Prvni planeta smrti

Pak cesta skoncila.

Na palube lode bylo ctrnact lidi, ale Jason nikdy nevidel vic nez dva nebo tri soucasne. Existoval pevny rozvrh sluzeb, podle ktereho posadka zajis?ovala provoz lode. Kdyz nemeli sluzbu, kazdy z Pyrranu se staral sam o sebe, ve vsech ohledech zcela samostatne. Az kdyz lod dokoncila skok a z lodniho rozhlasu se ozvalo razne Nastup!, shromazdili se vsichni.

Kerk vydaval povely k pristani a na dotazy odpovidal usecne. Jednalo se pouze o technicke zalezitosti a Jason se ani nesnazil je vnimat. Upoutalo ho vsak to, jak se Pyrrane chovaji. Hovorili znatelne rychleji, stejne tak se pohybovali. Pripominali vojaky, kteri se pripravuji na bitvu.

Poprve ho zarazilo, jak byli vsichni stejni. Ne ze by vypadali stejne nebo delali totez. Ta zarazejici podobnost spocivala v tom, jak se pohybovali a reagovali. Chodili rychle, naplneni vnitrnim neklidem, a byli pripraveni v kazdem okamziku k cinnosti. Ocima neustale tekali.

Po nastupu se Jason pokusil promluvit si s Metou, ale ona se chovala, jako by se neznali. Odpovidala jednoslabicne a do oci mu primo nepohledla, jen se jich svyma kratce dotkla, ale hned zaletela pohledem jinam. Nemel ji vlastne co rict, proto se mela k odchodu. Chystal se natahnout ruku, aby ji zadrzel — pak si to rozmyslel. Na rozhovor bude dost casu jindy.

Jediny, kdo si ho vubec vsiml, byl Kerk, a to pouze proto, aby mu naridil odebrat se na antiakceleracni lehatko.

Pristani sla Mete nesrovnatelne hur nez starty. Alespon kdyz pristavala na Pyrru. Ze vsech stran najednou dolehalo narazove zrychleni. V jedne chvili se dostali do volneho padu, ktery trval snad celou vecnost. Silne narazy do trupu otacely lodi. Pripominalo to spis souboj nez pristavani, a Jason si v duchu rikal, kolik v tom ze souboje doopravdy je.

Kdyz lod konecne pristala, Jason to vubec nepoznal. Neustala pritazlivost dvou ge vyvolavala pocity jako pri brzdeni. Pouze to, ze motory lode pozvolna prestavaly kvilet, ho presvedcilo, ze pristali. Odepnout popruhy a posadit se znamenalo pro neho velkou namahu.

Pritazlivost dvou ge se nezdala tak hrozna. Zpocatku. Pri chuzi musel clovek vynakladat tolik energie, jako by nesl na ramenou nekoho, kdo je stejne tezky. Kdyz Jason pozvedl ruku, aby uvolnil dverni zapadku, pripadalo mu, ze zveda dve ruce. Pomalu se soural k hlavnimu vchodu.

Ostatni tam dorazili driv nez on. Z prilehle mistnosti kouleli dva muzi pruhledne valce a z toho, jak valce vypadaly robustne a jak rincely, kdyz na neco narazily, Jason pochopil, ze jsou vyrobeny z pruhledneho kovu. Nepochopil vsak, k jakemu ucelu mohou slouzit. Prazdne valce o prumeru jednoho metru a delsi nez clovek. Jeden konec pevny, neoddelitelny, a druhy opatreny vikem v zavesech a zajisteny. Na co jsou, se stalo zrejme, az kdyz Kerk u jednoho z nich otocil kolem uzaveru a odklopil viko.

„Vlez dovnitr,” porucil Kerk. „Az budes uvnitr a zavreny, odnesou te z lode.”

„Dekuji, nechci,” odmitl Jason. „Nijak netouzim po tom, abych zpestril pristani na vasi planete tim, ze me vynesou zabaleneho jako parek ve streve.”

„Nebud blazen,” utrhl se Kerk. „Nas vsechny v tech rourach vynesou. Byli jsme az prilis dlouho pryc, nez abychom se odvazili dotknout povrchu bez aklimatizace.”

Jason mel trochu divny pocit, kdyz videl, jak ostatni lezou do valcu. Sam si vybral nejblizsi, vklouzl do neho nohama napred a zavrel za sebou viko. Kdyz dotahl kolo v jeho stredu, viko se vmacklo do pruzneho tesneni. Behem minuty se v uzavrenem valci zvysil obsah dioxidu uhliciteho a regenerator vzduchu v dne se s broukanim probudil k cinnosti.

Posledni vlezl do valce Kerk. Nejdrive vsak zkontroloval, zda jsou dobre uzavreny vsechny ostatni valce, pak stiskl hlavni spoustec vzduchoveho uzaveru. Kdyz se uzaver zacal otacet, rychle se zavrel do zbyvajiciho valce. Vnitrni a vnejsi deska uzaveru se zvolna vytocily a do lode vniklo svetlo ztlumene stenou z deste.

Jasonovi to vsechno pripadalo jako zly sen. Veskere ty pripravy naprosto kvuli nicemu. Uplynuly dlouhe minuty netrpeliveho cekani, nez se objevilo nakladni auto rizene Pyrranem, ktery naskladal valce na auto, jako by to byl nezivy naklad. Jason mel smulu, ze se dostal uplne dospodu nakupene hromady valcu, takze behem jizdy nic nevidel.

Teprve az kdyz valce obsahujici zive lidi byly vylozeny v mistnosti s kovovymi stenami, uvidel Jason prvniho tvora pyrranske prirody.

Ridic nakladniho auta prave kvapne zaviral vnejsi dvere, kdyz neco vletlo dovnitr a narazilo na vzdalenou stenu. Jason zahledl jakysi pohyb, vzhledl, aby zjistil, co to je, kdyz se to neco sneslo primo k jeho obliceji.

Prudce se odtahl, kovovou stenu valce si neuvedomil. Ten tvor narazil na pruhledny kov a pritiskl se k nemu. Jason mel dokonalou prilezitost si ho detailne prohlednout.

Tvor vypadal snad az prilis hruzne na to, aby byl skutecny. Vypadal jako nastroj smrti zbaveny vseho zbytecneho. Tlama rozdelujici hlavu na dve poloviny, rady zubu, vroubkovanych a spicatych, koznata kridla zakoncena drapy, jeste delsi drapy na koncetinach, ktere drasaly kovovou stenu.

Jasona zachvatila hruza, kdyz videl, jak paraty vryvaji do prusvitneho kovu ryhy. Vsude tam, kam dopadly sliny toho tvora, kov znepruhlednel a pod narazy zubu se odstepoval.

Rozum presvedcoval, ze to jsou jenom skrabance na tluste stene valce. Ze nijak nevadi. Avsak neovladatelny, panicky strach donutil Jasona schoulit se do nejvzdalenejsiho mista. Skrcen co nejvic, hledal, kudy uniknout.

Teprve az kdyz se ten okridleny tvor zacal pomalu rozpoustet, uvedomil si, k cemu ta mistnost slouzi. Ze vsech sten dopadala dymajici tris? kapaliny jako des?, dokud nepokryla vsechny valce. Pyrransky zivocich naposledy cvakl celistmi a zmizel. Kapalina odtekla podlahou, a nasledovala druha a treti sprcha.

Zatimco cerpadla odsavala nastrikanou lazen, Jason se usilovne snazil znovu nabyt dusevni rovnovahu. Byl prekvapen sam nad sebou. A? uz byl ten tvor jakkoli priserny, Jason nemohl pochopit, ze pres stenu tesne uzavreneho valce dokazal vzbudit takovy strach. Jason na nej reagoval naprosto neprimerene. I pote, co byl zlikvidovan a odplaven, Jason musel vynalozit veskerou silu vule, aby se uklidnil a zacal normalne dychat.

Kolem neho prosla Meta a on si uvedomil, ze sterilizacni proces skoncil. Otevrel valec a unavene vylezl ven. To uz Meta a vsichni ostatni odesli a zustal pouze jeden muz s jestrabim oblicejem, ktery na neho cekal.

„Jsem Brucco, staram se tady o aklimatizacni stredisko. Kerk mi rekl, kdo jste, a lituji vas, ze jste tady. Ted ale pojdte. Potrebuji trochu vasi krve na zkousky.”

„Ted si pripadam jako doma,” uznal Jason. „Starodavna pyrranska pohostinnost.” Brucco jenom zabrucel a vykrocil rychlym krokem. Jason ho nasledoval do sterilizacni laboratore. V chodbe nikdo jiny nebyl.

Dvojnasobna gravitace vyvolavala v bolavych svalech unavu, neustale ho pribijela k zemi. Zatimco Brucco provadel zkousky vzorku krve, Jason odpocival. Drimota ho temer srazila do vycerpavajiciho spanku, nez se Brucco vratil s podnosem s lahvemi a injekcnimi strikackami.

„To je neuveritelne,” oznamil. „Ve vasem seru neni zadna protilatka, ktera by mela na teto planete nejaky vyznam. Mam tady sadu antigenu, a ty vas aspon na den uplne odrovnaji. Sundejte si kosili.”

„Delate to casto?” zeptal se Jason. „Totiz to, ze drogujete navstevniky z ciziny, aby mohli vychutnavat radosti vaseho sveta?”

Brucco zabodl jehlu, ktera Jasona zabolela, jako by mu zaskripala o kost. „Vubec ne. Naposledy to bylo uz pred lety. Sest vyzkumniku z jakehosi institutu, ochotneho dobre zaplatit za moznost studovat mistni formy zivota. Neodmitli jsme. Porad potrebujeme vic a vic galakticke meny.”

Jason uz zacinal citit z injekci zavrat. „Kolik z nich prezilo?” zamumlal zpola v omameni.

„Jeden. Zachranili jsme ho vcas. Samozrejme ze jsme je primeli zaplatit predem.”

Nejdrive Jasona napadlo, ze Brucco zertuje. Pak si uvedomil, ze pro zerty nemaji Pyrrane moc pochopeni. Jestlize to, co mu Meta a Kerk rekli, bylo jen zpola pravda, nadeje na preziti jedna ku sesti nebyla spatna.

Ve vedlejsi mistnosti byla postel a Brucco mu do ni pomohl. Jason si pripadal nadrogovan a pravdepodobne byl. Upadl do hlubokeho spanku a do sneni.

Strach a nenavist, namichane v alikvotnim pomeru, se pres neho zurive prelevaly. Pokud to byl sen, netouzil po tom, aby zase nekdy usnul. Jestlize to sen nebyl, pral si zemrit. Ten strach nemel zacatek ani konec, a nikudy se nedalo uniknout.

Kdyz se probral k vedomi, nedokazal si vybavit zadny detail te nocni mury. Jen strach pretrvaval. Byl propocen a bolel ho kazdy sval. Nakonec si rekl, ze to musi byt tim, ze dostal silnou injekcni davku, a tou nesnesitelnou gravitaci. To mu vsak na pachuti strachu neubralo.

Pak vstrcil Brucco hlavu mezi dvere a premeril si Jasona ocima. „Myslel jsem, ze jste mrtvy,” rekl. „Spal jste celych ctyriadvacet hodin. Nehybejte se, prinesu neco, co vas postavi na nohy.”