Benn’t.
„Hm,” odpovedel Benn’t a vedl ho pres vetrnou tvrz Perssonoj. Vystoupili po vrazednem kamennem schodisti, ktere vedlo do vyssich pater, pak sestoupili do temne chodby a zamirili k masivnim dverim, u nichz stala dalsi straz. Benn’t otevrel dvere tezkym klicem, ktery mu visel u pasu.
„To je tvoje,” vyrazil ze sebe a ukazal palcem s cernym nehtem.
„Nechybi ani otroci,” konstatoval uznale Jason, kdyz nahledl dovnitr a spatril Mikaha a Ijale, oba pripoutane retezy ke zdi. „Od tech se moc prace nedockam, kdyz jsou tady jenom na ozdobu. Mas klic?”
Dokonce jeste s mensi davkou slusnosti vytahl Benn’t z tasky klicek a pohodil jej k Jasonovi, pak vysel ven a zamkl za sebou dvere.
„Vedela jsem, ze neco udelas, aby ti neublizili,” rekla Ijale, kdyz ji Jason odemykal zelezny kruh na krku. „Jenom jsem se trochu bala.”
Mikah zachovaval povznesene mlceni, dokud si Jason a Ijale nezacali prohlizet pokoje — pak se ozval: „Opomenul jsi mne zprostit tech zelez.”
„Jsem rad, ze sis toho povsiml,” rekl Jason. „Aspon si nemusim vynucovat, abys me vzal na vedomi. Dokazal bys vymyslet neco lepsiho, jak ti zabranit, abys nepachal voloviny?”
„Urazis me.”
„Rikam, co je pravda. Zbavils me zajisteneho postaveni u
„Ucinil jsem jen to, co jsem povazoval za spravne.”
„Tvoje uvahy jsou vadne.”
„Jsi mstivy a malicherny clovek, Jasone dinAlte!”
„Mas stoprocentni pravdu. Proto u te steny zustanes.”
Jason vzal Ijale pod pazi a vedl ji na prohlidku bytu. „Podle posledni mody vede hlavni vchod primo do komnaty, vybavene rustikalnim nabytkem z popraskaneho dreva a se stenami zdobenymi uslechtilymi druhy plisni. Bajecne misto na vyrobu syra, ale k pobytu cloveka nevhodne. Nechame ho Mikahovi.” Otevrel spojovaci dvere. „Tady je neco podobneho, osvetleni z jihu, vyhlidka na velky kanal a trocha svetla. Okna z nejlepsi okorale rohoviny, propoustejici slunecni paprsky i cerstvy vzduch. Budu sem muset dat nejake sklo. Ale pro tuto chvili se budeme muset spokojit s ohnem v tom krbu na opekani volu.”
„
„To je presne to, po cem muj stary zaludek prahne,” poznamenal Jason bez nadseni.
Z vedlejsiho pokoje se ozvalo Mikahovo povykovani. Jason vsak napred rozdelal ohen, nez se vypravil zjistit, co Mikah chce.
„To je zlocinecke jednani!” hrmel Mikah a rincel retezy.
„Jsem prece zlocinec.” Jason se obratil k odchodu.
„Pockej! Nemuzes me nechat v tomto stavu. Jsme civilizovani lide. Pus? me a ja se svym slovem zarucim, ze ti nebudu cinit zadna protivenstvi.”
„Muj mily Mikahu, to je od tebe sice velice hezke, ale z me duverive duse veskera duvera k tobe vyprchala. Prizpusobil jsem se duchu domorode spolecnosti a verim ti jen potud, pokud te mam na ocich. Tolik ti dopreju. Tyto prostory muzes pouzivat, jen pokud prestanes rvat.”
Odemkl retez, kterym byl zelezny kruh na Mikahove krku pripoutan ke stene, pak se odvratil.
„Zapomnels na kruh,” ozval se Mikah.
„Zapomnel?” usklibl se Jason a v jeho usklebku bylo vic utocnosti nez humoru. „Nezapomnel jsem, jak jsi me zradil Ediponovi, ani jsem nezapomnel na kruh. Dokud zustanes otrokem, nebudes me moci znovu zradit — zustanes tedy otrokem.”
„To jsem od tebe mohl ocekavat.” Z Mikahova hlasu zaznel chladny vztek. „Jsi zvire, nikoli civilizovany clovek. Nedam ti svoje slovo, ze ti budu nejakym zpusobem pomahat — hanbim se za svou slabost, ze jsem o necem takovem vubec uvazoval. Ty jsi zlo, a ja jsem svuj zivot zasvetil boji proti zlu — budu s tebou bojovat!”
Jason pozvedl ruku, aby ho uderil, ale misto toho propukl ve smich.
„Ty me nikdy neprestanes privadet v uzas, Mikahu. To snad ani neni mozne, aby nejaky clovek byl tak netecny vuci skutecnostem, logice, realite, cili tomu, cemu se rika normalni zdravy rozum. Jsem rad, ze jsi pripustil, ze se mnou budes bojovat — to mi usnadni kryt si zada. A abys nezapomnel a nezacal se chovat jako pritel, necham si te jako otroka a budu s tebou jako s otrokem jednat. Tak a ted popadni tamhleten kamenny hrnec, zabouchej na straz a prines v hrnci vodu, odkud otroci jako ty vodu nosi.”
Otocil se na podpatku a odesel z mistnosti. Dosud v nem doutnal vztek, ale radeji se snazil predstirat nadseni z jidla, ktere Ijale tak peclive pripravila.
S plnym zaludkem a s nohama u hrejiciho ohne v krbu bylo Jasonovi docela prijemne. Ijale se krcila u krbu a s velkou zeleznou jehlou primitivne opravovala nejake kuze — z vedlejsi mistnosti zaznivalo rinceni Mikahovych retezu.
Setmelo se a Jason byl unaven, ale slibil Hertugovi seznam moznych divu a chtel ho sestavit, jeste nez pujde spat. Vzhledl, kdyz u vchodu zarachotily zamky a do mistnosti vstoupil raznym krokem velitel straze Benn’t, sledovan jednim ze svych vojaku, ktery nesl pochoden.
„Pojd,” rekl Benn’t a ukazal na dvere.
„Kam a proc?” chtel vedet Jason. Pomysleni, ze ho ceka setkani s vlhkym prostorem tvrze, mu k dobre nalade nijak neprispelo.
„Pojd,” opakoval Benn’t neprijemnym tonem a z opasku vytahl kratky mec.
„Ucim se osklivit si te,” zabrucel Jason a vahave se zvedl. Navlekl si kozesinovou vestu a prosel kolem Mikaha zaboreneho do trudnomyslnych myslenek. Strazny, ktery mel stat u dveri, zmizel — ve svetle pochodne vsak bylo mozne zahlednout postavu lezici na podlaze. Byl to strazny? Jason se zacal otacet, ale dvere za nim se zabouchly a hrot Benn’tova mece mu pronikl kozenym odevem a zabodl se mu do kuze nad ledvinou.
„Jestli ceknes, nebo se pohnes, zemres,” zaskripal mu u ucha hlas.
Jason to chvili zvazoval, pak se rozhodl, ze se nepohne. Ne proto, ze by ho hrozba polekala — byl si jist, ze by dokazal Benn’ta odzbrojit a proti druhemu vojakovi zasahnout driv, nez ten by svuj mec vytahl — ale zajimalo ho, kam tento novy zvrat povede. Mel podezreni hranicici s jistotou, ze o tom, co se deje, Hertug nic nevi, a rikal si, co se z toho asi vyvine.
Vzapeti vsak sveho rozhodnuti litoval. Do ust mu nacpali priserne zapachajici hadr a svazali ho reminky, ktere se mu zarezavaly do krku a celisti. Ve stejnem okamziku mu svazali ruce a do boku se mu zaboril druhy hrot. Ted uz se branit nemohl, aniz by prilis riskoval, a za neustaleho postrkovani vystupoval pokorne po schodech na plochou strechu budovy.
Vojak zhasl pochoden — ocitli se v tmave noci, kolem nich unasel vitr mokry snih. Klopytali po kluzkych taskach. Zabradli nebylo pro tmu videt, a kdyz do neho Jason holenni kosti narazil, zavravoral a byl by pres ne prepadl, kdyby ho vojaci nestahli zpatky. Bez zbytecneho hluku a rychle mu uvazali pod pazemi provaz a spustili ho pres okraj strechy. Vyrazel ze sebe kletby, tlumene roubikem, kdyz cestou dolu bolestive narazel na drsnou stenu budovy, pak se svinul, kdyz dopadl po kolena do ledove vody. Na teto strane se tvrz Perssonoj svazovala primo do kanalu, a Jason tam visel, ponoren po pas ve vode, kdyz se ze tmy protkane poletujicim snehem vynorila sotva postrehnutelna silueta clunu. Cisi ruce ho nesetrne vytahly do clunu, pak dopadl na palubu, a o chvili pozdeji se clun zakolebal, kdyz se do neho snesli jeho unosci — dopadli kousek od neho. Zaskripala vesla a clun se pohnul. Nikdo nespustil poplach.
Muzi v clunu si ho nevsimali — dokonce se o neho pri veslovani opirali nohama, dokud se svijenim o kousek neodtahl. Z lezici polohy, v niz se nachazel, celkem nic nevidel, a az se objevilo nekolik plapolajicich svetel, spatril, ze proplouvaji velkymi morskymi vraty, velice podobnymi vjezdu do tvrze Perssonoj. Nedalo velkou namahu uhadnout, ze ho zajal jeden z konkurencnich spolku.
Kdyz clun zastavil, vyhodili ho na molo, pak ho tahli vlhkou kamennou chodbou az k vysokemu portalu ze zreziveleho zeleza. Benn’t jiz zmizel — pravdepodobne pote, co dostal svych tricet stribrnaku — a ti, co ho nyni strezili, mlceli. Rozvazali ho, odstranili mu z ust roubik, prostrcili ho zeleznymi dvermi a zabouchli za nim dvere. Osamel tvari v tvar nervy drasajici hruze.
