Arkadij Strugackij Boris Strugackij
Je tezke byt bohem
PROLOG
Pazba Anciny kuse byla vysoustruhovana z cerne plasticke hmoty, tetiva z chromove oceli se napinala Jedinym pohybem nehlucne klouzajici paky. Anton neuznaval novoty. Mel stary dobry samostril z doby marsala Toce, pozdejsiho krale Pice I., pobity zcernalou medi, s koleckem, na ktere se navijela struna z volskych zil. Pokud jde o Pasku, ten si vzal pneumatickou karabinu. Samostrily prohlasoval za detinskou hracku, protoze byl liny a na truhlarinu mel obe ruce leve.
Prirazili k severnimu brehu, kde ze zluteho pisecneho srazu vycnivaly zkroucene koreny vysokych, ztepilych borovic. Anka pustila kormidlo a rozhledla se. Nad les uz se vyhouplo slunce a vsechno bylo modrave, zelene, zlute — modravy zavoj mlh nad jezerem, tmave zelene borovice a zluty pisek na protejsim brehu. A nad tim vsim jasne, belave modre nebe.
„Neni tam nic,“ rekl Paska.
Deti sedely nahnute pres okraj lodky a divaly se do vody.
„Obrovska stika,“ prohlasil Anton s presvedcenim.
„A ma takovehle ploutve?“ zeptal se Paska.
Anton neodpovedel. Anka se rovnez podivala do vody, ale spatrila jen odraz vlastniho obliceje.
„Co takhle se vykoupat, co vy na to?“ prohodil Paska a ponoril ruku az po loket do vody. „Studena,“ oznamil ostatnim.
Anton presel na prid a seskocil na breh. Lodicka se rozhoupala. Anton uchopil okraj lodky a vyckavave se zadival na Pasku. Paska vstal, prehodil si veslo za krk jako vahy na noseni veder, rozvlnil dolni cast trupu a zanotoval:
Kormidelnik Viclipucli, ten znal kazdou zatoku, na jedinou visni chytil sto uzenych zraloku!
Anton beze slova trhl lodkou.
„Hej!“ vykrikl Paska a honem se chytil okraju.
„Proc zrovna uzenych?“ zeptala se Anka.
„To nevim,“ odpovedel Paska. Oba vylezli z lodky. „Ale ze je to prima: sto uzenych zraloku!“
Vytahli clun na breh. Nohy se jim borily do vlhkeho pisku poseteho suchym jehlicim a borovymi siskami. Lodka byla tezka a kluzka, ale vytahli ji celou na breh a udychani se zastavili.
„Primacklo mi to nohu,“ rekl Paska a zacal si upravovat cerveny satek obtoceny kolem hlavy. Peclive dbal na to, aby mel uzel presne nad pravym uchem, jako mivaji nosati irukansti pirati. „Zivot je mi nicim, joho!“ vykrikl.
Anka si soustredene cucala prst.
„Zadrela sis trisku?“ zeptal se Anton.
„Ne. Jsem skrabnuta. Nekdo mate nehty…“
„Nono, ukaz to!“
Ukazala.
„Ano,“ potvrdil Anton. „Uraz. Co ted udelame?“
„Vzit na ramena a nest pri brehu,“ navrhl Paska.
„To jsme nemuseli vylezat z lodky,“ rekl Anton.
„Lodkou to dokaze kazdy moula,“ vysvetlil Paska. „Ale na brehu mas predne rakosi, za druhe strze, za treti tune. A v nich jsou mnici. A sumci.“
„Sto uzenych sumcu,“ rekl Anton.
„Uz ses nekdy potapel v tuni?“
„Samozrejme.“
„Ze jsem te nevidel? Nejak mi to uslo.“
„Tys nevidel vic veci.“
Anka se k nim otocila zady, zvedla kusi a vystrelila do borovice vzdalene asi dvacet kroku. Do stran vystrikla kura.
„Prima,“ rekl Paska a okamzite vystrelil z karabiny. Mini do Ancina sipu, ale netrefil. „Nezadrzel jsem dech,“ rekl na vysvetlenou.
„A kdybys ho byl zadrzel?“ zeptal se Anton vyzyvave. Dival se na Anku.
Ta silnym pohybem odtahla paku tetivy. Mela skvele svaly — Anton se se zalibenim dival, jak ji pod opalenou kuzi prebehl tvrdy uzlik bicepsu.
Anka peclive zamirila a znovu vystrelila. Druhy sip se praskave zabodl do kmenu kousek pod predchozim.
„To je hloupost, co delame,“ prohlasila Anka a spustila kusi.
„Co?“ zeptal se Anton.
„Zbytecne nicime stromy. Jeden z prcku strilel vcera z luku do stromu, tak jsem mu naridila, ze musi sipy vytahat,vlastnimi zuby.“
„Pasko,“ rekl Anton, „skoc tam, ty mas dobre zuby.“
„Mam v jednom diru, az mi piska,“ odpovedel Paska.
„Nechte toho,“ rekla Anka. „Tak pojdte neco delat.“
„Nemam nejmensi chut splhat po strzich,“ rekl Anton.
„Ja taky ne. Pujdeme rovnou.“
„Kam?“ zeptal se Paska.
„Kam nas oci povedou.“
„Tak co?“ rekl Anton.
„Cili do sajvy,“ rekl Paska. „Tosko, pujdeme na Zapomenutou silnici. Vzpominas?“
„Aby ne!“
„Vis, Anicko…,“ zacal Paska.
„Ja u tebe nejsem zadna Anicka,“ rekla Anka stroze. Nesnasela, kdyz ji nekdo oslovoval jinak nez Anka.
Anton si to dobre pamatoval. Rekl rychle:
„Zapomenuta silnice. Po ni nic nejezdi. Ani neni zakreslena. A vubec se nevi, kam vede.“
„Vy uz jste tam byli?“
„Ano. Ale nestacili jsme ji prozkoumat.“
„Cesta odnikud nikam,“ prohlasil Paska, ktery se mezitim vzpamatoval.
„To si dam libit!“ rekla Anka. Oci se ji zuzily do cernych sterbinek. „Jdem! Dojdeme tam do vecera?“
„Prosim te! Do dvanacti jsme tam!“
Zacali se skrabat do svahu. Nahore se Paska otocil. Pod nimi bylo modre jezero s nazloutlymi skvrnami piscin, lodka na brehu a velka rozbihava kola na klidne olej ovite hladine u brehu — to sebou nejspis placla zminena stika. A Pasky se zmocnilo ono obvykle neurcite vzruseni jako vzdy, kdykoli s Toskou utekli z internatu a meli pred sebou den plny nezavislosti, neprobadanych mist, cervenych jahod, vyhratych pustych luk, sedych jesterek a ledove vody z neocekavanych praminku. A jako vzdy i tentokrat mel chut zavysknout a vyskocit do vyse, a taky to okamzite udelal, Anton se na nej se smichem podival a Paska spatril v jeho ocich naproste pochopeni. Anka vsunula dva prsty do ust, furiantsky hvizdla a vsichni tri vstoupili do lesa.
Byl to ridky borovy les, nohy jim klouzaly po spadanem jehlici. Sikme slunecni paprsky se snasely mezi rovne kmeny a kladly se po zemi v zlatych skvrnach. Vonela pryskyrice, jezerni voda a jahody. Kdesi v nebi stebetali
