Tohle, jak si Rod uvedomil, byla zrejme pravda — k jeji cti jako zene a k jeji skode jako vladarce.
„Jeste dnes vyrazis na jih, na jeho panstvi,“ rozhodla, „a dohlednes, aby mu nikdo neublizil.“
A bylo to. Takovou pitomost jeste nevidel, pomyslel si Rod. Posilala sveho nejlepsiho ochrance tak daleko, jak jen to slo.
„Fessi.“
„Ano, Rode?“ Kun obratil hlavu a podival se na sveho jezdce.
„Fessi, ja jsem patrne ten nejvystavnejsi trouba, jaky se kdy narodil.“
„Jsi velky muz, Rode, z rodu velkych muzu.“
„No ano, jsem tak velky! Ceka se ode mne, ze tohle kralovstvi premenim na konstitucni monarchii, a ja si misto toho cestuji na jih, radcove nici jakoukoliv moznost vytvoreni ustavy, zatimco Clovisuv dum neustava v pokusech zavrazdit monarchu!
A na jih jedu se sluhou, ktery by mi patrne s radosti bodl nuz mezi zebra, jen kdyby jeho smysl pro povinnost na pul minuty zvitezil nad jeho svedomim.
A co jsem dokazal? Prokazal jsem, ze se tohle misto hemzi duchy, elfy, carodejnicemi a obludami, ktere pravdepodobne vubec nemohou existovat; petkrat nebo sestkrat jsem te uz musel resetovat a k tomu ke vsemu se mi nabidne puvabna zena, a ja ji odmitnu! Ach, jsem tak velky, ze je to az neuveritelne! Kdybych byl jen o trosku zdatnejsi, uz bych to stacil zpackat vsechno. Fessi, nebylo by lepsi, kdybychom odsud proste vypadli?“
Robot zacal tise prozpevovat:
„Jsem muz, jenz zna jen trapeni a starosti,
muj zivot je plny maleru…“
„Ale, zklapni!“
Cast II. Carodejnice nizkeho puvodu
Usvit je zastihl uprostred louky, napul pokosene a napul ne. Rod se z male terenni vyvyseniny rozhledl po okolnich polnostech a uhledne zastrizenych zivych plotech, tu a tam prerusenych kosatymi stromy, cernajicimi se proti vychazejicimu slunci.
„Velky Tome!“
Tom se v sedle otocil a ohledl se a pak, kdyz videl, ze Rod zastavil, pritahl svemu koni uzdu.
„Snidane!“ zvolal Rod a seskocil na zem. Odvedl Fesse kousek od cesty na skalnaty jazyk pod hlodasovym houstim. Tom pokrcil rameny a sesedl.
Nez Velky Tom sveho kone vyhrebelcoval a zavedl na pastvu, Rod pripravil drevo a rozdelal ohen. Obr chvili s uzasem pozoroval, jak Rod zapasi s panvi a cajnikem, pak se odvratil, zmatene pokrcil rameny a sel si vyhledat suche misto k sezeni kousek niz po svahu. Nosem natahl vuni smazici se slaniny, povzdechl si a vytahl si z vaku suchar.
Rod vzhledl a pozvedl oboci, kdyz uvidel, ze Velky Tom sedi v mokre trave zvykaje suchar, ktery zapijel pivem z mechu. Zamracil se a krikl na nej: „Hej!“
Vykrik zastihl Velkeho Toma, zrovna kdyz pil; vyprskl, zakuckal se a podival se na Roda. „Ano, pane?“
„Moje jidlo ti neni dost dobre?“
Velky Tom otevrel usta a vypoulil oci.
„No tak, pojd sem!“ mavl Rod netrpelive rukou. „A vem s sebou ty suchary; osmazene na tuku ze slaniny budou skvele!“
Velky Tom jeste nekolikrat otevrel a zase zavrel usta, pak mlcky prikyvl a vstal.
Voda zacala vrit; Rod zvedl poklici cajniku a hodil dovnitr hrst kavy. Pak se podival na Velkeho Toma, ktery rozpacite preslapoval u ohne a zarputile se mracil. „Cemu se tak divis?“ prohodil koutkem ust. „To jsi jeste nikdy nevidel taborak?“
„Tys mne pozval, abych se s tebou najedl, pane!“
Rod se zamracil. „Tak to je ten obrovsky zazrak? Hele, dej mi napit toho piva, ano? Cestou mi vyschlo v krku.“
Tom prikyvl, a aniz z Roda spustil oci, podal mu mech. Rod se napil, utrel si usta hrbetem ruky a zamracil se. „V cem je problem? Jeste jsi nevidel, jak chlap pije? Copak jsem nejaka exoticka obluda?“
Tom zavrel usta a zatvaril se zadumane. Pak se zasklebil, zasmal se a usadil se na kameni. „Ne, pane, to ne! Jsi vzacne dobry clovek, to je vsechno. Ano, to je vsechno.“
Rod se zachmuril. „Co je na mne tak vzacneho?“
Tom hodil na panev dva suchary, podival se na Roda a zasklebil se: „V teto zemi, pane, nejedi gentlemani spolu se svymi sluhy.“
„Ach, tohle!“ Rod mavl rukou. „Jsme tady jen ty a ja, Tome. Neminim se zabyvat takovymi nesmysly.“
„Ano,“ Tom se smichy zakuckal. „Nanejvys vzacne dobry clovek, jak jsem rek'.“
„A taky hlupak, co?“ Rod naserviroval dva platky slaniny na drevene talire. „Ber to tak, jako ze u nas je zvykem jist se svymi kmany, Tome. Pust se do toho.“
Jedli tise, Rod se mracil do sveho talire, Tom se oprel o strom a pozoroval okoli. Sedeli nad malym udolickem, naplnenym rannim oparem, pasti pro prvni slunecni paprsky. Slunce procedene pres zive ploty a opar bylo zlate.
Tom se najednou zasklebil a ukazal palcem smerem k udoli. „Tady konci duha, pane.“
„Hm?“ Rod sebou skubl. Pak se kysele usmal; koneckoncu, byl to vetsi hrnec zlata, nez jaky si kdy mohl prat.
Tom si hlasite rihl a zacal si stourat nozem mezi zuby. „Zlaty opar, pane, a mozna jsou v nem i zlate devy.“
Rod rychle polkl a namitl: „Ach, ne! Zadne zalety na nasi ceste nebudou, Tome! Musime se dostat na jih a musime se tam dostat rychle!“
„Ale pane!“ zaupel Tom ukrivdene, „co zalezi na hodince nebo dvou? Krome toho“ — narovnal se a s usklebkem dloubl Roda do zeber — „vsadim se, ze me v tom smeru predcis. Neni na svete mladice, kterou by carodej nemohl mit, ne?… Ee, co se deje, pane?“
Rod se rozkaslal a zacal si zoufale busit do prsou. „To se jen drobecek sucharu pohadal s ustim me dychaci trubice. Tome, rikam to slavnostne, mistoprisezne a naposledy, ja nejsem carodej!“
„Ale samozrejme, ze jsi, pane,“ odpovedel Tom s usmevem od ucha k uchu. „A taky si muzes byt jist, ze jsi zrovna tak dobry lhar, jako zabijak.“
Rod se zamracil. „Za celou dobu, co jsem tady, jsem nezabil jedineho cloveka!“
„Prave to jsem mel na mysli.“
„Hm.“ Rod se odvratil a podival se pres louku. „No dobre, Tome, klidne si k seznamu funkci, ve kterych nejsem dobry, pridej milovnika.“
Obr se predklonil, zakabonil se a podival se Rodovi primo do oci. „Skoro bych rek', ze to myslis vazne!“
„Samozrejme, ze to myslim vazne.“
Tom se zase oprel, prohlizel si sveho pana a pritom si pohazoval s dykou, chytaje ji stridave za jilec a za spicku. „Ach tak, ty mluvis o svych znalostech,“ rekl po chvili. „Takze mi nebudes mit za zle, kdyz budu tak smely a poucim te.“
Rod se zasklebil a dute se zasmal. „V poradku, pouc me. Rekni mi, jak se to dela.“
„Nikoliv.“ Tom pozvedl dlan. „Tolik jsem si jist, ze tohle dobre vis. Jsou to vesnicke divky, pred kterymi te musim varovat, pane.“
„Oh?“
„Ano. Jsou — “ Tomova tvar se zkrivila do usklebku. „Ach, jsou skvele, pane, i kdyz ponekud prostoduche. Ale“ — znovu se zamracil — „nikdy jim nedavej ani seminko nadeje.“
Rod se zamracil. „Proc ne?“
„Byl by to tvuj konec. Muzes se s nimi pomilovat, pane — ale jen jednou. Pak je rychle opust a ani se
