Druha olaneta smrti

V rozlehle mistnosti na vyvysenem stupinku sedelo sedm postav, zahalenych v robach, ozbrojenych a hrozive maskovanych. Kazda se opirala o siroky, asi metr dlouhy mec. Kolem nich horely a cadily lampy prapodivnych tvaru a vzduch byl prosycen zapachem po sirovodiku.

Jason se chladne usmal a rozhledl po nejake zidli. Kdyz zadnou nespatril, vzal z nejblizsiho stolu prskajici lampu, znazornujici hada s plamenem v tlame, a postavil ji na zem, pak se posadil na stul. Otocil hlavu a na tu hruzu pred sebou uprel pohrdavy pohled.

„Povstan, smrtelnice!” vykrikla prostredni postava. „Sedet pred Mastreguloj znamena smrt!”

„Zustanu sedet,” rozhodl se Jason a zaujal pohodlnejsi polohu. „Neunesli jste me jen proto, abyste me zabili, a cim drive si uvedomite, ze me ta horrorova maskarada nedojima, tim rychleji se dostaneme k obchodni strance veci.”

„Mlc! Smrt je nablizku!”

„Ekskremento!” vyprskl opovrzlive Jason. „Vase masky a hrozby jsou stejne pusobive jako prestrojeni a reci poustnich otrokaru. Venujme se vsak faktum. Sbirali jste reci, co o mne kolovaly, a ty vas zaujaly. Doslechli jste se o supervykonnem caro a zvedove vas zpravili o modlitebnim kole v chramu — a mozna o dalsich vecech. To vse vam pripadalo tak bajecne, ze jste zatouzili mit me pro sebe, a vyzkouseli jste neselhavajici appsalsky trik s trochou penez na spravnem miste. A tady me mate.”

„Vis, s kym mluvis?” otazala se maskovana postava na vzdalenem konci na prave strane vysokym, preskakujicim hlasem. Jason se na ni pozorne zahledel.

„S Mastreguloj? Slysel jsem o vas. Mate byt v tomto meste neco jako carodejove a cernokneznici, temi, co delaji ohen, ktery hori na vode, kour, ktery spaluje plice, vodu, ktera spaluje lidi, a tak dale. Podle meho soudu jste mistnim ekvivalentem chemiku, a i kdyz vas nema byt mnoho, jste tak odporne neprijemni, ze udrzujete ostatni klany ve strachu.”

„Vis, co je zde uvnitr?” zeptal se jeden z nich a pozvedl sklenenou kouli obsahujici nejakou nazloutlou kapalinu.

„Nevim, ale i kdybych vedel, bylo by mi to stejne jedno.”

„Ta koule obsahuje kouzelnou spalujici vodu, ktera te okamzite sezehne a zuhelnati, jestli se dotkne…”

„Ale dej pokoj! Nic v ni neni, leda tak trochu obycejne kyseliny, pravdepodobne sirove, protoze z ni se delaji i ostatni, a nasvedcuje tomu i ten smrad po zkazenych vejcich, ktereho je tu plno.”

Zrejme se trefil do cerneho — vsichni maskovani se nervozne pohnuli a o necem spolu septem hovorili. Zatimco mu nevenovali pozornost, Jason se zvedla pomalu k nim zamiril. Mel uz plne zuby vsech her na technicke znalosti a to, ze ho unesli, spoutali, promaceli a slapali po nem, ho nejvys rozhorcilo. Z techto Mastreguloj meli vsichni v Appsale strach a vyhybali se jim, ale jinak to nebyl dostatecne velky klan na to, co mel Jason v umyslu. Z nekolika dobrych duvodu byl na strane Perssonoj a chtel, aby zvitezili, a ted nemel zajem prejit na zadnou jinou stranu.

Mezi malickostmi, ktere mu utkvely v pameti, patrilo i pouceni z cetby jedne knihy o slavnych utecich. Zapamatoval si je, protoze o uteky mel profesionalni zajem, a casto se stavalo, ze jeho umysly se s umysly policie rozchazely. Zaver, ke kteremu z pozorneho procteni knihy o utecich dospel, znel, ze nejlepsi cas k uteku je co nejdrive pote, co cloveka chyti. A to bylo prave ted.

Mastreguloj se dopustili chyby, ze ho prijali sami, zvykli si vsak na to, ze z nich ostatni maji velky strach, a stali se neopatrnymi — a zestarli. Z jejich hlasu a podle toho, jak se chovali, Jason si byl jist, ze na stupinku nejsou zadni mladsi muzi, a rovnez si byl jist, ze starik na pravem konci je znacne senilni. Prozrazoval to jeho hlas, a kdyz se nyni Jason dostal bliz, dokazal postrehnout jeho tresave chveni, ktere se prenaselo na velky mec, jenz drzel pred sebou.

„Kdo ti odhalil tajemstvi a posvatne jmeno sulfurika acido?” zahrmel hlas prostredniho. „Mluv, zvede, nebo ti nechame vytrhnout jazyk z ust, ohen nalit do strev…”

„To nedelejte!” vykrikl Jason prosebne, klesl na kolena a sepnul nad hlavou ruce jako pri modlitbe. „Vsecko, jenom to ne! Budu mluvit!” Posunul se pritom po kolenou bliz ke stupinku na prave strane. „Pravda vyjde najevo, nedokazu ji uz dele tajit — zde je ten clovek, ktery mi sveril vsechna vase svata tajemstvi.” Ukazal na starce na prave strane, a kdyz ukazal, jeho ruka se dostala do blizkosti dlouheho mece, ktery starec drzel.

Pak se nahle vztycil, natahl ruku a vytrhl mec ze starcova chabeho stisku a strcil do neho z boku smerem k sousedni zidli — oba maskovani upadli po srazce na zem.

„Smrt nevericim!” vykrikl a stahl cerny zaves s motivem lebky a demona, ktery zakryval zadni stenu. Zaves hodil na dva muze, kteri se nachazeli nejbliz a kteri se prave neobratne zvedali z zidli, a spatril male dvere, skryte do te chvile zavesem. Prudce je rozhodil, proskocil jimi do chodby osvetlene lampami — a temer vbehl do naruce dvou straznych, kteri u nich z druhe strany hlidkovali. Vyhodu momentu prekvapeni mel na sve strane.

Prvni strazny klesl k zemi, kdyz ho Jason uderil naplocho mecem po hlave, a druhy upustil mec, kdyz ho hrot Jasonova mece zasahl do ramena. Pyrransky vycvik mu nyni dobre poslouzil. Dokazal se pohybovat a zabijet rychleji nez kterykoli Appsalan. To take prokazal, kdyz probehl kolem rohu ve smeru, kde tusil vychod, a temer vrazil do Benn’ta, sveho drivejsiho strazce.

„Diky za to, zes me sem privedl — nemel jsem svych starosti dost,” zvolal a srazil Benn’tovi mec stranou. „Trebaze placeny zradce neni v Appsale nicim vyjimecnym, nebylo od tebe hezke, ze jsi zabil jednoho z vlastnich lidi.” Svihl mecem a roz?al Benn’tovi hrdlo tak, ze mu temer usekl hlavu. Mec byl tezky a obtizne se s nim zachazelo, ale jakmile se dal do pohybu, pro?al vse, co mu stalo v ceste.

Znovu se rozbehl a energicky zautocil na straze v predni chodbe. Jeho jedinou vyhodou bylo, ze mel moment prekvapeni opet na sve strane, a proto se pohyboval tak rychle, jak jen to dokazal. Kdyby proti nemu sve sily spojili, zajali by ho a zabili, ale byla pozdni noc a znudeni strazni ze vseho nejmene ocekavali zbesily utok zezadu. Jeden klesl k zemi, dalsi se odpotacel s rozdrcenym ramenem, z nehoz prystila krev — a Jason se celou svou vahou povesil na otocnou paku, kterou se oteviral vchod. Koutkem oka zahledl, ze z hlavniho vchodu do snemovni mistnosti se vynoril jeden z maskovanych Mastreguloj.

„Zhyn,” pronikave vykrikl a vrhl sklenenou kouli na Jasona. „Diky,” stacil odpovedet Jason, kdyz volnou rukou zachytil kouli ve vzduchu. Zastrcil ji do kapsy a otevrel dvere.

Kdyz sbihal po kluzkych schodech a skakal do nejblizsiho clunu, Mastreguloj teprve organizovali pronasledovani.

Clun byl prilis velky, nez aby ho mohl sam vesly spolehlive ovladat, ale kotevni lano presekl a veslem listoveho tvaru se odstrcil. Do kanalu zasahoval nevyrazny odliv a Jason se jim nechal vest, kdyz zaklesl vesla do havlenek a energicky se do nich oprel.

Na schodech se objevily postavy, zaznely vykriky a zaplapolaly pochodne — pak se snesl poryv vetru s vlockami mokreho snehu a vse zmizelo z dohledu. Jason vesloval a miril do temnoty, jen se pro sebe usmival.

13

Vesloval, dokud ho telesny pohyb nezahral, pak se nechal unaset proudem. Clun narazel ve tme na neviditelne prekazky, pak se otocil dokola v miste, kde ustil jiny kanal. Jason se energicky oprel do vesel a zamiril do neho.

Prodiral se bludistem jen neurcite viditelnych kanalu mezi nizkymi ostruvky a zdmi pripominajicimi utesy. Kdyz nabyl presvedceni, ze sve pronasledovatele zmatl, zamiril k nejblizsimu pobrezi, kde mohl s clunem pristat. Clun se zastavil a Jason z neho vyskocil, zaboril se po kotniky do mokreho pisku a vytahl clun na breh tak daleko, jak jen dokazal.

Az uz s clunem nemohl pohnout, opet do neho vskocil. Sklenenou kouli polozil na dno tak daleko od sebe, aby ji nechtene nerozbil, a posadil se, aby se dockal rozbresku. Byl promrzly a chvel se, a nez prvni nesmele svetlo dne proniklo sprskami mokreho snehu, jeho nalada klesla pod bod mrazu.

Z temnoty se zvolna vylouply sedive tvary — nekolik malych clunu vytazenych nedaleko neho na breh a