Prvni planeta smrti

predmetech bylo sto procent a zaci zustavali u lekce, dokud ji dokonale nezvladli. Z beznych vzdelavacich predmetu nebyl vypsan zadny — ty se zrejme vyucovaly, az kdyz dite absolvovalo skolu pro preziti a mohlo samostatne ve svete obstat. Coz byl logicky a chladnokrevny nazor na skutecnost. Vlastne vsechno, co Pyrrane delali, se dalo charakterizovat jako logicke a chladnokrevne.

Vetsinu dopoledne venovali funkci jednoho z medikitu, lecebnych souprav, ktere se uvazovaly kolem pasu. Slo o analyzator infekce a jedu, ktery se prikladal na bodne poraneni. Jestlize byly v rane nejake toxiny, automaticky se do toho mista vstrikla protilatka. Jednoduche k pouziti, ale konstrukcne neuveritelne slozite. Jelikoz si kazdy Pyrran udrzoval svoji vystroj sam — kdyby spatne fungovala, mohl pak davat vinu pouze sobe — museli se naucit, jak jsou vsechna zarizeni konstruovana a jak se opravuji. Jasonovi se darilo mnohem vic nez detem, i kdyz ho ta namaha vycerpala.

Odpoledne ucinil prvni zkusenost s trenazerem. Jeho instruktorem byl dvanactilety chlapec, jehoz odmereny hlas se nesnazil skryvat opovrzeni nad slabym cizincem.

„Vsechny trenazery jsou stroje, ktere verne imituji skutecny povrch planety a neustale se uzpusobuji tak, jak se meni zive formy. Jediny rozdil mezi nimi je ruzny stupen nebezpecnosti. Prvni trenazer, ktery budete pouzivat, je samozrejme ten, do nehoz se davaji nejmensi deti…”

„Jsi velmi laskav,” zamumlal Jason. „Tvoje lichoceni me ohromuje.” Instruktor vsak pokracoval, aniz vzal preruseni na vedomi.

„…do nehoz se davaji nejmensi deti, ihned jak se mohou plazit. Je v podstate skutecny, i kdyz je zcela inaktivovan.”

Vyraz trenazer nevystihuje skutecnost, napadlo Jasona, kdyz prosli masivnimi dvermi. Byl to okopirovany kus vnejsiho sveta v obrovske hale. Netrvalo dlouho a zbavil se dojmu, ze ve skutecnosti jde o namalovany strop a umele slunce ve velke vysce, a predstavil si, ze je konecne na volnem prostranstvi. Ten vyjev vypadal docela mirumilovne, i kdyz mracna lemujici obzor hrozila prudkou bouri.

„Musite chodit sem a tam a vsechno si prohlizet,” vybidl Jasona instruktor. „Kdykoli se neceho dotknete rukou, dozvite se, co to je. Takhle…”

Chlapec se sklonil a strcil prstem do stebla hebke travy, ktera pokryvala zemi. Ze skrytych reproduktoru okamzite zaznel silny hlas.

„Jedovata trava. Nutno stale nosit vysoke boty.”

Jason poklekl a travu si prohlizel. Na konci stebla byl tvrdy, leskly hacek. S prekvapenim zjistil, ze kazde jednotlive steblo travy je takove. Mekky zeleny travnik byl kobercem smrti. Kdyz se vztycil, zahledl, ze pod stromem s sirokymi listy se krci supinate zvire, jehoz zkosena hlava byla zakoncena dlouhym hrotem.

„Co je to tam na konci me zahradky?” zeptal se. „Vy svym detickam urcite vybirate prijemne kamarady.” Otocil se a zjistil, ze mluvi do vzduchu — instruktor zmizel. Pokrcil rameny a pohladil tu supinatou nestvuru.

„Dablorozec,” informoval neosobni hlas odnekud z vysky. „Oblek ani boty nechrani. Zabij to.”

Tichem otraslo ostre prask! kdyz Jasonova pistole vystrelila. Dablorozec se prekulil na bok, byl naprogramovan tak, aby reagoval na slepe naboje.

„No — ucim se,” usoudil Jason a ta myslenka ho potesila. Slova Zabij to pouzival i Brucco, kdyz ho ucil zachazet s pistoli. To, k cemu nabadala, mu proniklo do podvedomi. Nutkani vystrelit pocitil, az kdyz uslysel vystrel. Zacal si pyrranskych treninkovych metod vic vazit.

Jason stravil v detske zahrade hruzy nejvys neprijemne odpoledne. Smrt byla vsude. A mezitim mu po celou dobu prisny hlas neviditelneho udeloval jednoduchou reci rady. Tak mohl delat likvidatora, aby snad nebyl zlikvidovan sam. Nikdy si neuvedomil, ze nasilna smrt muze mit tolik odpornych podob. Zde vsechno hrozilo cloveku smrti — od nejmensiho hmyzu az po nejvetsi strom.

Takova jednoucelnost se zdala byt zcela neprirozena. Proc se tato planeta chovala vuci cloveku tak nepratelsky? Musi se na to zeptat Brucca. Mezitim se snazil najit nejakou formu zivota, ktera by neziznila po jeho krvi. Nepodarilo se mu to. Po dlouhem hledani nasel prece neco, co neprobudilo zlovestnou vystrahu. Byl to kus skaly, ktery vycnival z louky jedovate travy. Posadil se na nej s prijemnym pocitem a pritahl k sobe nohy. Oaza klidu. Uplynulo nekolik minut, behem nichz tak svemu telu, znavenemu nezvyklou gravitaci, dopraval odpocinek.

„ROZKLADNA HOUBA! NEDOTYKAT SE!”

Hlas zaburacel dvojnasobnou intenzitou a Jason nadskocil, jako kdyby ho zasahla kulka. S pistoli v ruce hledal nejaky cil. Teprve az kdyz se sklonil a pecliveji si prohledl balvan, na kterem pred chvili sedel, pochopil. Balvan byl pokryt skvrnami z sedivych vlocek, ktere na nem nebyly, kdyz si sedal.

„Ty prohnany parchante!” vykrikl na stroj. „Kolik decek jsi s hruzou z toho sutru shodil, kdyz uz si myslela, ze nasla kousek klidneho mista?!” Ta sprosta lekce z aklimatizace v nem vzbudila opovrzeni, ale soucasne take obdiv. Pyrrane se jiz v nejutlejsim veku ucili, ze na teto planete bezpeci neexistuje — krome toho, ktere si sami vytvori.

Zatimco poznaval Pyrrus, ziskaval i novy nazor na jeho obyvatele.

8

Ze dnu ve skole se staly tydny odriznuti od okolniho sveta. A Jason se stal temer pysny na to, jak se umi vyporadat se smrti. V materske skolce uz poznal vsechna zvirata a rostliny a postoupil do trenazeru, kde selmy na neho podnikaly pomale vypady. S nezazivnou pravidelnosti utocniky odstreloval. Stale stejne denni vyucovani ho zacinalo rovnez nudit.

I kdyz ho gravitace dosud srazela, jeho svaly delaly vse mozne, aby se prizpusobily. Po dennim vyucovani uz neklesal do postele ihned. Pouze nocni mury se staly udesnejsi. Konecne se s nimi sveril Bruccovi, a ten mu namichal elixir na spani, ktery jejich intenzitu z vetsi casti otupil. Tizive sny nezmizely, ale Jason si je po probuzeni uvedomoval jen nejasne.

Po case, kdy Jason dokonale zvladl vsechny ty dumyslne mechanismy, ktere zachranuji Pyrranum zivot, postoupil do velice realistickeho trenazeru, ktery temer zcela odpovidal skutecnym podminkam. Rozdily byly jen v duslednosti. Hmyzi jedy vyvolavaly otoky a bolest, nezabijely vsak okamzite. Zvirata zpusobovala sramy a trhala maso, ale prestala driv, nez utrhla koncetinu. V tomto trenazeru nemohl clovek prijit o zivot, ale urcite se mohl podivat smrti do tvare.

Jason se prochazel tou velkou, clenitou dzungli s petiletymi detmi, na jejichz detske krutosti bylo neco komickeho, ale ne z te vesele stranky. Ty deti se ve svych ubytovnach snad i smaly, ale uvedomovaly si, ze venku neni pro smich misto. Pro ne bylo preziti spojeno se spolecenskym uznanim a s nutnosti. V tomto smeru predstavovali Pyrrane jednoduchou spolecnost, ktera znala jen cerne a bile. Aby clovek dokazal sobe a svemu svetu, ze je platnym clenem spolecnosti, stacilo pouze zustat nazivu. To sice melo pro preziti zasadni vyznam, ale osobnost jednotlivce to velice ubijelo. Z deti se stavali vylozeni zabijaci, vzdy pripraveni celit smrti.

Nektere z deti se kvalifikovaly do vnejsiho sveta a jejich misto zaujaly jine. Jason ty postupy urcitou dobu jen sledoval, ale pak si uvedomil, ze vsechny deti z puvodni tridy, do ktere nastoupil, uz odesly. Jeste tehoz dne vyhledal sefa aklimatizacniho strediska.

„Brucco,” zeptal se, „jak dlouho me hodlate tady v tom streleckem atelieru pro deti drzet?”

„Nedrzime vas tady,” reagoval Brucco podrazdene jako obvykle. „Budete tady, dokud nebudete mit pro venek kvalifikaci.”

„Mam takovy zvlastni dojem, ze to se nestane nikdy. Ted uz dokazu rozebrat a zase slozit kazdy z tech vasich zatracenych udelatoru treba potme. Kdybych musel, uz ted bych mohl sepsat monografii Uplna flora a fauna planety Pyrrus a jak je likvidovat. Nevedu si mozna tak dobre jako moji sestileti spoluzaci, ale mam takove tuseni, ze to, jak si vedu ted, se uz nikdy nezlepsi. Je to tak?”

Brucco se snazil, jak jen mohl, aby odpovedel vyhybave, ale nepodarilo se mu to. „Myslim… tedy… vy vite, ze jste se tady nenarodil a…”

„Ale, ale,” prerusil ho Jason skodolibe. „Takovy charakterni, opravdovy Pyrran jako vy by se nemel snazit lhat nekomu ze slabsich narodu, ktere se na neco takoveho specializuji. To se rozumi, ze se s gravitaci uplne