Druha olaneta smrti

nejake retezy, aby nemohl utect, a pak se vydam hledat mesto.”

„Ty hodlas toho ubozaka spoutat retezy, bezduvodne z neho ucinit otroka?!”

„Nehodlam z neho ucinit otroka, jen ho svazu retezy, abych byl klidny, ze nas nezavede do nejake pasti, z ktere by mel prospech. Tohle vyladene caro je dost cenne na to, aby uvedlo do pokuseni kohokoli z mistnich, a jestli me Snarbi proda jako otroka s kvalifikaci strojniho inzenyra, bohate na tom vydela.”

„To odmitam poslouchat!” zahrmel Mikah. „Ty odsuzujes cloveka bez jakehokoli dukazu, jen na zaklade sveho hanebneho podezreni. Nesud, abys nebyl souzen sam! A nejsi nez pokrytec, protoze si dobre pamatuji, jak jsi mi rikal, ze se clovek povazuje za nevinneho, dokud se jeho vina neprokaze.”

„No, ten chlap vinen je, kdyz to chces slyset v teto souvislosti, je vinen tim, ze patri k teto prohnile spolecnosti, coz znamena, ze za urcitych okolnosti bude jednat vzdy urcitym zpusobem. Ty sis jeste z jednani tech lidi nevzal zadne ponauceni?…Ijale!” Divka vzhledla — do te chvile spokojene zvykala krenoj a jejich dohadovani nenaslouchala. „Povez mi, co si myslis ty? Brzy dorazime do mista, kde ma Snarbi pratele, nebo lidi, kteri mu pomohou. Co si myslis, ze udela?”

„Pozdravi lidi, ktere zna? Mozna ze mu daji krenoj.” Usmala se, spokojena se svou odpovedi, a ukousla dalsi kousek.

„Tak jsem to zrovna nemyslel,” rekl Jason trpelive. „Co kdyz s nim budem my tri, az se k tem lidem dostanem, a ti lide uvidi nas a caro…”

Vylekane se posadila. „S nim jit nemuzem! Jestli tam ma svoje lidi, ti se na nas vrhnou, udelaji z nas otroky, seberou nam caro. Musis okamzite Snarbiho zabit.”

„Ta krvezizniva pohanka…,” zacal Mikah nejopovrzlivejsim tonem, ale zarazil se, kdyz videl, ze Jason zveda tezke kladivo.

„Dosud nechapes?” zeptal se Jason. „Tim, ze spoutam Snarbiho, jen se prizpusobim mistnimu etickemu kodu, jako je salutovat v armade, nebo si neokusovat nehty ve slusne spolecnosti. Ve skutecnosti jsem trochu nedusledny, protoze podle mistnich zvyklosti bych ho skutecne mel zabit, driv nez nas dostane do nejakeho prusvihu.”

„To neni mozne, tomu nemohu uverit. Na zaklade tak chatrneho dukazu nemuzes prece cloveka soudit a odsoudit.”

„Neodsuzuju ho,” namitl Jason s rostouci podrazdenosti. „Jen se pojis?uju, aby nas nemohl dostat do nejakeho maleru. Nemusis se mnou souhlasit a pomahat mi, jen se mi neple? do cesty. A rozdel si se mnou dnes v noci hlidku. A? uz udelam cokoli, bude to jen a jen moje zalezitost a zadna tvoje starost.”

„Vraci se,” zaseptala Ijale, a o chvili pozdeji se Snarbi vynoril z vysoke travy.

„Dostal jsem cervo,” oznamil hrde a hodil jim zvire k noham. „Rozrezte ho, nadelejte porce a usmazte. Vecer budem jist.” Vypadal jako nevinnost sama a zcela bezelstne — jedine, co na nem pripominalo provinilost, byl jeho pohled, coz se dalo prisoudit jeho silhavym ocim.

Samotny Jason na chvili zapochyboval, zda bezprostredni nebezpeci odhadl spravne, pak si vsak uvedomil, kde se nachazi, a jeho pochybnosti se rozplynuly. Snarbi by se nedopustil zadneho zlocinu, kdyby se je pokusil zabit nebo zavlect do otroctvi udelal by jen to, co by na jeho miste udelal kterykoli normalni divossky otrokar. Jason zalovil v brasne na naradi, aby nasel nejake nyty, ktere by mohl pouzit na upevneni pout na nohy pro Snarbiho.

Veceri meli vydatnou. Za soumraku se ostatni odebrali na kute a rychle usnuli. Jason, unaven po namahave ceste a ztezkly jidlem, se musel premahat, aby zustal vzhuru a ve strehu vuci neprijemnostem zvenci i zevnitr tabora. Kdyz na neho ospalost az prilis dolehla, prochazel se kolem tabora, dokud ho chlad nezahnal zpatky do ochranne naruce dosud tepleho kotle. Po nebi zvolna pluly hvezdy, a kdyz jedna jasna dosahla zenitu, usoudil, ze je pulnoc, nebo kratce po pulnoci. Zatrasl Mikahem a probudil ho.

„Ted je rada na tobe. Mej oci a usi ve strehu na vsecko, co se pohne, a nezapomen na peclivy dohled tamhle.” Trhavym pohybem ukazal palcem na nehybne lezici postavu Snarbiho. „Kdyby se stalo neco podezreleho, okamzite me vzbud.”

Spanek se dostavit okamzite, a Jason se temer ani nepohnul, dokud se prvni svetlo rozbresku nedotklo oblohy. Na obloze svitily jen nejjasnejsi hvezdy, a kdyz Jason otevrel oci, videl, jak z okolnich trav stoupa prizemni mlha. Nedaleko neho lezela dve schoulena tela spacu — ten vzdalenejsi se ve spanku pohnul, a Jason si uvedomil, ze je to Mikah.

Rychle se vysoukal z kozenych prikryvek, vyskocil a uchopil Mikaha za rameno. „Jak to, ze spis?” zuril. „Mas mit hlidku!”

Mikah otevrel oci a s povznasejici jistotou zamrkal. „Hlidku jsem drzel, ale k ranu se probudil Snarbi a nabidl se, ze me vystrida. Nemohl jsem ho odmitnout.”

„Tys nemohl co? Po tom, co jsem ti rikal…”

„Prave proto. Nemohu odsoudit nevinneho cloveka a podilet se na tvem nespravedlivem konani. Tudiz jsem mu hlidku prepustil.”

„Tys mu hlidku prepustil!” Jason se temer zajikal. „Kde teda je? Ty nekoho na hlidce vidis?”

Mikah se peclive rozhledl kolem dokola a zjistil, ze jsou zde jen oni dva a probouzejici se Ijale. „Zrejme se vzdalil. Tim dokazal, ze neni hoden duvery, a v budoucnu mu nedovolim, aby hlidku drzel.”

Jason naprahl nohu ke kopanci, ale pak si uvedomil, ze na takove kratochvile neni cas, a vrhl se k parochodu. Ohniste se mu pro zmenu podarilo zapalit na prvni pokus. Kotel vesele zaburacel, ale kdyz poklepal na indikator, zjistil, ze palivo je temer spotrebovano. V posledni nadobe by ho vsak melo byt jeste dost na to, aby je dopravilo do bezpeci, driv nez se na ne snese pohroma, a? uz ma jakoukoli podobu, kterou jim Snarbi chysta — ale nadoba zmizela.

„A je to v pytli,” povzdechl si Jason trpce, kdyz prohledal kazde misto na caro a v nejblizsim okoli. Pohonna voda zmizela se Snarbim. Ten — ac mel z parniho stroje strach — diky tomu, ze pozoroval Jasona, jak doplnuje palivo, zrejme pochopil dost na to, aby si uvedomil, ze se stroj bez teto dulezite kapaliny nerozjede.

Prvni zachvat vzteku pominul, a nyni Jason pochoval jen prazdnotu odevzdanosti — mel mit rozum a Mikahovi nic nesverovat, zejmena kdyz v tom hrala ulohu eticka stranka veci. Uprel na neho pohled — Mikah prave dustojne pojidal kousek studene pecene — a zasl nad jeho neochvejnym klidem.

„Tebe to nevzrusuje,” pronesl, „to, ze jsi nas vsechny znovu odsoudil k otroctvi?”

„Ucinil jsem, co bylo spravne. Nemel jsem na vyber. Musime zit v mravni cistote, nebo klesnout na uroven zvirete.”

„Ale kdyz zijes mezi lidmi, kteri se jako zver chovaji— jak chces prezit?”

„Clovek zije jako oni — jako zijes ty, Jasone,” rekl v opovrzlivem odsouzeni, „uhyba a sviji se strachem, ale neni schopen svemu osudu uniknout, nech? se vykrucuje, jak chce. Nebo zije, jako ziji ja, jako clovek z presvedceni, ktery vi, co je spravne, a nenecha sebou otacet podle malichernych potreb, jake zivot prinasi. A kdyz takto clovek zije, umira s?asten.”

„Tak si s?asten umri!” utrhl se Jason a sahl po meci, ale pak se opet rozmrzele posadil, aniz mec vytahl. „Jak me jenom mohlo napadnout, ze te z reality zdejsi existence necemu naucim, kdyz jsi nikdy driv realitu nezazil a ani do sveho posledniho dne nezazijes. Zijes podle svych predstav, ktere jsou tvoji realitou, ktere te neustale obklopuji a ktere pro tebe znamenaji vetsi jistotu nez zeme, na ktere sedime.”

„Vyjimecne jsme zajedno, Jasone. Snazil jsem se ti otevrit oci, abys spatril skutecne svetlo, ale ty se odvracis a nechces prohlednout. Odvrhujes Vecny zakon a jsi tudiz zatracen.”

Indikator tlaku na parnim kotli zasycela vysunul se, ale paliva bylo tak sotva u dna.

„Ijale, seber trochu jidla na snidani,” zvolal, „a utec od stroje. Palivo zmizelo a stroj neni k nicemu.”

„Udelam uzel, aby se dalo nest, a utecem po svych.”

„Ne, to neprichazi v uvahu. Snarbi je tady doma a vi, ze rano jeho zmizeni zjistime. A? uz na nas chysta cokoli, uz je to v pohybu, a po vlastnich nohou nejsme schopni uniknout. Takze si snad klidne muzeme usetrit mrhani silami. Ale muj rucne vyrobeny superparostroj nedostanou!” dodal durazne a uchopil samostril. „Zpatky, vy oba, zpatky! Kvuli mym schopnostem ze me udelaji otroka, ale zadne bezplatne vzorky prilohou nedostanou. Jestli budou nejake takove parni zihadlo chtit, budou za ne muset pekne solit!”

Zalehl ve vzdalenosti maximalniho dostrelu samostrilu a tretim sipem zasahl kotel. Ten se roztrhl za nejvys uspokojive detonace a kol dokola se snesla sprska z malych kousku kovu a dreva. V dalce se ozvaly vykriky a