„Uz je to dnes po druhe, co jsi mi zachranil zivot, mistre Gallowglassi.“ Jeji hlas byl sametovym zapredenim.
„To je — moje vysada, vase velicenstvo.“ Rod se v duchu proklel, ze na ni civi jako pubertak na vytisk Fanny Hillove.
Katerina se puvabne zamracila, vysunula bradu a ukazovackem se dotkla rtu. Pak se usmala a obratila se na bok. Sametovy zupan se ji na prsou rozevrel. Zjevne mela ve zvyku spat naha.
Nezapominej, chlapce, rekl si v duchu Rod, jsi jen obchodni cestujici. Rano se probudis a vydas se na dalsi cestu. Jsi tady, abys pomohl demokracii, ne aby ses dvoril kralovne. Neni spravedlive, abys vyuzival prilezitosti, pokud tady neminis zustat a vyuzit prilezitosti… Co to placam za nesmysly?
Katerina si pohravala s diamantovym priveskem na krku. Zuby tryznila svuj spodni ret. Divala se na nej tak, jak se kocka diva na kanarka. „Namezdni vojaci,“ zapredla, „maji jistou povest…“
Rty mela vlhke a velice plne.
Rod citil, jak se jeho vlastni rty pohybuji a slysel slova, ktere se mu od nich neohrabane odlepovaly: „Az — az ma kralovna vyleci nepravosti, k nimz v zemi dochazi, doufam… ze i povest namezdnich vojaku se zlepsi. Chci pro vase velicenstvo… jen to nejlepsi.“
Na moment se zdalo, ze se zastavila i krev v Katerininych zilach, tak nehybne najednou lezela. Pak pohled jejich oci ztvrdl a ticho v mistnosti bylo nahle velice, velice napjate.
Posadila se a upravila si zupan. „To je nanejvys chvalyhodne, mistre Gallowglassi. Jsem vskutku stastna, ze mam kolem sebe tak oddane sluzebniky.“
Za stavajicich okolnosti ji bylo treba pripocist ke cti, pomyslel si Rod, ze ji v hlase zaznel jen slaby pridech posmechu.
Jejich oci se opet setkaly. „Prijmi kralovniny diky za zachranu jejiho zivota.“
Rod poklekl na jedno koleno.
„Jisteze jsem stastna,“ pokracovala Katerina, „ze mam tak oddaneho sluhu. Zachranils mi zivot a jsem presvedcena, ze jen malo vojaku by se pri tom zachovalo tak cestne, jako ty.“
Rod nehnul ani brvou.
Usmala se a v ocich ji tentokrat zasvitila skodolibost a uspokojeni.
Pak sklopila oci. „Ted odejdi, protoze mne ceka tezky den a musim co nejlepe vyuzit casu, ktery mi zbyva k spanku.“
„Jak si ma kralovna preje,“ odpovedel Rod s tvari zkuseneho hrace pokeru. Vstal a obratil se, sopte vztekem — na sebe. Nebyla to prece jeji chyba, ze byl takovy hlupak.
Zavrel za sebou dvere, pak se obratil a vsi silou prastil pesti do kamenneho portalu. Nervy v jeho ruce zajecely bolesti. Kdyz se otocil zpatky na chodbu, uvidel Broma O'Berina, chvejiciho se, s oblicejem celym zpocenym a brunatnym.
„Mam pred tebou pokleknout? Stal ses nasim kralem?“
Roduv vztek jeste vzrostl. S celisti bojovne vysunutou a ocima zuzenyma zamiril k trpaslikovi: „Znam lepsi vyuziti sveho casu, Brome O'Berine, nez se honit za zajicky!“
Brom se na nej uprene zadival a krev i vztek z jeho tvare pomalu vymizely. „Je to pravda,“ zamumlal a prikyvl. „U vsech svatych, samozrejme, ze mluvis pravdu! Protoze ti z tvare jasne vidim, ze si v sobe odnasis besnici furii neukojeneho muzstvi!“
Rod krecovite zavrel oci. Celisti stiskl tak pevne, az mu div ze nepraskly. Neco povolit muselo. Citil, ze musi neco rozbit.
Jakoby z velke dalky uslysel Broma O'Berina, jak rika: „Tenhle ma pro tebe zpravu od carodejnic z veze…“
Rod se prinutil otevrit oci a podivat se na Broma.
Brom se taky dival dolu. Rod sledoval jeho pohled a uvidel elfa sediciho po krejcovskem zpusobu u trpaslikovych nohou. Puk.
Rod se narovnal. Uklidni svuj hnev, nech si to na pozdeji. Pokud mu carodejnice posilaji vzkaz, bude patrne smrtelne dulezity.
„No dobre, sem s tim,“ rekl. „Co mi vzkazuji carodejnice?“
Ale Puk jen zavrtel hlavou a zamumlal: „Boze, jaci hlupaci jsou tihle smrtelnici!“
Uskocil stranou jen zlomek sekundy pred tim, nez Rodova pest dopadla na misto, kde pred tim sedel.
Rod zavyl bolesti a otocil se. Uvidel Puka a vyrazil znovu.
Ale Puk rekl: „Pomalu,“ a mistnost naplnil obrovsky sarlatovoruzovy, ohen vydechujici drak v zivotni velikosti, ktery se postavil na zadni a sezehl Roda plamenem.
Rod sebou skubl. Pak se zasklebil a v divosske radosti vycenil zuby.
Drak vychrlil kotouc ohne. Rod se shybl pod plamenem a dostal se pod netvorovu hlavu. Jeho prsty sevrely supinaty krk, snazice se nahmatat dychaci trubici.
Drak zvedl hlavu vysoko do vzduchu a slehl krkem jako bicem. Rod drzel pevne, trebaze jim netvor tloukl o zulove zdi. Hlava mu triskala o kameny a kricel bolesti, pred ocima mu tancily hvezdicky, ale sevreni nepovolil.
Nestvurny krk se prohnul a obrovske drapy dracich tlap hrably po Rodove brichu, rozsetnuvse ho od klicnich kosti az ke stehnum. Vytryskla krev a Rod citil, jak se zacina propadat do temnoty; ale drzel dal, rozhodnut vzit draka na onen svet s sebou.
Jo, na onen svet, pomyslel si prekvapene a citil se urazen myslenkou, ze by mel zemrit jen kvuli svemu vzteku, vzteku z toho, ze se nejake devce chova jako cubka.
Nu coz, alespon bude mit na onom svete draka za ore. Jak ho zachvacovala tma, citil, jak velka hlava klesa, sklani se niz a niz, nasledujic ho do smrti…
Pod nohama ucitil pevnou zemi a svete div se, nohy ho unesly. Tma se zamlzila svetlem, v nemz videl, ze netvor lezi mrtvy na zemi.
Tma ustupovala a v silicim svetle Rod zacinal rozeznavat kamenne zdi a brokatove draperie; a pak se objevila hradni chodba, zakolebala se a ustalila.
Barvy draka u jeho nohou zacaly blednout. Jeho obrysy se rozmazaly a zmizely a pak byla najednou cela obluda pryc; pod Rodovyma nohama byla jen cista kamenna podlaha.
Podival se na sva prsa a bricho; jeho kabatec byl neporuseny — nebyl dokonce ani pomackany. Nikde ani stopa po krvi, ani nejmensi skrabnuti.
Stiskl si rameno, ocekavaje bolest a modriny; zadne tam nebyly.
Hlavu mel najednou cistou, prostou duchu i bolesti.
Pomalu se podival na Puka.
Elf mu pohled oplatil; oci mel velke a smutne. Kupodivu se neusmival.
Rod si skryl tvar do dlani a pak se na nej podival znovu. „Kouzla?“
Puk prikyvl.
Rod se odvratil. „Diky.“
„Potrebovals to,“ odpovedel Puk.
Rod vypjal prsa a zhluboka se nadechl. „Mas pro mne vzkaz?“
Puk opet prikyvl. „Jsi zvan na setkani covenu.“
Rod se zamracil a potrasl hlavou. „Vzdyt nejsem clenem.“
Brom O'Berin se zachechtal, jako kdyz se startuje dieselagregat. „Nikoliv, jsi jednim z nich, protoze jsi carodej.“
Rod uz uz otviral usta, aby mu odpovedel, pak si to ale rozmyslel a zase je zavrel. Rezignovane rozhodil ruce. „No dobre, at je tedy po vasem. Tak jsem tedy carodej. Jenom necekejte, ze tomu budu verit.“
„No, ted uz to alespon nebudes popirat.“ Toby Rodovi dolil dzbanek horkym svarenym vinem. „Ovsemze nam bylo jasne, ze jsi carodej, sotva jsme te prvne uzreli.“
Rod upil vina a rozhledl se kolem. Pokud si vcera vecer myslel, ze to byl mejdan, pak byl jednoduse naivni. Byl to pouhy kaffeeklatsch. Ale dneska to decka poradne roztocila.
Otocil se zpatky k Tobymu a zarval, aby slysel vlastni slova: „Nevysvetluj si to spatne, nechci byt stoura, ale co se slavi? Z ceho se vsichni tak raduji?“
„Prece ze nase kralovna zije!“ zajecel Toby. „A ty jsi hrdina noci! Zahnal jsi Banshee!“
„Hrdina…“ opakoval Rod a po tvari mu preletl kysely usmev. Pak pozvedl dzbanek a dlouze, dlouze se
