myslenka syntezy. Vis co je to synteza, Tome?“
„Nikoliv, pane.“ Tom zavrtel hlavou, oci rozsirene uzasem.
Jeho udiv byl pravdepodobne neliceny. Posledni vec, kterou mohl Velky Tom ocekavat, byla, ze Rod zacne citovat totalitni filozofii.
„To je stredni cesta,“ rekl Rod. „Prava strana cesty je teze a leva antiteze. Zkombinuj je a dostanes syntezu.“
„Aha,“ prikyvl Velky Tom.
Na nevzdelaneho vesnicana chape velice rychle, pomyslel si Rod. Pak pokracoval: „Jak teze, tak i antiteze jsou castecne mylne, a tak oddelis to spatne, zkombinujes to dobre — to je, co zbude — nazves to vysledkem syntezy a mas pravdu. Chapes?“
V Tomovych ocich se objevil ostrazity vyraz. Zacal tusit, kam Rod miri.
„Takze synteza je stred cesty. A mit pravdu je samozrejme nepohodlne.“ Vzhledl; vychodni vez se ted tycila primo nad nimi. Stali v jejim stinu. „Dost filozofovani. Pustme se do prace.“
„Modli se k nebi, aby se na nas Banshee nevrhla!“ zaupel Velky Tom.
„Neboj se, ukazuje se jen jednou denne, vzdycky vecer, aby predpovedela smrt, ke ktere dojde v nasledujicich ctyriadvaceti hodinach,“ rekl Rod. „Jeji cas nastane zase zitra vecer.“
Ze stinu se nahle ozval skrabavy zvuk. Velky Tom uskocil a v ruce se mu zaleskla dyka. „Banshee!“
Rod mel tu svou v ruce uz davno a ted se pokousel proniknout i tmu stinu pohledem. Zahledl dva planouci body u paty zdi veze.
Rod zaujal zapasnicky postoj, prehazuje si dyku z jedne ruky do druhe. „Prohlas se,“ zvolal, „nebo zemres.“
Ozvalo se zapisteni a zasramoceni a kolem se prehnala velka krysa, aby zmizela ve stinu protejsi zdi.
Velky Tom se skoro zhroutil ulevou. „Svati nas ochranili! Byla to pouha krysa!“
„Ano.“ Rod se pokousel zakryt chveni vlastnich rukou, kdyz zasouval dyku zpatky do pochvy. „Vypada to, ze v hradnich zdech je krys plno.“
Velky Tom znovu zpozornel.
„Kdyz ta krysa bezela kolem mne, neco jsem zahledl…“ rekl Rod pomalu a poklekl k vnejsi zdi, prejizdeje lehce rukama po kamenech. „Tady!“
„Co je to, pane?“ Tomuv cesnekovy dech polechtal Roda na zatylku.
Rod vzal Velkeho Toma za ruku a polozil mu ji na to, co objevil. Tom vyjekl a ruku rychle zase stahl.
„Je to studene,“ rekl chvejicim se hlasem, „studene a hranate, a — kouslo me to!“
„Kouslo te to?“ Rod se zamracil a prejel prsty po kovove skrince. Ucitil slabou elektrickou ranu a ucukl rukou. At uz ten vynalez zapojoval kdokoliv, musel to byt amater. Nedokazal to ani poradne uzemnit.
Kdyz clovek vedel, kde ma krabici hledat, byla docela dobre viditelna. Byla vyrobena z bileho kovu o rozmerech osm krat osm krat dva palce, zamaskovana kamenim a umistena v polovine mezi dvema 'zuby' cimburi.
Ale kdyz se nad tim Rod zamyslel, vadne uzemneni mohlo byt i umyslne. Docela dobre mohlo slouzit k tomu, aby odradilo pripadne zvedavce. Rod vytahl dyku. Byl docela rad, ze ma jilec izolovany kuzi. Opatrne otevrel predni kryt krabice.
Uvidel stribrne bludiste tistenych spoju a ploche, hranate pilulky elektronickych komponentu — cele vnitrni zarizeni nebylo vetsi nez jeho palec! Vlasy na zatylku se mu postavily. At uz tohle zkonstruoval kdo chtel, vedel o molekularnich obvodech jeste vic nez inzenyri u nich doma.
Ale k cemu tak velka krabice pro tak male zarizeni?
Zbytek prostoru byl vyplnen jakymsi dumyslnym pristrojem, o jehoz funkci nemel Rod ani potuchy.
Podival se na vrsek krabice; v jeho stredu bylo zasazeno kulate okenko. Rod se zamracil. Nic takoveho v zivote nevidel. Dalo se predpokladat, ze okruhy byly soucasti dalkoveho rizeni a ten zbytek byl — co?
„Pane, co je to?“
„Nevim,“ zabrucel Rod, „ale mam takovy zvlastni pocit, ze to ma neco spolecneho s Banshee.“
Dloubl do zarizeni dykou, snaze se najit pohyblivou cast. Pri tom mel pocit, ze jedna ponekud lehkovazne: pristroj mohl byt vybaven autodestrukcnim obvodem schopnym vyhodit je oba i s kusem cimburi do vzduchu.
Pokus prinesl vysledek — strojek cvakl a zacal takrka neslysitelne bzucet.
„Pryc, pane!“ Zarval Velky Tom. „Je to proklete!“
Ale Rod zustal, kde byl, obavaje se treba jen pohnout rukou, aby nerozpojil tak stastne sepnuty kontakt.
Nad okenkem v horni casti zarizeni se objevil dym, vystrelil deset stop do vyse a pak zase padl dolu. Po nekolika desitkach sekund se takto zformoval maly, pomerne ostre ohraniceny oblacek.
Nekde pred Rodem cvaklo jine zarizeni a z vnejsi zdi vyrazil kuzel svetla a zabodl se primo do oblacku. Pak se roztocil jako obrovsky ventilator.
Velky Tom zarval hruzou: „Banshee! Spas svuj zivot, pane?“
Rod vzhledl a uvidel Banshee, ktera se nad nim tycila. Pripadalo mu, ze takrka muze citit pach tlejicich hadru, pokryvajicich telo svudne zeny.
Kralici tlamicka se otevrela, odhalujice dlouhe ostre tesaky. Skryty amplion se probudil k zivotu: zjeveni zacalo kvilet.
Rod pozvedl dyku o ctvrt palce a svetlo potemnelo. Syceni mechanismu vyvijejiciho dym ustalo.
Nad cimburim sumel vitr, odnasejici s sebou posledni zbytky dymu.
Rod chvili nehybne klecel, hlede na zarizeni pred sebou, pak priklopil kryt a zasunul krabici na jeji misto.
„Pane,“ zaseptal Velka Tom, „co to bylo?“
„Kouzlo,“ odpovedel Rod. „A Banshee, kterou vyvolavalo, byla jen klam.“
Stal, bubnuje prsty o kamennou zed.
Uderil pestmi do cimburi. „Neda se nic delat. Pojd sem, Tome, a chyt mne za kotniky.“
Polozil se na bricho mezi dva velke zulove bloky s koleny nad zarizenim na vyvijeni dymu.
„Coze, pane?“
„Chyt mne za kotniky,“ odsekl Rod. „Chci si prohlednout vnejsi stranu zdi. A ty mne drz, abych nespadl do prikopu.“
Tom neodpovedel.
„No tak, dej se do toho!“ Rod se ohledl pres rameno. „Nechceme tu prece stat celou noc.“
Velky Tom se pomalu predklonil, velky neohrabany stin v seru. Jeho silne ruce se sevrely kolem Rodovych kotniku.
Rod se pomalu sunul kupredu, az se dostal hlavou nad volny prostor. Tam, zrovna pod bradou, uvidel malou krychlovou krabicku s kratkym tubusem: miniaturni projektor, promitajici obraz Banshee do oblaku dymu, ktery mu dodaval iluzi trojrozmernosti — velice kompaktni projektor a dumyslna promitaci plocha, vse bezpochyby ovladane dalkove.
Odkud?
Rod natahl krk. Nevidel nic nez sedy kamen.
„Drz me pevne, Tome.“ Posunul se dopredu, doufaje, ze se ve svem velkem priteli nezmylil. Kdyz ucitil, ze okraj zulove zdi tlaci na sponu jeho opasku, zastavil se. Horni cast jeho tela ted volne visela ve vzduchu, vysoko, vysoko nad hradnim prikopem.
Podival se dolu.
Hm, to by byla dlouha cesta, pomyslel si. Co by se stalo, kdyby odhadl Velkeho Toma spatne? Kdyby, v rozporu s ocekavanim, obr Rodovy kotniky pustil?
Kdyby k tomu doslo, Fess by odeslal hlaseni do ustredny SPORTu a oni by sem poslali jineho agenta. Nemusel si s tim delat starosti.
Velice blizko za nim se ozvalo Tomovo preryvane oddechovani.
Pospes si s tim, hochu. Rod si prohledl zed pod sebou.
Tam, primo pod projektorem, byla ke zdi pripevnena mala stribrna, velice hluboka misticka — hyperbolicka antena.
Proc hyperbolicka? napadlo ho.
Aby radiove impulzy, ktere spoustely projekcni zarizeni, mohly byt velice, velice slabe a nebylo je mozno
