neohledni.“
„Proc? Promenil bych se v solny sloup?“
„Nikoliv. Promenil by ses v manzela. Protoze kdyz jim das treba jen zdibinek nadeje, pane, vesnicke divky se na tebe prisaji pevneji nez pijavice a uz nikdy se jich nezbavis.“
Rod si odfrkl. „Pochybuji, ze budu mit prilezitost delat si s timhle starosti. Vypij si sve kafe a pojedeme.“
Uhasili ohen, sbalili si veci a pak se rozjeli dolu do zlate mlhy. Ujeli mozna tri sta yardu, kdyz je pozdravil jasavy alt.
Rod vzhledl, napjaty a ostrazity.
Dve venkovske divky s vidlemi staly u stohu na okraji jedne z luk, smaly se a mavaly jim.
Velky Tom si je zmeril pohledem a takrka neznatelne mrkl. „Ech, pane! Docela hezke male devecky, nemam pravdu?“
Byly hezke, to Rod musel uznat — ackoliv byly vsechno, jenom ne male. Obe mely plne boky a bujne poprsi, na sobe mely volne, hluboce vystrizene haleny a dlouhe sukne, vlasy svazane stuzkami. Sukne mely ke kolenum podkasane, aby si je nezmacely ranni rosou.
Mavaly na ne a jejich smich a posmesky byly vsechno, jen ne nevinne. Jedna z nich si pritiskla ruce na boky a predvedla nekolik pomalych, vlnivych pohybu.
Velky Tom zalapal po dechu a oci mu malicko vylezly z dulku. „Pane,“ zaprosil, „opravdu tak strasne moc spechame?“
Rod si povzdechl, obratil oci v sloup a pak zavrtel hlavou. „Mas pravdu Tome, taky se nemohu divat na to, jak ty divky trpi nedostatkem pozornosti. Jdi na to!“
Tom vrazil svemu koni paty do slabin, vesele zahalekal a rychlym cvalem prekonal louku. Nez kun stacil zpomalit, svezl se ze sedla, chytil obe divky za ruce a zatocil se s nimi.
Rod pomalu zavrtel hlavou, zamaval Velkemu Tomovi a jeho partnerkam a pak se obratil, aby si nasel jiny stoh, kde by si mohl pokojne zdrimnout.
„Rode,“ rekl tichy hlas za jeho uchem.
„Ano, Fessi?“
„Tve chovani mne zneklidnuje. Pro zdraveho mladeho muze neni prirozene.“
„Neni to poprve, kdy tohle slysim, Fessi. Ale jsem metodicky; nedokazu si v mysli udrzet dve divky najednou.“
Prihodny stoh nasel kousek od ziveho plotu. Rod zaparkoval u nej a nechal Fesse pro zachovani spravneho dojmu okusovat seno.
Sam seskocil se sedla primo do stohu a kutalel se dolu do mekkeho a krehkeho sena. Vune cerstve ususene travy ho vratila zpet do detstvi na polich otcova panstvi v dobach zni, do skutecneho raje bez problemu a starosti, ktere mu pozdeji zacaly komplikovat zivot. Jen roboti…
Dival se na oblacky s nazlatlymi okraji plujici po tyrkysovem nebi a ani nevedel, kdy ho prepadla drimota.
Najednou se zase probudil. Lezel nehnute a pokousel se prijit na to, co ho probudilo. Rychle prolistoval seznam pocitu, ktere rozezvonily poplasne zarizeni v jeho podvedomi.
Nekdo byl nablizku.
Bleskurychle otevrel oci a vsechny svaly v jeho tele se napnuly pripravene k boji.
Dival se do velice hluboce vystrizeneho zivutku.
Odtrhl pohled od prijemneho pastoralniho vyjevu, coz si vyzadalo nemale vypeti vule, a uvidel dvojici velkych oci barvy morske modri, upirajicich se na nej. Byly zvlhle, lemovane dlouhymi rasami, a vypadaly rozpacite.
Rod zaostril na jejich bezprostredni okoli: klenute oboci, mirne pozvedly nosik korunovany stadeckem pih, velice siroka usta s plnymi, krvave rudymi rty, to vse zasazeno v ovalnem obliceji lemovanem dlouhymi rudymi vlasy.
Plne rty se chvely a velke modre oci se na nej divaly ustarane.
Rod se usmal, zivl a protahl se. „Dobre rano.“
Chvejici se rty vytvorily nesmely usmev. „Dobre rano, pane.“
Sedela vedle nej, opirala se o jednu ruku a hledela mu do oci.
„Proc tady spis sam, pane, kdyz je na blizku zena, ktera ceka na tve zavolani?“
Rod mel pocit, jako by mu nekdo nalil do obehoveho systemu zluc; zmocnila se ho tresavka a zaplavil ho ne zrovna prijemny pocit. Usmal se a pokusil se do toho vlozit maximum nehy. „Dekuji ti, devce, ale nemam dnes naladu na laskovani.“
Usmala se, ale v ocich mela stale smutek. „Dekuji ti za tvou shovivavost, pane, ale stezi mohu uverit tvym slovum.“
„Proc?“ zamracil se Rod. „Je to tak nemozne, ze muz nema zajem o laskovani?“
Divka propukla v napul zoufaly smich. „Ach, mozne to je, mylorde, ale stezi pravdepodobne. Ani u obycejneho vesnicana ne, a u slechtice jeste mene.“
„Nejsem slechtic.“
„Tedy u gentlemana. Kterym samozrejme jsi. A jako takovemu by ti zajem nikdy chybet nemel.“
„Ano?“ Rod pozvedl oboci. „A proc?“
Divka se smutne usmala. „To je prece jasne, mylorde. Vesnican se muze bat vynuceneho snatku; pan nikdy.“
Rod se zamracil jeste vic a prohledl si divcinu tvar. Soudil, ze by mohla byt o neco mladsi nez on sam, mozna devetadvaceti nebo tricetileta.
A pro vesnickou divku v tehle spolecnosti znamenalo neprovdat se do triceti…
Rozhodil ruce. „Pojd ke mne, devce.“
V divcinych ocich na okamzik zaplala nadeje, ale ihned zase pohasla a vystridala ji rezignace. S povzdechem padla do sena vedle nej a polozila si hlavu na jeho rameno.
Nadeje, pomyslel si Rod, velice si vedom jejich nader a boku tisknoucich se k jeho telu. Nadeje, ze bude vyuzita a odvrzena…
Pokrcil rameny; divka starostlive pozvedla hlavu. „Je ti chladno, pane?“
Obratil se k ni a usmal se, a vtom se v nem vzedmula nahla vlna vdecnosti a nehy, ktera ho docela pohltila. Pevne ji k sobe pritiskl, priviraje oci, aby mohl lepe vychutnat dotek jejiho tela na svem. Jeho nos naplnila vune, ne ruzi nebo seriku, ale prosta vune zenskeho tela.
Trochu prekvapene zjistil, ze se pocit bolesti zacina z jeho nitra ztracet, pocit bolesti, o kterem nevedel, dokud ho ted nezacal opoustet. Pritahla se k nemu, jeji prsty se zataly do latky jeho kabatce; tvar si pritiskla na jeho krk a rameno.
Pak, postupne, se znovu zacal uvolnovat a jeho objeti slablo. Lezel velice klidne, ponechavaje svou mysl rozostrenou a otevrenou svetu, ktery ho obklopoval; nekde v dalce slysel zpev ptaku a sumeni vetru v zivem plotu a stromovi. Nekde blizko jeho hlavy zacvrkal cvrcek.
Jeji objeti slablo spolecne s jeho; jeji paze a hlava ted jen volne lezela na jeho hrudi.
Oci mel stale zavrene pred sluncem, ktere ho palilo na vickach, lezel v karminove tme a 'prohlizel' si svet kolem pouze sluchem.
Ozvalo se susteni a jeji telo se od nej odtahlo; zena se posadila.
Ted se diva dolu na nej a v ocich ma zranujici bolest, spodni ret se ji chveje, na tvarich slzy.
Zaplavila ho litost; litost k ni, a vzapeti nato vztek na sebe sama: nebyla to jeji chyba, ze ted touzil po klidu a ne po romanku.
Otevrel oci, obratil se na bok a zamracil se na ni.
Ale v jejich ocich neuvidel bolest — jen smutek, hluboke odevzdani a ucast.
Ostychave zvedla prsty k jeho tvari, ale jeho kuze se nedotkla. Zachytil jeji ruku a pritiskl si ji k obliceji, prekvapen, jak mala v jeho dlani byla.
Zavrel oci a stiskl jeji ruku silneji.
V dalce zabucela krava, vitr se zachichotal v trave.
Jeji hlas znel hluboce a velice nezne. „Mylorde, pouzij mne podle sve libosti. O vic nezadam.“
O vic nezadam… Lasku, musi mit lasku, i kdyby to melo byt jen na minutu, i kdyz ji pri ohlednuti zpet bude muset byt jasne, ze to byla touha a ne laska. I kdyz ji prinese jen zal a bolest, musi mit lasku.
