Druha olaneta smrti

jednak padelatelskou cinnosti.

Jason pocitil zadostiucineni, kdyz nejvys obezretne otevrel sklenenou kouli od Mastreguloj a zjistil, ze skutecne obsahuje kyselinu sirovou. Zkonstruoval tezkou, ale ucinnou akumulatorovou baterii. Dosud poci?oval roztrpceni z toho, ze ho unesli, a tak vedl utok na nakladni lod Mastreguloj a zmocnil se velke dodavky kyseliny a jinych chemikalii, ktere pak zkousel, kdykoli mel cas. Provedl radu pokusu, ktere nikam nevedly, a musel je prerusit. Na slozeni strelneho prachu si nedokazal vzpomenout — to ho rozcilovalo, ale jeho pomocnici se dobre bavili, kdyz kvuli jeho snazeni v tomto smeru museli prohrabavat hromady stareho hnoje, aby shromazdili material na dusicnan.

Vetsi uspech mel s caroj a parnimi stroji, a to diky drivejsim zkusenostem, a vyvinul lehky, ale silny parostroj pro namorni plavbu. Ve volnych chvilich vymyslel pojizdny model, telefon a amplion, ktery ve spojeni s fonografickym zaznamem delal pro prijmy z nabozenske aktivity uplne zazraky, protoze umel vydavat hlasy duchu. Ke svemu namornimu parostroji vyrobil lodni sroub a pak se pilne venoval zdokonalovani parniho praku. Pro svoje poteseni si v pokoji sestavil destilacni pristroj, na nemz vyrabel neprilis kvalitni, ale silne brandy.

„Celkem vzato, situace neni nijak spatna,” filozofoval, kdyz se protahoval v calounenem kresle a usrkaval ze sklenicky svuj posledni a nejuspesnejsi destilacni pokus. Den byl horky a neprijemne pachnouci vypary, ktere stoupaly z kanalu, temer vyrazely cloveku dech, ale vecerni vanek od more, proudici otevrenymi okny, byl chladivy a libezny. V jeho utrobach stazenych opaskem spocival chutny hovezi rizek upeceny na grilu s drevenym uhlim, ktery pochazel z jeho vynalezecke dilny, a podavany s rozmackanymi krenoj a chlebem upecenym z mouky pomlete v jeho nedavno vynalezenem mlyne. Ijale si pri myti nadobi v kuchyni zpivala a Mikah horlive protahoval trubky destilacniho aparatu kartacem, kdyz je cistil od usazenin z posledni varky.

„Vis jiste, ze si se mnou nedas panaka?” zeptal se Jason prekypoval koncentratem lidske laskavosti.

„Vino cini posmevace, a napoj opojny nepokojneho… Prislovi,” zarecitoval Mikah, jak jen nejlepe dovedl.

„Vino, jenz obveseluje srdce cloveka. Zalm. Tu knihu jsem cetl taky. Ale kdyz uz nechces posedet pratelsky u sklenicky, proc si nedoprejes pohar osvezujici vody a trochu odpocinku? Prace muze pockat do rana.”

„Jsem tvym otrokem,” pripomenul ponure Mikah a letmo se dotkl zelezneho kruhu, ktery mel kolem krku, pak se vratil ke sve praci.

„Za to si vsak muzes sam. Kdybych ti mohl jen trochu verit, dal bych ti svobodu. Vlastne, proc to neudelam? Jen mi dej svoje slovo, ze na me uz zadne podrazy nebudes vymyslet, a ja te toho zeleza na krku zbavim, driv nez reknes antipostpseudosocialismus. Myslim, ze to mam u Hertuga tak dobre, ze bych zvladl vsechny komplikace, ktere bys mohl zpusobit. Co rikas? By? je tvoje konverzace omezena, je to aspon dvakrat lepsi nez cokoli, s cim se na teto planete muzu setkat.”

Mikah se znovu dotkl zelezneho kruhu a zatvaril se nerozhodne, ale jen na okamzik. Pak vykrikl: „Ne!”, a ucukl prsty, jako by si je spalil. „Odstup, satane! Zmiz! Nedam ti zadny slib, ani nevlozim svou cest ve svar s nekym, jako jsi ty. Lepe slouzit v otroctvi az do dne osvobozeni, kdy uzrim, jak te soudi za takove zlociny, jako je tento, jak stojis pred tribunalem spravedlnosti, jak jsi odsouzen a popraven.”

„No, pokud jde o tvoje prani, neni o cem pochybovat.” Jason uznale vyprazdnil sklenicku a znovu ji naplnil. „Doufam, ze se splni, aspon ten den osvobozeni — na to, co ma byt potom spravne, se nase nazory, jak vidim, rozchazeji. Ale premyslela nekdy o tom, jak ten den osvobozeni muze byt daleko? A co delas pro to, aby nastal?”

„Nemohu delat nic — jsem otrok!”

„Jo, a oba vime proc. Ale krome toho, kdybys nebyl otrok, mysli, ze bys dokazal neco vic? Odpovim za tebe. Ne. Jenze ja dokazu a uz jsem na par reseni prisel. Zaprve, na teto zapomenute planete nikdo krome nas z jineho sveta neni. Sehnal jsem par krystalu, ktere nadherne rezonuji, a postavil krystalove radio. Nezaslechl jsem nic jineho nez atmosfericky sum a svoje posvatne SOS.”

„O jakem rouhani to hovori?”

„Nezminil jsem se ti? Postavil jsem jednoduchou vysilacku, zakamuflovanou jako elektricke modlitebni kolo, a verici od prvniho dne vysilaji nabozenske poselstvi.”

„Je ti neco nedotknutelne, ty bezbozniku?”

„O tom si promluvime jindy — i kdyz nechapu, proti cemu ted vznasi namitky. Chces tim rict, ze uznavas to podvodne nabozenstvi s mocnym bohem Elektro a vsim tim ostatnim? Mel bys byt rad, ze jsem verici ucelne vyuzil k necemu uzitecnemu. Jestli se nekdy nejaka kosmicka lod dostane pobliz atmosfery teto planety, zachyti volani o pomoc a zamiri sem.”

„Jak brzy?” zeptal se Mikah proti sve vuli se zajmem.

„Muze to byt za pet minut — nebo taky za pet set let. I kdyby te nekdo hledal, v teto galaxii je spousta planet. Pochybuji, ze by se Pyrrane vypravili me hledat — maji jenom jednu lod a tu potrebuji na spoustu jinych zalezitosti. A co tvi lide?”

„Ti se za mne budou modlit, ale patrat nemohou. Vetsinu nasich prostredku jsme utratili za lod, kterou jsi umyslne znicil. Ale co jine lode? Urcite takovi obchodnici, badatele…”

„Mozna — to zavisi vylucne na nahode. Jak jsem rekl, za pet minut, za pet stoleti — nebo nikdy. Musi zapracovat nevyzpytatelna nahoda.”

Mikah se ztezka a s melancholickym vyrazem posadil a Jason — navzdory tomu, ze si uvedomil, ze by mel mit rozum — pocitil na okamzik hluboky soucit. „Ale neztracej hlavu, tak spatne to tady zase nevypada,” rekl. „Jen porovnej nasi soucasnou situaci s nasim prvnim zamestnanim, kdy jsme s Ch’akovou veselou partou hledali krenoj. Ted mame k dispozici byt s pohodlnym nabytkem, teplo, dobre jidlo a budeme mit veskere moderni vymozenosti, jen jak je vymyslim. Pro svoje osobni pohodli a kvuli tomu, ze nenavidim tolik lidi, jichz se to tyka, hodlam vytahnout tento svet z doby temna a nasmerovat ho ke slave technicke budoucnosti. Mysli si, ze se tak namaham jen proto, abych pomohl Hertugovi?”

„Nerozumim.”

„To je u tebe docela normalni. Podivej, zde existuje staticka kultura, ktera se nikdy nezmeni, pokud se na spravnem miste neobjevi poradna naloz vybusniny. A tou jsem ja. Dokud se na teto planete bude zachazet se znalostmi jako s urednim tajemstvim, nebude zadny pokrok. V ramci techto klanu se mozna podari urcite modifikace a drobna zlepseni behem dalsi prace v jejich specializaci, ale jinak nic zasadniho. To vsechno zlikviduju. Nasemu Hertugovi davam informace, ktere si ostatni klany zarlive strezi, plus spoustu udelatoru, o kterych dosud nemaji zdani. To znici monopol a porusi rovnovahu, ktera dela ze vsech tech tlup zhruba rovnocenne partnery, a jestli Hertug povede valku spravnym smerem — coz znamena podle me — muze je odrovnat jednu po druhe….”

„Valku?” zeptal se Mikah, chripi se mu zuzilo a do oci vratil znamy vyraz. „Rekls valku?”

„Rika se tomu tak,” prikyvl Jason. S uspokojenim usrkl ze sklenicky, omameny vlastnimi predstavami a zpola ztuhly podomacku vydestilovanym lektvarem, takze si ani nevsiml varovnych znamek. „Jak kdosi kdysi pravil: Kdyz chces udelat omeletu, musis rozbit vajicka. Pokud se ponecha sobe na pospas, tento svet bude naveky klopytat na sve obezne draze s devadesati procenty populace odsouzene k nemocem, bide, spine, strastem, otroctvi a vsemu ostatnimu. Rozpoutam tady valku, takovou milou, cistou technickou valku, ktera smete konkurenci. Az bude po ni, kazdemu se tady povede mnohem, mnohem lip. Hertug zlikviduje vsechny ostatni tlupy a stane se diktatorem. Prace, kterou delam, je pro staroveke sciuloj prilis narocna, a tak jsem do ni mimo ramec zapojil otroky a zameril se na vycvik mladsich techniku z rodiny. Az skoncim, zarodky vsech vednich disciplin budou promiseny a prumyslova revoluce bude v plnem proudu. Navrat zpatky nebude mozny, protoze stare praktiky zaniknou. Stroje, kapital, podnikatele, pohoda, umeni…”

„Ty jsi zruda!” pronesl Mikah chraptive pres zuby. „Pro svoje vlastni uspokojeni rozpoutas dokonce valku a odsoudi tisice nevinnych k smrti. Zadrzim te, i kdyby me to melo stat zivot!”

„Co… co…?” zamumlal Jason a zvedl hlavu. Jiz upadl do polospanku — zdolala ho celodenni prace a ukolebaly lakave predstavy.

Mikah vsak neodpovedel. Byl k Jasonovi otocen zady a sklanel se nad destilacnim pristrojem, ktery dosud cistil. Tvar mel zarudlou a zuby zatnute do rtu tak silne, ze mu po brade stekal tenky praminek krve. Uz se poucil, jak je nekdy prospesne zachovavat mlceni, i kdyz namaha, jakou na to musel vynakladat, byla temer nesnesitelna.