Druha olaneta smrti

„Jsme na uteku, pokud ti to nevadi. Jenom ja, Ijale a pruvodce, ktery nam ukaze cestu. Nemusis se pridavat.”

„Pridam se k tobe. Na uteku od takovych barbaru nic zlocinneho neni.”

„To je od tebe velice hezke, ze to rikas. A ted tlac. Potrebuji ten parostroj dostat do stredu, dal od sten, a tak, aby miril do pouste. Dolu udolim, rekl bych — je to tak, Snarbi?”

„Dolu udolim, jiste, to je ta cesta.” Jason si s potesenim povsiml, ze se u neho predchozi skrceni dosud projevuje chrcivym tonem hlasu.

„Ted zastavte, a vsichni vylezte nahoru. Chytnete se tech tyci, ktere jsem prisrouboval po bocich, aby vas to nestraslo — tedy jestli se vubec rozjedem.”

Jason preletel dilnu rychlym pohledem, aby se ujistil, ze vsechno, co by mohli potrebovat, nalozili, pak vahave vysplhal na plosinu a sfoukl lampu. Sedeli ve tme a napeti narustalo, tvare jim zespodu osvetloval blikotavy zar z ohniste. Nemeli nic, cim by merili cas — kazda sekunda se protahovala na nekonecno. Steny pracoviste branily vyhledu do okoli, netrvalo dlouho a obrazotvornost zalidnila noc neslysne se plizicimi hordami, ktere uzaviraji kolem tenke kozene prepazky kruh, pripraveny vrhnout se na ne a bleskove je rozdrtit.

„Utecme,” zachrcel Snarbi a pokusil se z plosiny seskocit. „Tady jsme jako v pasti, nikdy se odtud nedostanem.”

Jason ho zachytil a srazil pesti, pak mu nekolikrat uderil hlavou o podlahu plosiny z drevenych prken, nez se uklidnil.

„Ja s tim ubozakem sympatizuji,” prohlasil Mikah prisne.

„Chovas se, Jasone, jako zvire, kdyz ho trestas za to, co prirozene citi. Ustan ve svem sadistickem konani a pripoj se v modlitbe ke mne.”

„Kdyby ten ubozak, s kterym tak citis, delal, co delat mel, a daval pozor na kotel, ted bychom byli uz v bezpecne vzdalenosti odtud. A jestli mas dost dechu na to, aby ses modlil, bude lepsi, kdyz ho pouzijes na foukani do ohniste. Nebudou to prani, modlitby, ani bozske zasahy, co nas odtud dostane, ale tlak pary…”

Ticho pro?al kvilivy bojovy pokrik z mnoha hrdel a vchodem pronikl oddil d’zertanoj. Ve stejnem okamziku byla na protejsi strane strzena kozena stena a pres ni se dovnitr vevalili dalsi ozbrojenci. Nepojizdne caro se ocitlo v pasti mezi dvema skupinami utocniku, kteri radostne povykovali, jak postupovali.

Jason klel, kdyz zapaloval ctyri molotajly soucasne — pak je hodil, do kazde z protilehlych stran po dvou. Jeste nez molotajly dopadly, priskocil k parnimu ventilu a spesne jej otevrel — se sycicim klepanim se caro zachvelo a rozjelo. Utocnici, ktere na chvili zadrzovaly plamenne steny, pronikave vresteli, kdyz se stroj vzdaloval v pravem uhlu na smer jejich utoku. Vzduchem zasvistely sipy ze samostrilu, vetsinou vsak spatne zamerene, a jen nekolik z nich zavadilo o zavazadla.

Kazdym otocenim kol se jejich rychlost zvysovala, a kdyz narazili do steny, kuze se razem se syknutim roztrhly. Uderily je pasy kuze, a pak se uz ocitli venku. Krik a palba za nimi zeslably, jak se za sykotu a nadskakovani na hrbolech ritili sebevrazednou rychlosti udolim. Jason, ktery sviral ridici paku, volal na Mikaha, aby ho prisel vystridat. Kdyby totiz paku pustil, otocili by se a okamzite havarovali, a kdyz ji bude drzet, nebude moci otocit parnim ventilem. Neco z jeho volani konecne proniklo az k Mikahovi, ktery se zacal plazit vpred, chapaje se pritom zoufale vseho, ceho se mohl chytit, az stanul vedle Jasona.

„Uchop tuto paku a drz ji rovne, vyhybej se jen tomu, co je na pohled dost velke.”

Jakmile Mikah prevzal rizeni, Jason se prodral zpatky ke stroji a zavrel paru — zpomalili na rincivou jizdu, pak se zcela zastavili.

Ijale stenala a Jason mel pocit, jako kdyby mu kazdy centimetr tela zpracovali vyklepavacimi kladivky. Pronasledovatele v dohledu nebyli — nez ve svych caroj dosahnou potrebneho tlaku pary, uplyne nejmene hodina, a pesky s nimi nikdo nemohl drzet krok. Lampa, kterou pouzival drive, behem jejich divoke jizdy zmizela a Jason ted vytahl jinou, vlastni konstrukce.

„Vztyk, Snarbi,” porucil. „Vsechny jsem vas vysekal z otroctvi, a ted je rada na tobe, abys predvedl neco ze sveho pruvodcovskeho umeni, o kterem jsi mi vypravel. Nemel jsem moznost vybavit tento dopravni prostredek svetlomety, takze budes muset jit s timto svetlem vpredu a vybirat ve spravnem smeru hezkou, rovnou cestu.”

Snarbi slezl nejiste dolu a sel pred vozidlo. Jason pootevrel ventil, a rachotive vyrazili vpred. Mikah otacel ridici pakou, aby se drzel ve Snarbiho stopach. Ijale se priplizila k Jasonovi, chvela se chladem a strachem, kdyz se usadila po jeho boku. Pohladil ji rameno.

„Uklidni se,” rekl: „Od teto chvile to bude pouze radostna projizdka.”

10

Na ceste z Putl’ka byli sesty den a zasoby temer vycerpali. Hory jiz zmizely z dohledu a krajina se stala urodnejsi, vlnila se pampasovou travou, nabizela dost potucku a divoke zvere na to, aby vedeli, ze zizni a hladem nezahynou. Avsak problemem bylo palivo, a toho odpoledne otevrel Jason posledni nadobu.

Zastavili, kdyz do soumraku zbyvalo jeste nekolik hodin, protoze jim doslo cerstve maso, a Snarbi vzal samostril — vypravil se, aby ulovil neco na zub. Poverili ho roli lovce i pres jeho vyraznou ocni vadu, protoze byl jediny, kdo dokazal s tou primitivni zbrani vubec nejak zachazet a kdo znal mistni pomery. Na caro si jiz zvykl a nemel z neho takovy strach jako zpocatku, a to, ze ho uznali za schopneho lovce, mu znacne pozvedlo sebevedomi. Ted kracel po kolena vysokou travou, jako by mu patril svet, samostril prehozeny pres rameno, a piskal si na zuby neco falesneho. Jason se za nim patrave a s rostoucim neklidem dival.

„Ja tomu silhavemu zabijakovi neverim, neverim mu ani na sekundu,” zabrucel.

„Neco jsi mi povidal?” zeptal se Mikah.

„Ne, ale ted bych snad mohl. Nepovsiml sis na krajine, kterou projizdime, nejake zajimavosti, neceho zvlastniho?”

„Ne, niceho. Je to pustina, nepoznamenana rukou cloveka.”

„Tak musis, byt slepy, protoze za posledni dva dny jsem videl veci, a to toho o zivote ve volne prirode vim stejne malo jako ty. Ijale,” zvolal a divka vzhledla od kotle, na nemz ohrivala tenke platky z jejich poslednich krenoj. „Nech toho — chutna to stejne strasne, a? se s tim dela cokoliv, a jestli bude mit Snarbi trochu stesti, dame si opecene maso. Povez mi, nevidela jsi na krajine, kterou jsme dnes projizdeli, neco zvlastniho, jineho?”

„Nic zvlastniho, jen stopy po lidech. Dvakrat jsme projeli misty, kde byla trava slehnuta a vetve polamane, jako kdyby tudy pred dvema nebo vice dny projelo caro. A jednou to bylo misto, kde nekdo rozdelal ohniste, ale to muselo byt uz davno.”

„Nic na videni, Mikahu?” poznamenal ironicky Jason se zdvizenym obocim. „Vidis, jak celozivotni shaneni krenoj pozorovaci schopnosti prospiva.”

„Nejsem zadny divoch. Ode mne nemuzes ocekavat, ze si takovych veci budu vsimat.”

„Taky neocekavam. Poucil jsem se, ze od tebe krome problemu muzu ocekavat jen malo. Jenze ted budu tvou pomoc potrebovat. Toto je pro Snarbiho posledni noc na svobode, a? uz si je toho vedom, nebo ne, a nechci, aby mel v noci hlidku. Takze se o ni podelime my dva.”

Mikah se zatvaril ohromene. „Nechapu. Co tim minis, kdyz rikas, ze je to pro neho posledni noc na svobode?”

„To by melo byt jasne i tobe pote, co ses presvedcil, jak na teto planete vypada spolecenska etika. Co sis myslel, ze udelame, az dorazime do Appsaly? Ze pujdem za Snarbim jako dobytek na porazku? Nemam ani tuseni, co Snarbi chysta, jen jsem presvedcen, ze neco chysta. Kdyz se ho ptam na mesto, vyklada jen o obecnych vecech. Samozrejme, ze je to namezdni zoldak, ktery o detailech vedet nemusi, ale musi vedet mnohem vic, nez nam rika. Tvrdi, ze nam do mesta zbyvaji jeste ctyri dny, ale podle meho to bude tak jeden, nejvys dva dny. Rano ho hodlam chytit a svazat, pak se prehoupnem pres ty kopecky a najdem nejaky ukryt. Sezenu pro Snarbiho