Druha olaneta smrti

privazanych retezy ke kulum a o neco dale mala, prikrcena staveni. Z jedne z tech chatrci se vynoril nejaky clovek, ale jakmile zahledl Jasona a jeho lod, vyjekl a zmizel z dohledu. Z chatrce se ozvaly znamky neklidu, a Jason vystoupil z clunu na breh a nekolikrat svihl mecem ve vzduchu, aby si protahl svaly.

K pobrezi, kde stal, se k nemu vahave priblizilo sest muzu, v rukou drzeli palice a vesla, ale chveli se strachem.

„Odejdi, nechej nas na pokoji,” zacal jejich vudce a vztycil ukazovacek a malicek, aby odvratil zlo. „Nasedni do sve pachnouci lode, Mastregulo, a opus? nas breh. Jsme jenom chudi rybari…”

„Necitim k vam nic jineho nez sympatie,” prerusil ho Jason a oprel se o mec. „A k Mastreguloj nechovam vic lasky nez vy.”

„Ale tvuj clun — je na nem znak,” ukazal vudce na velice nevzhlednou ukazku rezbarske prace na pridi.

„Ten jsem jim ukradl.”

Rybari zastenali a zavravorali, dva poodbehli a dalsi dva klesli na kolena, aby se pomodlili. Jeden hodil na Jasona palici v nesmelem pokusu o utok, ale Jason ji snadno mecem odrazil.

„Jsme ztraceni,” bedoval vudce. „Mastreguloj se sem prihrnou, spatri ten zlovestny clun, vrhnou se na nas a vsechny nas pozabijeji. Vezmi clun a okamzite odjed!”

„Na tom, co rikas, neco je,” uznal Jason. Clun predstavoval znacnou nevyhodu. Sam ho ovladal jen stezi a byl prilis napadny, nez aby v nem mohl bez povsimnuti plout. Vzal z clunu sklenenou kouli, aniz spustil z rybaru oci, pak se oprel ramenem do clunu a odtlacil ho do vetsi hloubky, kde ho zachytil proud a brzy odnesl z dohledu.

„Ten problem je vyresen,” rekl. „A ted se potrebuju dostat zpatky do sidla Perssonoj. Kdo z vas me tam zaveze?”

Rybari se zacali vytracet, a Jason se postavil pred jejich vudce, driv nez mohl odejit i ten. „No, co na to rikas ty?”

„Asi bych to nenasel,” odpovedel vudce a jeho vetrem oslehana pokozka zbledla. „Mlha, hodne snezi, nikdy jsem tam nejel…”

„Ale jdi. Dobre ti zaplatim, jakmile se tam dostaneme. Rekni, kolik chces.”

Rybar se kratce, neprirozene zasmal a pokusil se poodstoupit.

„Chapu, co mas na mysli,” prikyvl Jason, kdyz mu mecem prehradil cestu. „Verit nekomu je neco, co tady moc neznamena.”

Zamyslene pohledl na mec a poprve si povsiml, ze nerovnosti na jilci jsou zpusobeny vzacnymi kameny, zasazenymi v ozdobnem vzoru. Ukazal na ne. „Udelame to takhle. Dostanes zalohu, jestli mi das nuz, kterym se ty kameny daji vyloupnout. Predem ti dam ten cerveny, co vypada jako rubin — pak ten zeleny, az se dostaneme na misto.”

Po mensim dohadovani a po pridavku dalsiho cerveneho drahokamu chamtivost nad strachem zvitezila — jako obvykle — a rybar vytlacil maly, nedbale stluceny clun na vodu kanalu. Vesloval, zatimco Jason vyleval z clunu vodu, a tak pluli klikatou cestou bocnimi kanaly. Pod plastikem poletujiciho mokreho snehu a mlhy a diky tomu, ze se rybari duverna znalost spleti kanalu vratila, dostali se nepozorovane k nejakym odrolenym kamennym schodum, ktere vedly k holym vratum.

Rybar prisahal, ze je to vchod do tvrze Perssonoj. Jason si na mistni zvyky natolik navykl, ze ho okamzite napadlo, ze by to mohlo byt neco naprosto jineho, dokonce vchod k Mastreguloj, odkud pred chvili utekl, a stal jednou nohou v clunu, dokud se neobjevil strazny se znakem vychazejiciho slunce, typickym pro Perssonoj, na svem habitu.

Rybar s ohromenym vyrazem uzasu obdrzel doplatek a za nezretelneho mumlani vesloval rychle pryc. Na scenu se dostavil dalsi strazny, Jasonovi odebrali mec a spesne ho predvedli do Hertugova prijimaciho salu.

„Zradce!” vykrikl Hertug bez jakychkoli formalit. „Spikl ses proti mne, zabil moje lidi a uprchl, ale ted te mam a…”

„Nech toho!” ohradil se podrazdene Jason a setrasl ze sebe strazne, kteri ho drzeli za ramena. „Vratil jsem se dobrovolne a to by melo neco znamenat — i v Appsale. Unesli me Mastreguloj za pomoci zradce z tvych strazi…”

„Jak se jmenuje?!”

„Benn’t, ale uz neni mezi nami — o to jsem se postaral sam. Tvuj verny kapitan te prodal konkurenci. Ti chteli, abych pro ne pracoval, ale odmitl jsem. Nenabyl jsem o jejich organizaci valne mineni a dal jsem jim sbohem, driv nez se dostali k tomu, aby mi ucinili nabidku. Ale prinesl jsem s sebou jeden vzorek.” Vytahl sklenenou kouli s kyselinou — a straze s vykrikem poodstoupily. Dokonce Hertug zbledl.

„Spalujici voda!” vydechl.

„Spravne. A jakmile sezenu trochu olova, stane se z ni soucast mokre clankove baterie, jejimz vynalezanim jsem se jiz pilne zabyval. Jsem zhnusen, Hertugu — nemam rad, kdyz jsem tercem unosu a buzerace. V Appsale se mi hnusi vsechno, a do budoucna mam jine plany. Rekni straznym, a? odejdou, a ja ti o nich povim.”

Hertug se nervozne kousl do rtu a pohledl na svoje muze. „Vratil ses,” obratil se opet k Jasonovi. „Proc?”

„Protoze te potrebuju, stejne jako ty potrebujes me. Mas hodne lidi, moc a penize. A ja mam velke plany. A ted ty maniky vyhod.”

Na stole stala misa s krenoj a Jason se v ni prehraboval, dokud nenahmatl cerstvy kousek, ukousl si z neho. Hertug usilovne premyslel.

„Vratil ses,” opakoval. Zrejme ho ta skutecnost fascinovala. „Pohovorme si.”

„Ale sami.”

„Odejdete,” porucil Hertug, ale pojistil se tim, ze si nechal pred sebe polozit natazeny samostril.

Jason si toho nevsimal — vic ani neocekaval. Zamiril k nedbale zasklenemu oknu a vyhledl na ostrovni mesto. Boure uz ustala a na strechy ztmavle destem dopadaly slabe paprsky slunce.

„Jak by se ti libilo, kdyby ti tohle vsechno patrilo?”

„Pokracuj.” Hertugovi se zaleskla ocka.

„Naznacil jsem to uz driv, ale ted to myslim vazne. Odhalim pro tebe kazde tajemstvi vsech ostatnich. Predvedu ti, jak d’zertanoj destiluji ropu, jak Mastreguloj vyrabeji kyselinu sirovou a jak Trozelligoj delaji stroje. Pak zlepsim tvoje valecne zbrane a zavedu do vyzbroje tolik novych, kolik jen budu moci. Udelam z valky takovou hruzu, ze prestane byt nutna. Samozrejme ze bude pokracovat, ale tvoje jednotky vzdycky zvitezi. Smetes vsechny konkurenty, jednoho po druhem, pocinaje temi slabsimi, az se stanes panem tohoto mesta a pozdeji cele planety. Bude ti patrit bohatstvi celeho sveta a vecery si budes zpestrovat tim, ze si budes vymyslet, jakou udesnou smrti maji tvoji nepratele zahynout. Co na to rikas?”

„Supren la Perssonoj!” vykrikl Hertug a vyskocil na nohy.

„To je to, co jsem si myslel, ze reknes. Jestlize tady mam jeste nejakou dobu tvrdnout, chci zasadit systemu nekolik citelnych uderu. Zatim jsem se tady dockal jenom neprijemnosti a je nejvyssi cas, aby se to zmenilo.”

14

Dny se prodluzovaly, mokry snih se zmenil na des?, ale i ten nakonec ustal. Posledni mracna posleze odnesl vitr nad more a mesto Appsalu zalila slunecni zar. Poupata se rozevrela, kvetiny rozkvetly a vzduch se vyplnil jejich vuni, ale na druhe strane oteplujici se vody v kanalech zacaly vydavat neprijemny zapach, bez ktereho by se Jason rovnez klidne obesel. Nemel totiz tolik casu, aby si okoli vsimal, protoze pracoval denne mnoho hodin — delal vyzkum a vyrobu soucasne, coz bylo neustale znacne vycerpavajici. Samotny vyzkum a rozvoj vyroby byly nakladne, a kdyz ucty dosahly uctyhodne vyse, Hertug se skrabal ve vousech a brucel neco o starych zlatych casech. Tehdy musel Jason vseho nechat a udelat jeden nebo dva nove zazraky. Jednim byla obloukova lampa, pak obloukova pec, ktera se stala velkym pomocnikem v huti a velice Hertuga potesila, zejmena kdyz zjistil, jak se hodi k muceni — pouzil ji na jednoho zajateho Trozelligo, ktery ochotne sdelil vse, co chtel Hertug vedet. Kdyz tato novinka zevsednela, Jason zavedl galvanicke pokovovani, ktere pomohlo naplnit pokladnu jednak prodejem klenotu,