Rumata stahl rukavici a prudce ji slehl hrebce mezi usi.
„Hni sebou, mrcho!“ rekl rusky.
Byla uz pulnoc, kdyz vjel do lesa.
Ted uz nikdo nedokaze s urcitosti rici, kde se vzal ten podivny nazev — polesi Skytanda. Existovala oficialni legenda o tom, ze pred tremi sty lety zelezne roty cisarskeho marsala Toce, pozdeji prvniho arkanarskeho krale, se pri pronasledovani ustupujicich tlup barbaru s medene rudou kuzi prosekaly sajvou az sem. A tady vojaci ve chvilich odpocinku varili z kury bilych stromu pivo, ktere vyvolavalo nezadrzitelne skytani. Podle teto legendy pri jedne ranni obchuzce tabora ohrnul marsal Toc svuj aristokraticky nos a pronesl: „To je opravdu nesnesitelne! Cele polesi pachne pivem a skyta!“ A z toho pry pochazi onen podivny nazev.
At tak ci onak, nebyl to obycejny les. Rostly v nem obrovske stromy s tvrdymi bilymi kmeny, jake se nezachovaly nikde jinde na uzemi rise — ani ve Vevodstvi irukanskem, tim mene v obchodni republice Soan, ktera uz davno spotrebovala vsechny sve lesy na stavbu lodi. Tvrdilo se, ze za Severnim cervenym hrebenem v zemi barbaru je takovych lesu mnoho, ale o zemi barbaru uz se toho navykladalo tolik…
Pres les vedla cesta prosekana asi pred dvema sty lety. Vedla ke stribrnym dolum a podle lenniho prava patrila rodu barona Pampy, potomka jednoho ze spolubojovniku marsala Toce. Lenni pravo baronu Pampu prislo arkanarske krale na dva metraky ryziho stribra rocne, a tak kazdy novy kral, jakmile vstoupil na trun, sebral armadu a tahl proti hradu Bau, kde bylo sidlo Pampu. Hradni zdi byly pevne, baronove srdnati, kazde tazeni stalo pet metraku stribra — a tak po navratu rozprasene armady arkanarsti kralove znovu a znovu potvrzovali lenni pravo baronu Pampu vcetne dalsich privilegii, jako napriklad: dloubat se v nose u kralovske tabule, lovit na zapad od Ar-kanaru a oslovovat prince primo jmenem, bez titulu a hodnosti.
Polesi Skytanda bylo plne zahadnych tajemstvi. Pres den jezdily po ceste na jih rady povozu s ocistenou rudou, ale v noci byla cesta prazdna, protoze se naslo malo odvazlivcu, kteri by si troufali jit po ni za svitu hvezd. Rikalo se, ze z nejvyssiho stromu krici v noci ptak Siu, ktereho nikdo nevidel a videt nemuze, protoze to neni obycejny ptak. Rikalo se, ze z vetvi seskakuji konum na sije chlupati pavouci, v mziku jim prokusuji tepny a chlemtaji krev. Rikalo se, ze se lesem potuluje obrovske staroveke zvire Pech, pokryte supinami, rodici mlade jednou za dvanact let a vlacejici za sebou dvanact ohonu, na nichz neustale vyrazi jedovaty pot. A par lidi dokonce videlo, jak za bileho dne prebehl pres cestu se svym narikavym brumlanim holy knour Y, zatraceny uz svatym Mikou — ono sverepe zvire nezrani-telne zelezem, ale snadno propichnutelne kosti.
Bylo mozne tu potkat i uprchleho otroka s cejchem mezi lopatkami — stejne mlcenliveho a nelitostneho jako chlupaty krveziznivy pavouk. I carodeje sehnuteho az k zemi, jak hleda tajemne houby pro sve carodejne lektvary, ktere cloveku umoznuji stat se neviditelnym, menit se v nektere zivocichy nebo ziskat druhy stin. Pri ceste se prochazivali i nocni mladenci Pavezy Rumpala, i utecenci ze stribrnych dolu s cernymi dlanemi a bilymi, prusvitnymi obliceji. Cernoknezni-ci se tu shromazdovali ke svym nocnim cernym msim a bujni myslivci barona Pampy pekli na ojedinelych mytinach kradene byky napichnute vcelku na rozen.
Az skoro v nejhlubsim lese, celou mili od cesty, stala pod obrovskym stromem uschlym od stari, nachylena chalupa z tlustych klad, obehnana zcernalym tyckovym plotem. Stala tu vrostla do zeme od nepameti, jeji dvere byly vzdycky zavreny a u prohnileho zaprazi staly naklonene modly vyrezane z celych kmenu. Tato chalupa byla daleko nejnebezpecnejsim mistem v cele Skytande. Tvrdilo se, ze prave sem prichazi jednou za dvanact let praveky Pech, aby porodil potomka, a hned tady taky zdechne zalezly pod chalupou, takze cely sklep chalupy je zalit cernym jedem — az ten jed zacne pretekat ven, bude vsemu konec. Rikalo se, ze se za sychravych noci modly samy vyhrabavaji ze zeme, chodi k ceste a mavaji. A taky se rikalo, ze obcas ve slepych oknech zaplane necloveci svetlo, ozyvaji se zvuky a sloup dymu z komina stoupa az do sameho nebe.
Neni tomu tak davno, co obecni blbecek Irma Fik z osady Vonen-ky (drive Smrdaky), ktery nikdy nepil alkohol, z hlouposti zabloudil kveceru k chalupe a nahledl oknem dovnitr. Domu se vratil uz docela blby, a kdyz se dal trochu dohromady, vykladal, ze se v chalupe svitilo, ze tam u obycejneho stolu sedel s nohama na lavici clovek a upijel ze sudu, ktery drzel jednou rukou. Oblicej dosahoval tomu cloveku skoro az k pasu a byl skvrnity. Bezpochyby to byl sam svaty Mika, jeste nez se dal na viru. Ten nekdejsi polygamista, opilec a sprostak. Divat se na nej bylo mozne jen s velikym sebezaprenim. Z okenka se linula nasladla, zmalatnujici vune a po okolnich stromech prebihaly stiny. Blbeckovo vypraveni chodili poslouchat lide z sirokeho okoli. A skoncilo to tim, ze prijel uderny oddil, blbeckovi zkroutili ruce za zada a odtahli ho do mesta Arkanaru. Mluvit o chalupe se vsak stejne neprestalo a uz se ji jinak nereklo nez Opily brloh…
Rumata se prodral porostem obrovskeho kapradini, u zaprazi Opileho brlohu seskocil z kone a omotal uzdu kolem jedne modly. Uvnitr se svitilo, dvere otevrene dokoran visely na jednom pantu. Za stolem sedel otec Kabani uplne zmozeny. Mistnost byla plna silneho lihoveho pachu, na stole mezi ohlodanymi kostmi a kousky varene brukve se tycil velky hlineny dzbanek.
„Dobry vecer, otce Kabani,“ pozdravil Rumata, kdyz prekrocil prah.
„Vitam vas,“ ozval se otec Kabani hlasem traskavym jako polnice.
Rumata zacinkal ostruhami, pristoupil ke stolu, odhodil rukavice na lavici a znovu se zadival na otce Kabaniho. Ten sedel bez hnuti, povisly oblicej polozeny v dlanich. Hunate nasedle oboci se mu sklanelo nad tvare jako uschla trava nad strzi. Z direk houboviteho nosu mu pri kazdem vydechnuti tryskal vzduch nasyceny nestravenym alkoholem.
„Ja sam jsem ho vymyslel!“ prohlasil najednou, s namahou pozvedl prave oboci a stocil na Rumatu vodnate oko. „Sam! A proc?“ Vytahl zpod obliceje pravou ruku a zakymacel ve vzduchu chlupatym ukazovakem. „A stejne za nic nemuzu! Ja ho vymyslel…, a pritom za nic nemuzu? Je to tak? Spravne —ja za nic nemuzu… A vubec! My nic nevymejslime, hrom aby do toho!“
Rumata si rozepjal opasek a pretahl si pres hlavu remeni s meci.
„To snad ne!“ prohodil.
„Bedynka!“ stekl otec Kabani a na dlouhou dobu se odmlcel. Jen tvare se mu podivne kroutily.
Rumata ho nespoustel z oci, prekrocil lavici svymi zaprasenymi jezdeckymi botami, usedl a polozil si mece vedle sebe.
„Bedynka,“ opakoval otec Kabani sklesle. „To my jen tak rikame, ze neco vymejslime, ale ve skutecnosti uz je davno vsecko vymysleny. Kdosi uz davno vsecko vymyslel, slozil to do bedynky, vyvrtal ve viku diru a odesel… Odesel spat… A co potom? Potom prijde otec Kabani, zavre oci a strci do ty diry ruku.“ Otec Kabani se zadival na svou ruku. „Chnap! Vymyslel! Tohleto,“ povida otec Kabani, „jsem vymyslel ja! A kdo tomu neveri, je idiot… Strcim tam ruku — raz! Co? Ostnatej drat. K cemu? Ohradit vybeh dobytka pred vlky… Vyborne! Strcim tam ruku podruhy! Co? Senzacni vynalez — rika se tomu mlejnek na maso. K cemu? Na jemnouckou fasirku… Vyborne! Strcim tam ruku potreti! Co? Ohniva voda… K cemu? Na podpalovani vlhkyho drivi… Ze jo?“
Otec Kabani umlkl a zacal se klonit kupredu, jako by mu nekdo zezadu mackal krk. Rumata vzal dzbanek, podival se dovnitr, pak si nalil nekolik kapek na hrbet ruky. Tekutina byla fialova a pachla priboudlinou. Rumata si krajkovym kapesnickem peclive otrel kuzi. Na kapesniku zustaly olejovite skvrny. Necesana hlava otce Kabaniho tukla o stul a ihned se naprimila.
„Kdo to vsecko nastrkal do bedynky, ten vedel, na co je to vymysleny… Ostnatej drat na vlky? To jenom ja, pitomec, ze na vlky… Ba ne, doly, stribrny doly se obezenou timhle dratem… Aby z nich neutikali vlastizradci. Ale ja nechci! Ja sam jsem vlastizradce! Ptali se me? Ptali. Ostnatej drat? povidaji. Ano, ostnatej drat. Na vlky? povidaji. Na vlky… Vyborne, povidaji, jsi chlapik. Natahneme ho kolem dolu… Sam don Reba ho vlastnorucne natah. A sebral i muj mlejnek na maso. Jsi chlapik, povidal mi, mas hlavu na pravym miste. A ted nejspis ve Veselej vezi mele jemnouckou fasirku… Prej se to ohromne osvedcuje…“
Ja vim, rikal si Rumata v duchu. Vsecko vim. I to, jak jsi u dona Reby v pracovne kricel, jak ses mu plazil u nohou a zadonil: Vrat mi ho, nedelej to! Ale bylo pozde. Tvuj mlynek na maso se roztocil…
Otec Kabani popadl dzbanek a prisal se k nemu vousatou tlamou. Hltal jedovatou smes, chrochtal pritom jako knour Y, pak odsoupl dzbanek po stole a zacal zvykat kousek brukve. Po tvarich se mu rinuly slzy.
„Ohniva voda!“ vymackl ze sebe po chvili priskrcenym hlasem. „Na rozdelavani ohnu a provadeni veselych kejklu. Starou belu ohniva, kdyz se da pit! Kdyby se pridavala do piva, bude to napoj k nezaplaceni! Nedam ji! Sam ji vypiju… A uz jsem zacal. Piju celej den. Celou noc. Jsem z toho nateklej. Porad padam. Ty mi to nebudes verit, done Rumato, tuhle jsem se postavil pred zrcadlo a lek jsem se… Koukam, boze nebeskej, kde je otec Kabani? Jsem flekatej jako chobotnice. Modry fleky, cerveny… Jen co je pravda, pekny kejkle se s tou vodou daji delat!“
Otec Kabani si odplivl na stul a dole pod lavici zasoupal nohou, jako by plivanec roztiral. Pak se najednou zeptal:
