Druha olaneta smrti

stekani psu.

Kdyz se vztycil, spatril, jak sem vysokou travou z dalky miri rada postav — a kdyz se priblizila, bylo mozne take rozeznat velke psy napinajici voditka. Presto, ze museli behem nekolika hodin urazit velkou vzdalenost, rychle se neunavnym poklusem priblizovali — zkuseni bezci v tenkych kozenych oblecich, z nichz kazdy nesl kratky laminovany luk a plny toulec sipu. Sebehli se do pulkruhu, chystali se pustit psy, jimz odkapavaly z huby sliny, a zarazili se, kdyz se v dostrelu samostrilu objevili tri cizinci. Zasunuli sipy do vyrezu a v bezpecne vzdalenosti od kouricich trosek caro ostrazite vyckavali, dokud se konecne nedoklopytal Snarbi, zpola nesen dalsimi dvema bezci.

„Ted patrite… Hertugu Perssonovi… jste jeho otroky…,” vyrazel ze sebe. Zdalo se, ze je tak vycerpan, ze okoli poradne nevnima. „Co se stalo s caro?” Posledni slova temer zajecel, protoze si povsiml doutnajici trosky, a urcite by se zhroutil, kdyby ho nepodpirali. Ztratou stroje cena za otroky zrejme klesla.

Doklopytal se k troskam a bez jakekoli pomoci od vojaku posbiral z Jasonovych nastroju a pomocnych zarizeni, co jen nasel. Kdyz se pesi kavaleriste presvedcili, ze nic z toho mu neublizilo, s vahanim souhlasili, ze je ponesou. Jeden z vojaku byl zrejme velitelem, i kdyz byl oblecen stejne jako ostatni, a na jeho pokyn vojaci zajatce obstoupili a s namirenymi sipy je postrkovanim primeli zvednout se.

„Uz jdu, uz jdu,” zabrucel Jason, ale kost okusovat neprestal, „nejdriv vsak musim zkonzumovat snidani. Prede mnou se otevira nekonecna vyhlidka na krenoj a toto posledni skutecne jidlo chci vychutnat, nez vstoupim do poddanskeho stavu.”

Nejblizsi vojaci se zatvarili zmatene a otocili se s tazavymi pohledy na dustojnika. „Kdo to je?” zeptal se velitel Snarbiho a ukazal na dosud sediciho Jasona. „Je nejaky duvod, proc bych ho nemel zabit?”

„To nemuzes!” zachroptel Snarbi a zbledl na spinavy odstin beli. „To je ten, co vyrobil dabelsky vuz a zna vsechna jeho tajemstvi. Hertug Persson ho mucenim donuti, aby udelal jiny.”

Jason si otrel prsty o travu a zvedl se. „Dobra, panove, muzeme jit. A cestou mi treba nekdo sdeli, kdo to vlastne Hertug Persson je a co se stane v pristich okamzicich.”

„Ja ti to reknu,” nabidl se chvastave Snarbi, kdyz se vydali na cestu. „Je to Hertug z Perssonoj. Bojoval jsem za Perssonoj a oni me znaji — a videl jsem samotneho Hertuga a ten mi veri. Perssonoj jsou v Appsale velmi mocni a maji mnoho mocnych tajemstvi, ale nejsou tak mocni jako Trozelligoj, kteri maji tajemstvi caroj a jetilo. Vedel jsem, ze muzu chtit od Perssonoj jakoukoli cenu, kdyz jim prinesu tajemstvi caroj. A prinesu.” Divoce se zasklebil, kdyz pristrcil svou hlavu k Jasonove. „Ty jim to tajemstvi reknes. Ja jim budu pomahat, az te budou mucit, dokud to nereknes.”

Jason mu nastavil spicku nohy, a kdyz Snarbi klopytl a upadl, presel po nem jako po lavce. Nikdo z vojaku te prihode nevenoval zadnou pozornost, a kdyz presli, Snarbi se potacive postavil na nohy a za hlasiteho kleni je vravorave nasledoval. Jason jeho nadavky ani nevnimal, tak jako tak mel dost svych starosti.

11

Pri pohledu z okolnich kopcu vypadala Appsala jako horici mesto, ktere omyva more. Az kdyz se dostali bliz, bylo zrejme, ze kour vychazi z kominu, velkych i malych, kterymi byly budovy posety, a ze mesto zacina u pobrezi a rozklada se na rade ostrovu v melkem zalivu. Na strane mesta privracene k mori kotvily velke lode, schopne plout po mori, a blize k pevnine, podel kanalu, byly privazany ke kulum cluny. Jason se uzkostlive rozhlizel po kosmodromu, nebo nejake jine znamce mezihvezdne kultury, ale nic takoveho neobjevil. Pak vyhled zastinily kopce, kdyz se cesta odklonila a vedla k mori v urcite vzdalenosti od mesta.

Na konci kamenne pristavni hraze kotvilo docela rozmerne plavidlo, zrejme na ne cekalo — vojaci zajatce spoutali na rukou i nohou a hodili je do vezenske kajuty. Jasonovi se kroutivymi a trhavymi pohyby podarilo dostat na misto, kde mezi nedolehajicimi prkny zela skvira, a jejich kratkou plavbu pruvodcovsky komentoval, zdanlive proto, aby svoje spolecniky informoval, ve skutecnosti vsak kvuli sobe, protoze zvuk jeho vlastniho hlasu ho vzdy povzbuzoval a dodaval mu odvahu.

„Nase cesta se chyli ke konci a pred nami se rozevira romanticke, starobyle mesto Appsala, zname svymi odpornymi zvyky, domorodci s vrazednymi choutkami a archaickym kanalizacnim systemem, jehoz hlavni konecnou stanici, jak se zda, je vodni kanal, do nehoz nase lod prave vplouva. Po obou stranach se nachazeji ostrovy, male, posete barabiznami tak zchatralymi, ze pozemni brlohy nejponizenejsich ze zvirat jsou ve srovnani s nimi palaci, zatimco ty vetsi pripominaji pevnosti obehnane vysokymi zdmi a predsunutymi hlidkovymi posty.

V meste teto velikosti nemuze byt tolik pevnustek, coz me vede k presvedceni, ze kazda z nich je strezenou tvrzi jednoho z mistnich kmenu, rodu nebo klanu, o kterych nam nas Jidas vypravel. Pohlednete na tyto monumentalni zvlastnosti a uvedomte si, ze jsou produktem systemu, ktery zacina u otrokaru, jake ztelesnoval byvaly Ch’aka se svym kmenem louskacku krenoj, aby zrodil rodinne hierarchie, jako jsou d’zertanoj, a dosahl sveho vrcholu prohnilosti za temi mohutnymi zdmi. Existuje zde jen absolutni moc, ktera neomezene vladne, kdy kazdy dela vse pro to, aby dosahl vseho, ceho muze, kdy jedina cesta nahoru vede pres mrtvoly druhych a kde se take se vsemi technickymi objevy a vynalezy se zachazi jako se soukromym a osobnim tajemstvim, ktere se vyuziva vylucne pro osobni prospech. Dosud nikdy jsem nevidel lidskou sobeckost dotazenou do takovych krajnosti a osobne obdivuji schopnost druhu homo sapiens provadet do dusledku nejakou ideu bez ohledu na to, jaka utrpeni prinasi.”

Lod nahle zpomalila, kdyz se skasaly plachty, a Jason se ze sveho labilniho bidylka skulil do pachnoucich utrob lode. „Pad cloveka,” zabrucel, kdyz se kousek po kousku usiloval dostat zpatky.

Po obou stranach zaskripaly kuly a za nadmerneho povykovani a kleni se lod zastavila. Padaci dvere nad nimi se otevrely a vsichni tri zajatci byli vyvleceni na palubu. Lod kotvila v doku, ve vodnim bazenu obklopenem budovami a vysokymi zdmi. Za nimi se prave kvapne zavirala vodni vrata, kterymi sem lod vplula z kanalu.

Vic neuvideli, protoze je postrcili ke dverim a dale je postrkavali chodbami a podel strazi, az dorazili do velke ustredni mistnosti, v niz nebylo nic nez velky zrezively zelezny trun na vyvysenem miste na jejim vzdalenem konci. Na trune sedel muz, nepochybne samotny Hertug Persson, ktery mel okazaly bily plnovous a vlasy sahajici po ramena, bambulaty a cerveny nos a vodnate modre oci. Ukusoval kreno nabodnute vybrane na zeleznou vidlicku se dvema spicemi.

„Povezte mi,” zvolal nahle, „proc bych vas nemel na miste zabit?”

„Jsme tvi otroci, Hertugu, jsme tvi otroci,” odpovedeli sborove vsichni pritomni, mavajice soucasne rukama. Jason prvni refren nezachytil, ale pri druhem se pridal k ostatnim. Pouze Mikah se k popevku a mavani nepripojil, a az hromadny slib poslusnosti odeznel, bylo slyset jeho osamely hlas:

„Nejsem nikoho otrokem!”

Velitel vojaku svihl masivnim lukem po kratke obloukovite draze, ktera koncila na Mikahove hlave — Mikah klesl v bezvedomi k zemi.

„Pribyl ti novy otrok, o Hertugu,” oznamil velitel.

„Ten, co zna tajemstvi caroj?” zeptal se Hertug, a Snarbi ukazal na Jasona.

„To je on, o Mocny. Umi delat caroj a umi delat netvora, ktery hori a pohybuje jimi. To vim, protoze jsem se dival, jak ho dela, Taky umi delat ohnive koule, ktere spalily d’zertanoj, a moc jinych veci. Privedl jsem ho, aby byl tvym otrokem a delal caroj pro Perssonoj. Zde jsou kusy z caro, v kterem jsme cestovali a ktere zustaly, kdyz caro pozrel jeho vlastni ohen.” Snarbi vytrasl z vaku nastroje a ohorele zbytky, ale Hertug nad nimi ohrnul rty.

„Co je to za dukaz?” zeptal se. Obratil se na Jasona. „Jak mi, otroku, muzes dokazat, ze dokazes udelat vsecko to, co on rika?”

Jason si na chvili pohraval s hrejivou myslenkou, ze popre, ze by neco z toho dokazal, aby se Snarbimu elegantne pomstil — Snarbiho by zcela urcite cekal neradostny konec za vsechen ten rozruch kvuli nicemu — ale zapudil ji tak rychle, jak ho napadla. Zcasti z humannich duvodu, protoze za to, jaky je, Snarbi nemohl, ale vetsinou proto, ze nepoci?oval nijakou touhu, aby ho mucili. O mistnich metodach muceni nic nevedel a pral si, aby