brali chodbou, sve zajatce pobizel s?ouchanim. Ti se sourali ve svych zelizkach na nohou: Mikah vznesene jako mucednik a Jason nakvasene a se skripajicimi zuby.
Edipon se dovtipil ihned, kdyz prisla rec na revoluci otroku, a pochopil situaci driv, nez Narisi dovypravel.
„Neco takoveho jsem ocekaval, takze to neni zadne prekvapeni.” V ocich se mu objevil zlovestny zablesk, kdyz je zaboril do Jasonovych. „Vedel jsem, ze prijde den, kdy se me pokusis svrhnout, coz byl duvod, proc jsem tomu druhemu dovolil, aby ti pomahal a naucil se tvoje dovednosti. Jak jsem predpokladal, zradil te, aby ziskal tvoje postaveni, ktere mu ted za odmenu davam.”
„Zradil? Nedelal jsem to z zadne zistnosti,” namitl Mikah.
„Mels jen ty nejcistsi umysly,” zasmal se Jason chladne. „Never, Edipone, jedinemu slovu, co ten svatoussky podvodnik rika. Zadnou revoluci nechystam — to on tvrdi jen proto, aby ziskal moje misto.”
„Ty spinis, mou cest, Jasone! Ja nikdy nelzu — revoluci jsi pripravoval. Rekls mi…”
„Budte oba dva zticha! Nebo vas necham zmlatit k smrti. Tak zni muj rozsudek. Otrok Mikah zradil otroka Jasona, a jestli otrok Jason pripravuje vzpouru, nebo ne, neni vubec dulezite.
Jeho pomocnik by ho neudal, kdyby nebyl presvedcen, ze dovede jeho praci zastat, coz je jedina skutecnost, ktera ma pro me vyznam. Tvoje myslenky, Jasone, o delnicke tride mi delaly starosti a rad se jich navzdy zbavim — soucasne s tebou. Prikovejte ho retezy k otrokum. Mikahu, davam ti za odmenu Jasonuv pokoj a jeho zenu, a pokud budes svou praci vykonavat dobre, nezabiju te. Vykonavej ji dobre dlouho a dlouho budes zit.”
„Jen ty nejcistsi umysly — to jsi mel, Mikahu?” vykrikl Jason, kdyz ho za doprovodu kopancu vyvadeli ven z mistnosti.
Pad z vrcholku moci byl rychly. Behem nasledujici pulhodiny mel Jason na zapestich okovy a byl prikovan ke stene tmave mistnosti, plne dalsich otroku. Zelizka na nohou mu nechali jako dodatecnou pripominku jeho noveho postaveni. Jakmile se dvere zavrely, zarachotil retezy a zkoumal je v matnem svetle vzdalene lampy.
„Jak je to s revoluci?” zaseptal chraptive otrok prikovany vedle neho, ktery se k nemu naklonil.
„To je bezvadny for,” odpovedel Jason a pritahl se k otrokovi bliz, aby si ho lepe prohledl — ten clovek byl typickou ukazkou strabismu: jednim okem se dival jinam nez druhym. „Zdas se mi povedomy — nejsi ten novy otrok, se kterym jsem dnes mluvil?”
„Jsem to ja, Snarbi. Vyborny vojak, kopinik, slozil jsem zkousky z kyje a dyky, dosahl jsem sedmi prokazanych a dvou pravdepodobnych zabiti. To si muzes u vojenske gildy overit.”
„Na to vsecko si, Snarbi, vzpominam, a taky na to, ze vis, jak se dostat do Appsaly.”
„Znam to tam kolem.”
„V tom pripade revoluce stale pokracuje — vlastne prave zacina, ale chci ji udrzet v omezenem rozsahu. Co rikas tomu, kdybychom misto osvobozeni vsech otroku uprchli jen my dva?”
„To je nejlepsi napad od doby, kdy se vymyslelo muceni. Nepotrebujem vsechny ty pitome ksichty, jen by nam zavazely. Operuj v malem rozsahu, ale rychle — to je moje rec.”
„Moje taky,” souhlasil Jason, zatimco dloubal prstem ve sve vysoke bote. Podarilo se mu do ni zasunout ten nejlepsi pilnik, jaky mel, a paklic, kdyz ho Mikah v jeho pokoji udaval — utok kladivem na Narisiho byl jen zastiraci manevr.
Ten pilnik byl vysledkem mnoha pokusu pri vyrobe a kaleni oceli, a to vysledkem velmi uspesnym. Odstranil hlinu maskujici napilovany zarez v zelizkach na nohou a energicky se do zbytku mekkeho zeleza pustil — behem tri minut lezela zelizka na zemi. „Jsi snad kouzelnik?” zeptal se Snarbi.
„Mechanik. Na teto planete je to totez.” Rozhledl se, ale nikde zadny zvuk — vsichni otroci, do krajnosti unaveni, spali. Obalil pilnik kusem kuze, aby ztlumil zvuk, a zacal pilovat clanek retezu, ktery prochazel pouty na jeho zapestich. „Snarbi,” zeptal se tise, „jsme na stejnem retezu?”
„Jo, retez prochazi nasimi zeleznymi naramky a spojuje celou radu otroku. Druhy konec prochazi otvorem ve stene.”
„Vic ani nemuzu chtit. Upiluju jeden z techto clanku a az povoli, budeme oba volni. Zkus, jestli muzes retez ve svych okovech posunout a polozit na zem, aniz by sousedni otrok vedel, co se deje. Prozatim si ty naramky ponechame. Neni cas si s nimi hrat a nemely by nam zas tak moc vadit. Chodi sem nekdy v noci strazni, aby kontrolovali otroky?”
„Co jsem tady, tak ne. Az rano zatahaji za retez, aby nas probudili.”
„Doufejme tedy, ze neprijdou ani dnes v noci, protoze budem potrebovat spoustu casu.
Tise s clankem zapolil, dokud se rozriznute misto dostatecne nerozevrelo a clanek jim neprosel. Vysunuli retez a opatrne ho polozil na zem, pak se ve vsi tichosti odebrali ke dverim.
„Stoji venku straz?”
„Pokud vim, ne. Rekl bych, ze jich tady neni tolik, aby mohli hlidat vsechny otroky.”
Dvere se ani nepohnuly, kdyz se do nich opreli. Ve sporem, ale dostatecnem svetle nasli velkou klicovou dirku masivniho zapusteneho zamku. Jason opatrne zkusil paklic, pak pohrdave ohrnul rty.
„Ti idioti nechali klic v zamku.” Stahl ze sebe jeden kozeny pruh, nejtuzsi, jaky nahmatl, a kdyz ho vyrovnal, prostrcil ho sterbinou pod netesne dolehajici spodni hranou dveri a na sve strane ponechal vycnivat jen maly kousek na uchopeni. Pak zlehka s?ouchl do klicove dirky a z druhe strany se ozvalo tlumene bouchnuti o zem. Kdyz pak pritahl kus kuze k sobe, klic lezel v jeho stredu. Dvere se daly odemknout nehlucne, a o chvili pozdeji byli na jejich druhe strane a upirali oci do tmy.
„Pojdme! Utikejme, rychle pryc odtud!” vyhrkl Snarbi, ale Jason ho uchopil za hrdlo a stahl zpatky.
„Copak na teto planete neni ani spetka schopnosti rozumne uvazovat? Jak se chces dostat do Appsaly bez potravin a vody a kdybys nejake mel, jak je v dostatecnem mnozstvi povleces s sebou? Jestli chces zustat nazivu, delej, co ti reknu. Nejdriv zamknem tyto dvere, aby nekdo na nas utek nahodou neprisel. Pak sezenem nejaky dopravni prostredek a odjedem odtud, jak se patri. Souhlasis?”
V odpoved zaznelo jen pridusene chrceni, a teprve potom Jason povolil prsty, aby Snarbi mohl nasat trochu vzduchu do plic. S namahou vydane zastenani muselo znamenat souhlas, protoze kdyz se Jason opatrne ubiral ulickami mezi budovami, Snarbi sel nejistym krokem za nim.
Dostat se z prostoru rafinerie obehnane zdmi nebyl zadny problem, protoze tech par hlidek, co
„Sedni si sem a niceho se nedotykej, nebo budes dozivotne proklet,” prikazal chvejicimu se Snarbimu. Pak se prikradl k prednimu vchodu, v ruce sviral zelezne kladivko. Potesilo ho, kdyz zjistil, ze sluzbu ma jeden z Ediponovych dalsich synu — ten se opiral o sloup a chrapal. Volnou rukou mu snal kozenou prilbu a jednou uhodil kladivem — nyni spal strazce jeste zdraveji.
„Ted se muzem pustit do prace,” oznamil, kdyz se vratil do ohrady. Cvakl zapalovacem a zapalil knot lampy.
„Co to delas?!” vyjekl ustrasene Snarbi. „Uvidi nas, zabijou nas, uprchle otroky…”
„Drz se me, Snarbi, a dozijes se vysokeho veku. Svetlo odtud nemohou hlidky videt — o tom jsem se presvedcil, kdyz jsem toto misto vybiral. A nez odjedem, ceka nas kus prace — musime postavit nove
Nemuseli ho stavet uplne od zacatku, ale jinak na tom konstatovani bylo hodne pravdy. Stroj, ktery Jason rekonstruoval naposledy a ktery mel nejvetsi vykon, byl dosud pripevnen ke zkusebni stolici — a tato skutecnost za celonocni riziko stala.
Kola od
Na druhem konci stolice se nachazel robustni otocny stul, slouzici jako nosna plosina pro Jasonovy zkusebni pristroje, a pro tento ucel se zdala byt prilis rozmerna. A taky byla. Kdyz z ni Jason odstranil pristroje, zbyla tam jedina tyc, vedouci dozadu jako kormidlova paka. A kdyz treti kolo prichytil cepem napravy a usadil do vidlicoveho spodniho konce stolu, zkusebni stolice az prilis napadne pripominala trikolovou, riditelnou plosinu, pohanenou parnim strojem, plosinu, ktera je upevnena na vzperach. A presne tim take byla, tim, co Jason tak konstruoval od pocatku. Vzpery se daly odstranit stejne snadno, jako se daly pripojit ostatni soucasti. Myslenka na utek vzdy stala
