruktivni navrhy nemam. Ale mam co delat, abych se opanoval.“
„Antone,“ rekl don Kondor. „Je nas tu na cele planete dve ste padesat. Vsichni se ovladaji a vsem to dela potize. Ti nejzkusenejsi uz tu ziji dvaadvacet let. Prileteli sem jenom jako pozorovatele. Bylo jim zakazano cokoli podnikat. Predstav si to na chvilku — zakazano cokoli podnikat. Ti by nemeli dokonce ani pravo zachranit Budacha. Ani kdyby jim ho rozdupavali pred ocima.“
„Nemusite se mnou mluvit jako s malym klukem,“ rekl Rumata.
„Jsi netrpelivy jako maly kluk,“ prohlasil don Kondor. „A pritom my naopak musime byt mimoradne trpelivi.“
Rumata se trpce usklibl.
„A zatimco budeme cekat, experimentovat a mirit, budou ta zvirata kazdym dnem, kazdou minutou nicit lidi.“
„Antone,“ rekl don Kondor. „Ve vesmiru jsou tisice planet, kam jsme jeste neprisli a kde si historie bezi podle sveho.“
„Ale sem uz jsme prisli!“
„Ano, prisli. Ale proto, abychom tomuto lidstvu pomohli, a ne proto, abychom si vybijeli svuj spravedlivy hnev. Jsi-li slaby, odejdi! Vrat se domu! Koneckoncu opravdu nejsi maly kluk a vedel jsi, co tu uvidis.“
Rumata mlcel. Don Kondor, nejak sklesly a v mziku zestarly, se prosel kolem stolu, smutne pokyvoval nosem
