napil.
Nahle si odtrhl dzbanek od ust, vyprskl a rozkaslal se.
„Co se stalo?“ zeptal se Toby starostlive. Pak Roda nekolikrat uderil do zad, az konecne popadl dech.
„Nech toho,“ rekl a chytil ho za ruku. „Uz jsem v poradku. Jenom me prave neco napadlo, chapes?“
„A co te napadlo?“
„Ze ta Banshee nebyla prava.“
Toby vytrestil oci. „Cos to rekl?“
Rod vzal hocha za rameno a pritahl si jeho hlavu ke svym ustum. „Podivej,“ zajecel mu do ucha. „Banshee se objevuje vzdycky pred tim, nez nekdo zemre, ze ano?“
„Jisteze,“ odpovedel Toby zmatene.
„Nez nekdo zemre,“ zopakoval Rod, „ne pokazde, kdyz je nekdo v nebezpeci smrti. A kralovna porad jeste zije!“
Toby se odtahl a uzasle ziral na Roda.
Rod se usmal. „Mela by se objevovat jen tam, kde je smrt nevyhnutelna.“ Obratil se a podival se k velke hradni vezi. Carodejnice a carodejnici tancili na stenach, na strope a prilezitostne i na podlaze nebo jen tak ve vzduchu, naprosto ignorujice gravitaci. Svijeli se a kroutili tak, ze by z toho had dostal trojity ustrel.
Rod se podival na Tobyho a pozvedl oboci. „To nevypada jako pohreb.“
Toby se zamracil; pak se mu po tvari rozlil usmev. „Rekl bych, ze toho o zivote na Gramarye moc nevis. Nicmene mas pravdu, dnes oslavujeme Zivot, ne Smrt.“
Rod se divoce zasklebil, znovu se napil ze sveho dzbanku a otrel si rty hrbetem ruky. „Takze kdyz jsme se domluvili, ze je falesna, je tady druha otazka: kdo ji tam dal?“
Tobymu klesla celist. Vytrestil oci.
„Sezen mi Aldis,“ zarval Rod.
Toby zavrel pusu, polkl a prikyvl. Zavrel oci a o okamzik pozdeji zasvistela Aldis vzduchem a navedla sve koste na dvoubode pristani.
„Ceho si prejes?“ zeptala se. Byla cela zardela, oblicej ji jen zaril radosti a vzrusenim. Pri pohledu na ni Rod zacal okamzite truchlit nad svym vlastnim ztracenym mladim.
Naklonil se k ni. „Pokus se, jestli bys dokazala vyladit Durera, Loguirova hlavniho radce.“
Aldis prikyvla a zavrela oci. Po nekolika okamzicich je znovu otevrela a vystrasene se na Roda podivala. „Jsou strasne rozliceni, ze kralovna neumrela. Ale jeste vic jsou rozliceni z toho, ze nevedi, kdo povolal dnes v noci Banshee na strechu hradu.“
Rod prikyvl a stiskl rty do uzke linky. Naposledy si prihnul ze dzbanku a pak vstal a zamiril ke schodisti.
Toby se natahl a chytil ho za rukav. „Kam jdes?“
„Na cimburi,“ krikl Rod pres rameno. „Kde jinde bych mel patrat po Banshee?“
Venku na hradbach nocni vitr mrazive pronikal pod saty. Mesic mu svitil pres rameno a vytvarel strasidelny stin, plazici se pred nim. Cimburi se pred nim tahlo jako dlouha rada obrich spicaku.
„Fessi,“ zavolal Rod tise.
„Tady, Rode,“ zamumlal hlas za jeho uchem.
„Da se rict, ze Banshee dava prednost jedne casti cimburi pred jinymi?“
„Ano, Rode. V prubehu doby, po kterou jsme na Gramarye, se Banshee vzdycky objevovala u vychodni veze.“
„Vzdycky?“
„Soude podle toho nedostatecneho vzorku, ano.“
Rod zabocil doleva, k vychodu. „No dobre. Tak si tedy zajisti dostatecny vzorek a ja se tady zatim trochu porozhlednu.“
„Ano, Rode,“ rekl robot, kteremu se nejak podarilo, aby jeho hlas znel s mucednickou trpelivosti.
Rod nakoukl pres cimburi k vezi, ktera mela zaklady u paty kopce, jez slouzil rovnez jako zaklad hradu. Od ni se klikatila bila cesta k padacimu mostu s predsunutou hlidkou v podobe nizke hospody.
A tam dole, v hnijicim srdci mesta, stal jako velky bazaltovy nahrobek Clovisuv dum.
Nahle Rod uslysel zvuk kroku ozyvajicich se za jeho zady. Rychle zaujal zapasnicky postoj a vytahl dyku.
Na sirokem schodisti se objevil Velky Tom, ktery nesl neco prehozeneho pres ruku. Zastavil se, rozhledl se ospalyma ocima a pak zhluboka nabral vzduch do plic.
Nahle uvidel Roda a rozbehl se k nemu, ve tvari vyraz ulehceni. „Ach, pane, jsi v poradku a cely!“
Rod se uvolnil, narovnal se a zasunul dyku zpatky do pochvy. „Samozrejme, ze jsem cely. A co ty tu delas, Velky Tome?“
Obr se zastavil a po tvari mu preletl usmev. Sklopil oci ke kamenne dlazbe a rozpacite zasoupal nohama. „Hra, pane, slysel jsem… ja… no…“ Pak vzhledl a slova se z nej vyvalila jako prival: „Nesmis znovu pokouset Banshee, ale pokud prece jen pujdes, pak nesmis jit sam!“
Rod si dlouze prohlizel obruv oblicej, premysleje, odkud se ta jeho hluboka oddanost vzala. Pak se jemne usmal. „Kolena se ti promenila v rosol, kdyz ses o te oblude jen doslechl, ale presto jsi sem za mnou prisel.“
Poklepal Tomovi na rameno a zasklebil se. „No dobre, Velky Tome, dame se do toho spolu; a priznam se, ze jsem opravdu rad, ze te vidim, i kdyz bych ti to asi nemel rikat.“
Tom se zasklebil a znovu sklopil oci. V mesicnim svetle se to nedalo tvrdit s urcitosti, ale Rodovi se zdalo, ze v obliceji malinko zcervenal.
Otocil se a vykrocil k vezi. Tom se drzel vedle nej. „Ochladilo se, pane,“ rekl a prehodil mu pres ramena plast, ktery po celou dobu nesl slozeny pres ruku.
Bylo to hrejive a pratelske gesto, pomyslel si Rod, kdyz Tomovi dekoval. Dojalo ho, ze o nej ma ten nemotorny opicak takovou starost — ale take si uvedomil, ze mu plast prekazi pri vytahovani mece a byl si zatracene jist, ze Tom to vi take.
„Nebojis se, pane?“
Rod se zamracil a zamyslel se nad jeho otazkou. „Ne, vlastne ani ne. Koneckoncu, jeste jsem neslysel, ze by Banshee nekomu ublizila. Je to vlastne jen, hm, predpoved, chapes? Posel Smrti a tak.“
„Porad ale je to div, ze se ji vubec nebojis. Copak ani nepujdes ve stinu zdi, pane?“
Rod se zamracil a prejel pohledem stin tahnouci se kolem cimburi. „Ne, kdyz to jde, drzim se radeji stredu ulice. Vzdycky radeji kracim vzprimene v dennim svetle, nez se plizim stiny postrannich ulicek.“
Velky Tom byl chvili zticha a sledoval s obavami stiny kolem.
„Stejne se obcas naskytne nutnost,“ rekl, „ze muz musi projit stinem — at uz ve dne, nebo v noci.“
Rod si s uzasem uvedomil, ze Velky Tom prave pouzil alegorii. Negramotny vesnican, to jiste!
Prikyvl, tvare se tak vazne, az to skoro bylo komicke. „Ano, Velky Tome, jsou chvile, kdy si musi vybrat: budto jednu stranu cesty, nebo druhou. Ale co me se tyce, davam prednost tomu zustat nestrannym tak dlouho, jak to jen jde. A mam radeji svetlo.“ Zasklebil se. „Je to dobra ochrana proti duchum.“
„Duchove!“ Tom si opovrzlive odfrkl. Pak se na Roda rychle dobrosrdecne zasklebil. „I tak, pane,“ pokracoval puvodnim, vaznym tonem, „neni prilis rozumne jit stredem cesty, protoze takoveho muze mohou napadnout z obou stran. A co vic, nemuze ani rict, zda si vybral pravou nebo levou stranu.“
„Ne,“ prisvedcil Rod, „ale muze rict, ze si vybral stred. A co se napadeni tyce, pokud je ulice dobre postavena, je stred nejvyse, dlazba se svazuje doprava i doleva a okraje jsou mekke a nejiste. Muz, ktery kraci stredem, vidi, odkud na nej utoci, a ma pevnou oporu pod nohama. Okraje cest jsou zradne. Jiste, je to misto, ktere je nejvic na ocich. Proto je jen malo tech, kteri se odvazi tudy jit.“
Chvili kraceli tise, pak Rod rekl: „Slysel jsi nekdy o dialektickem materialismu, Velky Tome?“
„Co…?“ obr sebou prekvapene trhl. Pak horlive zavrtel hlavou a zakoktal: „Ne, ne, pane, ne nikdy!“
Jiste, Velky Tome, pomyslel si Rod. Nahlas rekl: „Je to terranska filozofie, Velky Tome. Jeji pocatky se ztraceji v Temnem veku, ale nekteri lide ji stale zastavaji.“
„Co je to terranska?“ zeptal se obr.
„Sen,“ odpovedel Rod, „a mytus.“
„Jsi snad jeden z tech, kteri jim ziji, pane?“
Rod prekvapene vzhledl: „Co? Terranskym snem?“
„Ne, tim dialek — jak jsi tu magickou vec nazyval?“
„Dialekticky materialismus?“ Rod se zasklebil. „Ne, ale nektere z jeho tezi mi pripadaji uzitecne, napriklad
