Kdyz se priblizili k velkemu salu, oddelila se od stinu vyhubla postavicka v sametu — Durer.
„Prosim za prominuti,“ rekl, uklaneje se trikrat, „ale musim s vasim velicenstvem mluvit.“ Rty mel pevne sevrene a oci mu blyskaly hnevem.
Katerina zastavila a naprimila se do cele sve vyse.
Na ramenou ji ted spociva poradne bremeno, pomyslel si Rod.
„Pak tedy mluv,“ rekla a shledla na hrbiciho se muze pred sebou, „ale bud strucny, rabe.“
V Durerovych ocich se zablesklo: slovo 'rab' byl neprilis lichotivy termin vymezeny pro prosty lid.
Presto se ovladl a zachoval si svou ponizenou dustojnost, kdyz rekl: „Vase velicenstvo, odvazuji se prosit, abyste neotalela s vyslechnutim petice nejvyssich lordu, nebot je ve svem obsahu nanejvys nalehava.“
Katerina se zamracila. „Proc bych mela otalet?“
Durer se kousl do rtu a odvratil pohled.
Kateriny oci zaplaly hnevem. „Mluv, rabe,“ vystekla. „Nebo se mi tu snad pokousis naznacit, ze se kralovna boji vyslechnout sve slechtice?“
„Vase velicenstvo…“ rekl Durer vahave a pak ze sebe rychle vychrlil: „Slysel jsem, ze dnes maji byt u soudu vyslechnuti dva poddani…“
„To je pravda.“ Katerinina usta ztvrdla. „Je to pripad, ktery jsi. mi sam doporucil, Durere.“
Muzikovy oci se zlomyslne zaleskly, ale v pristim okamziku uz byl zase ucinenym ztelesnenim pokory: „Myslel jsem… slysel jsem… bal jsem se…“
„Ceho ses bal?“
„Vase velicenstvo projevovalo vuci svym poddanym vzdy takovou starost…“ Durer zavahal a pak vyrazil: „Bal jsem se… ze by vase velicenstvo mohlo… snad…“
Katerininy oci se zuzily. „Ze bych mohla vyslechnout ty kmany driv, nez dopreju sluchu petici svych slechticu?“
„To vase velicenstvo nesmi!“ Durer se vrhl na kolena, spinaje prosebne ruce. „Nesmi riskovat, ze urazi nejvyssi lordy! Musel bych se bat o jeho zivot, kdyby — “
„Nicemo, nazyvas mne zbabelcem?“
Rod zavrel oci; srdce se mu sevrelo.
„Vase vysosti,“ zvolal Durer, „nechtel jsem nic nez — “
„Dost!“ Katerina se od kleciciho muze odvratila a vykrocila. Brom O'Berin a zbrojnosi vykrocili spolu s ni. Velke dubove dvere se pred nimi rozletely.
Rod riskoval kratky pohled pres rameno.
Durerova tvar zarila skodolibou radosti, oci mu vitezoslavne plaly.
Nejlepsi zpusob, jak dite prinutit, aby neco udelalo, je rict mu, ze nesmi…
Brom uvedl kralovnin pruvod do velkeho klenuteho salu, osvetleneho radou oken po kazde strane. Padesat stop nad jejich hlavami se tahl stresni tram jako obrovska pater s dubovymi zebry klenoucimi se nad zulovymi zdmi. Ze stropu visely dva velke zelezne lustry s planoucimi svicemi.
Prisli na vyvysene podium, zvedajici se deset stop nad podlahu salu. Pred nimi stal mohutny pozlaceny trun. Brom je zavedl kolem okraje podia k trunu. Tam se zbrojnosi rozestavili po stranach a Katerina ucinila posledni pulkrok, aby stala stihla a hrda pred svym trunem, obhlizejic dav, ktery jasal dole.
Dav vypadal jako reprezentativni vzorek populace. Naplnoval sin od podia az po troji dvere na jeji opacne strane. V prvni rade bylo dvanact nejvyssich slechticu, usazenych ve vyrezavanych kreslech ve tvaru presypacich hodin, rozestavenych do pulkruhu |dvanact stop od paty trunu. Za nimi stalo ctyricet nebo padesat vekovitych muzu v hnedych, sedych nebo tmave zelenych oblecich se sametovymi limci a malych, ctvercovych plysovych kloboucich.
Na vypasenych brichach jim visely stribrne nebo zlate retezy. Mestane, usoudil Rod — mistni urednici, kupci, cechovni mistri — proste burzoazie.
Za nimi se cernaly roby kleru a jeste dal vybledle a zalatane saty chudiny, z nichz velka cast, jak Rod predpokladal, pochazela z hradni kuchyne a slouzila vice mene ke zvyseni tridni pestrosti ucastniku Vseobecneho soudu.
Ale uprostred nich stali ctyri vojaci v zelenem a zlatem — v kralovninych barvach — a mezi nimi se krcili dva vesnicane, jeden mlady a jeden stary a oba vydeseni az k smrti. Starsi mel dlouhy sedivejici vous; mladsi byl hladce oholen. Oba na sobe meli rozedrane haleny neurcite barvy a nohy omotane stejnym materialem po zpusobu kalhot. Vedle nich stal knez, ktery byl skoro stejne tak bledy, jako oni.
Vsechny oci se upiraly na kralovnu. Katerina si toho byla velice dobre vedoma — jako by trosku vyrostla — nehybala se, dokud se vrava kolem docela neuklidnila. Pak dustojne usedla a Brom se posadil u jejich nohou. Ctyri ratiste uderila o podlahu, jak Rod a jeho tri kolegove zaujali predpisovy postoj, kopi nahnuta o dvacet stupnu.
Bromuv hlas zaburacel salem. „Kdo dnes predstoupi pred kralovnu?“
Predstoupil herold se svitkem pergamenu a precetl seznam asi dvaceti petic. Na prvnim miste bylo dvanact nejvyssich lordu, na poslednim Durerovi vesnicane.
Katerininy prsty se zataly do operek trunu. Promluvila vysokym, jasnym hlasem: „Nas Pan rekl, ze ubozi budou povyseni a posledni budou prvnimi, a tak si nejprve vyslechnu svedectvi tech dvou vesnicanu.“
Na okamzik zavladlo ohromene ticho; pak lord Loguire vyskocil z kresla a zarval: „Svedectvi! To je to svedectvi tak dulezite, ze musis stavet sproste kmany pred svou nejvyssi slechtu?“
„Lorde,“ odsekla Katerina, „zapominas, kde je tve misto.“
„Ne, to ty zapominas! Ty zapominas na uctu a tradice, i na vsechny zakony, ktere te ucil tvuj otec!“
Ostatni lordi zacali vzrusene vstavat: „Nas stary kral,“ vykrikl nekdo, „by nas nikdy takto neponizil!“
„Otevrte uz konecne oci, panove!“ Katerinin hlas byl mrazivy a arogantni. „Muj otec uz je po smrti a nyni vladnu ja.“
„Vlada!“ Lord Loguire opovrzlive ohrnul spodni ret. „Tohle neni vlada, ale tyranie!“
V sini okamzite zavladlo ohromene ticho. Pak se zvedl silici sepot: „Velezrada! Velezradavelezradavelezrada Velezrada!“
Brom O'Berin povstal. „Mylord Loguire,“ zaburacel, „ted okamzite poklekne a poprosi jeji velicenstvo kralovnu o odpusteni, nebo bude naveky prohlasen za zradce trunu!“
Loguirova tvar zkamenela; vypjal se, narovnal a vysunul bradu, ale nez mohl odpovedet, promluvila Katerina upjatym, mrazivym hlasem: „Nikdo nebude zadat o odpusteni a nikomu se odpoustet nebude. Ty, lorde Loguire, jelikoz jsi urazil nasi kralovskou osobu, jsi timto vypovezen od naseho soudu i z nasi pritomnosti a nikdy se k nam uz nepriblizuj.“
Oci stareho vevody se setkaly s kralovninymi. „Tak je to tedy, dite,“ zamumlal a Rod si s prekvapenim vsiml, ze se v koutcich jeho oci objevily slzy. „Odvdecis se otci stejne, jako ses odvdecila jeho synovi, dite?“
Katerinina tvar smrtelne zbelela. Vstala.
„Klid se z tohoto mista, lorde Loguire!“ Bromuv hlas prekypoval hnevem. „Klid se z tohoto mista, nebo te budu muset vyhnat!“
Vevoduv pohled pomalu sklouzl na Broma. „Vyhnat mne? Jiste, jsi prece ten skvely kralovnin hlidaci pes!“ Znovu pozvedl oci ke Katerine. „Pani, pani! I ja byl tvym oddanym chrtem.“
Katerina se znovu posadila, s pysnou gracieznosti. „Ted mam mastiffa. Necht se mi nepratele maji na pozoru!“
Stary muz pomalu pokyval hlavou, aniz pritom spustil sve smutne oci z jejiho obliceje. „Tak ty mne tedy nazyvas nepritelem…“
Katerina jen vysunula bradu.
Loguiruv pohled ztvrdl; smutek z jeho tvare vystridala chladna pycha.
Otocil se na podpadku a vykrocil salem. Dav pred nim se rozdelil, aby mu vytvoril pruchod. Zbrojnosi u vchodu se postavili do pozoru a pak otevreli dvere.
Vevoda se na prahu otocil a zadival se pres dav na kralovnu. Jeho tezky stary hlas naposledy naplnil sin.
A znel jemne, takrka laskave. „Jeste tohle slys, Katerino, kterou jsem kdysi nazyval svou neteri — dokud budu ziv, mych vojsk se bat nemusis.“
Okamzik stal nehnute, divaje se kralovne do oci.
Pak se otocil, az se jeho plast rozevlal, a byl pryc.
Cele shromazdeni bylo po dobu tri nadechnuti tiche, pak, jako jeden muz, se zbyvajicich jedenact nejvyssich
