zachytit nikde jinde nez na prime linii mezi vysilacem a prijimacem. Takze chce-li nalezt vysilac, musi jen vest myslenou caru osou prijimaci anteny.
Kdyz se podival podel one linie a uvazil nutnou paralaxu, zjistil, ze se diva primo na hnijici bazaltove pilire Clovisova domu.
Na okamzik jen civel, neschopen kloudne myslenky. Tak prece jen to nebyli radcove.
Pak si vzpomnel na Dureruv travicsky pokus pri snidani a zmenil svuj puvodni odhad: nebyli to radcove pokazde. A, kdyz uz na to myslel, umistit upravenou vyhrivaci panev bylo take snadnejsi pro sluhu nez pro radce.
Z uvazovani byl vytrzen nahle; ruce Velkeho Toma na jeho kotnicich se roztrasly. K certu, tolik prece zase nevazim, pomyslel si; ale zaroven uz se plazil zpatky. Kdyz zjistil, ze ho Tom pritahuje, nedokazal potlacit ulehcene oddechnuti.
Rod se dotkl nohama zeme a postavil se. Oblicej Velkeho Toma byl mokry potem; jeho pokozka pripominala spinavy hadr na nadobi a jeho horni ret se jeste chvel, kdyz se hlasite nadechl.
Rod se obrovi patrave zadival do oci, mlcky a dlouze. Pak zamumlal: „Diky.“
Tom drzel jeho pohled jeste nekolik okamziku a pak se odvratil.
Spolecne se vydali ke schodum.
Usli polovinu cesty ke schodisti, kdyz Velky Tom rekl: „Vis uz, kdo sem to kouzlo poslal, pane?“
Rod prikyvl. „Clovisuv dum.“
Zvuk jejich kroku se dute rozlehal na kameni.
„Proc jsi ho neznicil?“
Rod pokrcil rameny. „Je to varovani, ze je kralovna v nebezpeci.“
„A komu o tom povis?“
Rod se zadival na hvezdy. „Svemu koni,“ rekl pomalu.
„Koni?“ Velky Tom se zamracil.
„Ano, svemu koni. A nikomu jinemu, dokud nezjistim, na ktere strane stoji Tuan Loguire — zda na kralovnine, nebo proti ni.“
„Hm.“ Zdalo se, ze Velky Tom povazoval vysvetleni za dostatecne.
Rod zvysil svuj odhad ohledne postaveni Velkeho Toma. Ten muz zjevne vedel, co se deje, a patrne lepe nez Rod.
Velky Tom mlcel, dokud nedosli ke schodisti. „Tuto noc te od smrti delil jen vlasek, pane.“
„Nemyslim.“ Rod si zalozil ruce a oprel se o zed. „Byla to falesna Banshee a nemohla nam nijak ublizit. A i kdyby byla prava, znam kouzlo, ktere na ni pusobi.“
„Nemel jsem na mysli Banshee, pane.“
„Ja vim.“ Rod se Tomovi zadival primo do oci. Po chvili se odvratil a vykrocil dolu po schodisti.
Usel sest schodu, kdyz si uvedomil, ze ho Velky Tom nenasleduje.
Ohledl se pres rameno. Tom se na nej dival, usta pootevrena ohromenim.
Pak se jeho usta zavrela a oblicej ztuhl. „Tak tys o tom nebezpeci vedel, pane?“
„Vedel.“
Tom velice pomalu prikyvl. Pak se podival dolu na schody a zacal sestupovat.
„Pane,“ rekl na prvnim odpocivadle „jsi budto ten nejodvaznejsi muz, nebo ten nejvetsi hlupak, jakeho jsem kdy potkal.“
„Pravdepodobne oboji,“ odpovedel Rod, upiraje oci na schody osvetlene pochodnemi.
„Mels mne zabit hned, kdyz te to napadlo.“ Tomuv hlas znel britce.
Rod beze slova zavrtel hlavou.
„Proc ne?“ vystekl Tom.
Rod pomalu zaklonil hlavu. Povzdechl si. „Kdysi davno, Tome, a velice daleko — Boze, jak strasne daleko…“
„Ted neni vhodna doba na pohadky!“
„To neni pohadka. Je to legenda — kdo vi? Mozna pravda. Kral jmenem Hidejosi panoval zemi, ktera se jmenovala Japonsko, a nejmocnejsi vevoda te zeme se jmenoval Jejajasu.“
„A ten vevoda se chtel stat kralem.“
„Vidim, ze zakladni schema znas. Ale Hidejosi nechtel Jejajasua zabit.“
„Byl hlupak,“ zavrcel Tom,
„Ne, potreboval Jejajasovu pomoc. A tak Jejajasua pozval, aby se s nim prosel zahradami — jen oni dva, sami.“
Tom zastavil a podival se na Roda. Oci mu ve svetle pochodni zasvitily. „A tam spolu bojovali.“
Rod zavrtel hlavou. „Hidejosi rekl, ze se citi unaveny a stary, a pozadal Jejajasua, aby nesl jeho mec.“
Tom vytrestil oci. Pak si olizl rty jazykem. Polkl a prikyvl. „Hm. A co bylo dal?“
„Nic. Chvili spolu hovorili a pak dal Jejajasu Hidejosovi zpatky jeho mec a vratili se do hradu.“
„A?“
„A Jejajasu byl Hidejasovi verny, dokud stary muz nezemrel.“
Tomuv pohled byl zastreny; vypadal, jako by byl vyrezan ze dreva. Pak prikyvl. „Vykalkulovane riziko.“
„Na vesnicana mas docela slusnou slovni zasobu.“
Tom zavrcel a odvratil se. Rod stal chvili nehnute a dival se za nim. Pak se usmal a vykrocil.
Byli uz skoro zpatky ve strazni mistnosti, kdyz Tom polozil Rodovi ruku na rameno. Rod se na nej podival.
„Kdo jsi?“ zavrcel Tom.
Rod se zasklebil. „Chces rict, pro koho pracuji? Jenom pro sebe, Velky Tome.“
„Nikoliv.“ Tom zavrtel hlavou. „Tomu neverim. Ale na to jsem
se neptal.“
Rod pozvedl oboci. „Ne?“
„Ne. Ptal jsem se, kdo jsi, ty, ty sam, co jsi to za cloveka?“ Rod se zamracil. „Nic zvlastniho na mne neni.“
„Ale ano, je. Nezabil bys cloveka jen tak, bez mrknuti oka.“
Rod vytrestil oci. „Och?“ Naspulil rty. „A to je tady normalni?“
„Samozrejme. Bojoval jsi za sveho sluhu. A veris mu. A mluvis s nim vic nez jen rozkazy. Kdo jsi, Rode Gallowglassi?“
Rod zavrtel hlavou a rozhodil zmatene ruce. Pak se dute zasmal. „Muz. Proste muz.“
Tom si ho chvili prohlizel. „To jsi,“ rekl nakonec. „Tuhle odpoved prijimam.“ Pak se od nej odvratil a zamiril ke dverim strazni mistnosti.
„Pane Gallowglassi,“ reklo paze, „kralovna te vola.“
Jeden z nejvetsich a nejlevnejsich pokladu zivota je falesny usvit. Svet ceka na slunce, osvetleny zaricim nebem, studeny a svezi, plny ptaciho zpevu.
Velky Tom se zhluboka nadechl ranniho vzduchu, naplnil si plice nevinnosti, jakou nikdy nepoznal. „Ech, pane!“ zavolal pres rameno, „tohle je svet pro poradneho muze!“
Rod odpovedel slabym usmevem a Tom se odvratil. Zacal si prozpevovat, vesele a s chuti, ackoliv ponekud falesne.
Rod bohuzel nebyl v kondici, ve ktere by ocenil asketicke prednosti usvitu, nebot za poslednich osmactyricet hodin spal dohromady jen tri hodiny.
A pak tu byla Katerina.
Audience u ni byla kratka a trpka. Prijala ho v audiencni sini, po celou dobu se divala do krbu a ani jednou na nej nepohledla. Ve tvari mela chladny vyraz a rty mela pevne sevrene.
„Mam strach o sveho stryce Loguira,“ rekla. „Ma kolem sebe prilis mnoho lidi, ktere by potesilo, kdyby se jeho starsi syn stal vevodou.“
Rod odpovedel stejne skrobenym a neosobnim tonem. „Kdyz zemre, ztratis sveho nejmocnejsiho spojence mezi lordy.“
„Ztratim cloveka, ktery je mi drahy,“ odsekla. „Nezalezi mi na spojencich mezi lordy; ale zalezi mi velice na mem stryci.“
