Prvni planeta smrti

usporne.

„Meto, nejste na pilota mezihvezdne lode moc.mlada?”

„Mlada?” Chvili premyslela. „Skutecne nevim, jak stari maji byt piloti. Uz letam jako pilot tri roky a je mi skoro dvacet. Je to min nez normalne?”

Jason pootevrel usta — pak se zasmal. „Myslim, ze to zavisi na tom, z ktere planety clovek pochazi. Nekde byste mela problem ziskat opravneni. Ale vsadim se, ze na Pyrru je to jine. Podle tamnich meritek musite patrit k tem starym.”

„Ted zertujete,” rekla vazne Meta, prave kdyz vkladala do pocitace nejaky udaj. „Na nekterych planetach jsem stare zeny videla. Jsou vrascite a maji sedive vlasy. Nevim, jak byly stare — jedne jsem se zeptala, ale svuj vek mi nerekla. Urcite museji byt starsi nez kdokoli na Pyrru, tam nikdo tak nevypada.”

„Tak jsem to neminil.” Jason hledal spravny vyraz. „Nikoli ke starym, ale k hotovym, zralym. Dospelym.”

„Vsichni jsou dospeli,” usoudila. „Prinejmensim brzy pote, co vyjdou z ochranky. A z ni se vychazi v sesti letech. Moje prvni dite je dospele a druhe by brzy bylo, jenze uz nezije. Ja tedy urcite musim byt dospela.”

Tim byl pro ni ten problem zrejme vyresen, ale Jason mel plnou hlavu toho, jak odlisne chapani pojmu a vychovu prozrazovala jeji slova.

Meta vy?ukala na klavesnici posledni soubor, a kdyz se letova paska zacala odvijet z pouzdra, venovala se znovu Jasonovi. „Jsem rada, ze letite s nami, ale je mi vas lito, ze letite na Pyrrus. Budeme vsak mit spoustu casu, abychom si popovidali, a je toho tolik, co se chci dovedet. O jinych planetach. A proc to mezi lidmi chodi tak, jak to chodi. Tedy vubec ne jako u nas, kde clovek vzdycky vi, proc a co lide delaji.” Na chvili se zamracila nad paskou, pak opet obratila pozornost k Jasonovi. „Jaka je planeta, odkud pochazite?”

Jedna po druhe se mu na rty draly bezne lzi, ktere si zvykl rikat, ale odvrhl je. Proc se namahat lhanim divce, ktere je zcela lhostejne, jestli jsi chudak nebo pan. Pro ni existovaly pouze dva druhy lidi v galaxii: Pyrrane a ti ostatni. Uvedomil si, ze poprve od doby, kdy opustil Porgorstorsaand, rika nekomu o svem puvodu pravdu.

„Moje rodna planeta? Ta je asi nejstaromodnejsi, nejnezajimavejsi a nejmene perspektivni ze vsech ve vesmiru. Cloveku se az nechce verit, jak muze zdegenerovat planeta, ktera je prevazne zemedelska, kastovnicka a naprosto spokojena se svou nudnou existenci. Ne ze se tam nic nemeni — ale nikdo nic menit nechce. Muj otec byl sedlak a ja jsem se mel stat taky sedlakem — kdybych dal na rady tech, kteri byli starsi a moudrejsi nez ja. Bylo nemyslitelne, a taky zakazane, abych delal neco jineho. A vsechno, co jsem chtel delat, se pricilo zakonum. Cist jsem se zacal ucit, az kdyz mi bylo patnact — z jedne knihy ukradene ze skoly pro urozene. Pak uz cesta zpatky neexistovala. V devatenacti, kdy jsem se dostal na palubu cizi obchodni lode jako cerny pasazer, mel jsem za sebou prestupky snad proti vsem zakonum na planete. Opustit rodnou planetu bylo pro me jako dostat se z vezeni.”

Pri te myslence potrasla Meta hlavou. „Takove misto si proste nedokazu predstavit. Ale urcite by se mi tam nelibilo.”

„O tom jsem presvedcen taky,” usmal se Jason. „Jakmile jsem se tedy ocitl v kosmu, bez pocestne kvalifikace a vzdelani, delal jsem chvili to a chvili ono. V nasem technologickem veku jsem byl zcela ztracen. Jo, mohl jsem mozna udelat stesti v nejake armade, jenze neumim dobre plnit rozkazy. Avsak kdykoli jsem hral hazardni hry, hral jsem uspesne, a postupne me to proste do hrani vtahlo. Lide jsou vsude stejni, takze jsem se tak mohl dobre zivit, kdekoli jsem se ocitl.”

„Vim, co minite, kdyz rikate, ze jsou lide stejni, ale oni jsou velmi ruzni,” namitla. „Nevyjadruju se moc jasne, ze? Chci tim rict, ze u nas vim, co lide udelaji a soucasne proc to udelaji. Lidi na vsech ostatnich planetach skutecne jednaji podobne, jak jste rikal, ale a? se snazim, jak chci, nedokazu pochopit proc. Tak napriklad, ja rada ochutnavam neco z mistni kuchyne, kdyz pristaneme na nejake planete, a jestli je cas, vzdycky si neco dam. U kazdeho kosmodromu jsou bary a restaurace, a tak nekam tam zajdu. A vzdycky mam potize s muzi — chteji mi koupit neco k piti, drzet me za ruku.”

„No, divka, ktera do tech kosmodromovych lokalu jde sama, musi predpokladat, ze u muzu vzbudi zajem.”

„To vsechno vim,” rekla. „Jenze nechapu, proc neslysi, kdyz jim rikam, ze nemam zajem a aby odesli. Vetsinou se jenom zasmejou a pritahnou si zidli. Ale zjistila jsem, ze jedno na ne plati vsude. Reknu jim, ze jim zlomim ruku, jestli me neprestanou obtezovat.”

„Odradi je to?” zeptal se Jason.

„Ne, samozrejme, ze ne. Ale az jim tu ruku zlomim, odejdou. A pak uz me nikdo z ostatnich neobtezuje. Clovek se musi tolik rozcilovat, a jidlo je vetsinou mizerne.”

Jason se neusmal. Zejmena, kdyz si uvedomil, ze tato divka by mohla zlomit ruku kazdemu kosmodromovemu individuu v galaxii. Predstavovala zvlastni smes naivity a sily, byla jina nez kdokoli, koho kdy potkal. Znovu si rekl, ze musi navstivit planetu, ktera rodi takove lidi, jako je ona a Kerk.

„Reknete mi neco o Pyrru,” pozadal. „Co vede vas a Kerka k tomu, ze tak samozrejme predpokladate, ze klesnu mrtev k zemi, ihned jak pristaneme? Jaka ta planeta je?”

Nyni se z jejiho obliceje vytratil veskery hrejivy vyraz. „To vam rict nemohu, to musite videt a poznat sam. Pote, co jsem poznala nektere jine svety, vim jen tolik, ze se Pyrrus nepodoba nicemu, co jste vy, galakticti lide, kdy poznali. Ani tomu neuverite, dokud nebude prilis pozde. Slibite mi neco?”

„Ne”, odpovedel. „Aspon dokud neuslysim, co mam s1ibit, a nerozhodnu se.”

„Zustante na lodi, az pristaneme. Na palube budete pomerne v bezpeci, a ja behem nekolika tydnu poletim s nakladem.”

„Nic takoveho neslibim. Odejdu, az budu chtit odejit.” Jason vedel, ze pro to, co rekla, ma urcite nejaky duvod, ale nelibila se mu jeji samozrejma nadrazenost.

Meta dokoncila programovani skoku, aniz cokoli poznamenala. V mistnosti zavladlo napeti, ktere jim branilo hovorit.

Znovu se s ni setkal az pristiho lodniho dne, a to zcela nahodou. Sedela v astronavigacni kopuli, a kdyz vstoupil, vzhlizela na cernou oblohu vyplnenou jiskrami pri skoku. Bylo to poprve, co se s ni setkal, kdyz mela po sluzbe a na sobe neco jineho nez kombinezu. Ted ji k telu lnuly tenke a slabe se lesknouci dlouhe saty.

Usmala se na neho. „Hvezdy jsou tak nadherne. Pojdte se podivat.” Jason se postavil tesne k ni a vzhledl. Podivne geometricke obrazce na obloze, zkreslene skokem, az prilis dobre znal, avsak stale ho fascinovaly. Dnes dokonce jeste vic nez to. O ten vzrusujici rozdil se v tichu potemnele kopule pricinila Metina blizkost. Jeji na stranu naklonena hlava mu temer spocivala na rameni, koruna jejich vlasu mu zcasti zakryvala oblohu, prijemna vune z ni mu vnikala do chripi.

Temer bez rozmysleni ji objal pazemi, pod tenkymi saty ucitil teplo jejiho pevneho tela. Nebylo ji to neprijemne, protoze polozila na jeho ruce svoje.

„Usmivas se,” rekla. „Tobe se take libi hvezdy.”

„Libi, a moc,” pripustil. „Jenze je tu jeste neco. Vzpominam si na to, co jsi mi vypravela. Chces mi taky zlomit ruku, Meto?”

„Samozrejme, ze ne,” odpovedela velmi vazne, pak mu oplatila usmev. „Mam te rada, Jasone. I kdyz nejsi Pyrran, mam te moc rada. A citim se tak osamela.”

Kdyz k nemu vzhledla, polibil ji. Oplatila mu polibek s vasni, v niz nebyl zadny stud, ani predstirana zdrzenlivost.

„Mam kajutu primo v teto chodbe,” rekla.

6

Po tomto sblizeni byli neustale spolu. Kdyz mela Metu sluzbu, nosival ji na ridici stanoviste jidlo a povidali si. O jejim svete se vsak o moc vic nedovedel, protoze podle tiche dohody o nem nemluvili. Vypravel ji o mnoha planetach, ktere navstivil, a o lidech, ktere poznal. Projevila se jako vdecny posluchac, a cas rychle plynul. Tesilo je, kdyz byli spolu, a cesta jim pripadala bajecna.