Podival se ji do oci; byly v nich slzy.
Zase oci zavrel a vyvstanula mu pred nimi Katerinina tvar — a Tuanova vedle ni. Cast z nej zustala stranou a zpovzdali pozorovala tvare; napadlo ho, jak hezky jim to spolu slusi, krasna princezna a mlady galantni rytir.
Pak se mu vybavila jeho vlastni tvar vedle Tuanovy a porovnej je, zamumlala ta jeho oddelena cast, jen je porovnej.
Rod sevrel pesti a uslysel, jak vesnicka divka tise vykrikla prekvapenim a bolesti.
Uvolnil sve sevreni a podival se na ni; Katerinina tvar plula vedle jeji. Prohledl si je obe, tu, ktera mela sklony ho vyuzivat, i tu, ktera se chtela nechat vyuzit jim, a nahle se ho zmocnil hnev, hnev na Katerinu pro jeji egocentricnost a odhodlani podridit vsechno na svete sve vuli; a na vesnickou divku pro jeji tichou odevzdanost a ponizujici rezignaci, pro hloubku jeji nehy a jemnost. Hnev sviral jeho prsa stale uzeji a uzeji, hnev na to zvire, ktere mel v sobe, zatimco se jeho prsty zatinaly do jejiho ramene, jak ji tiskl dolu do slamy. Svijela se bolesti a tise kricela, dokud se jeho rty nepritiskly na jeji, klejice, kousajice a zranujice, jak ji tiskl prsty pod celist, nutil ji otevrit usta, aby do nich bezohledne pronikl svym jazykem. Jeho ruce se rozbehly po jejim tele, prsty se ji bolestive zatinaly do masa stale niz a niz, hnetouce ji a mackaje.
Pak se mu jeji nehty zaryly do zad a cele jeji telo se prohnulo v bolestive kreci. Zena tise zavzlykala a ztezkla, jak vsechny jeji svaly najednou povolily a ochably.
Polovina jeho hnevu se zmenila v nic, druha polovina se obratila proti nemu a zautocila na neco v jeho nitru, co uvolnilo priliv vycitek svedomi.
Odvalil se na stranu, aby ji zprostil sve vahy. Jeho rty byly nahle jemne, teple a prosici; jeho ruce byly nezne, hladici a laskajici.
Nadechla se a jeji telo se znovu napjalo. Hlupaku, zasycel ten vzdaleny hlas v nem. Hlupaku! Tim ji jen ublizis jeste vic!
Podival se ji do oci, pripraven se zahanbene odvratit… a uvidel tam planouci nahou touhu, zadostivou a lacnici, ktera ho vtahovala do viru jejiho nitra. Jeji rty se rozevrely, vlhke, plne a teple, lakajici a svadejici, stahujici ho stale niz a niz do oslepujicich, svetlem zaplavenych hloubek, kde zrak ani sluch nebyli nicim; jen dotek tela na tele.
Rod se pozvedl na lokti a shledl dolu na divku, ktera lezela naha vedle nej, zakryta jen velice nedostatecne jeho plastem. Plast lnul k jejim obrysum a Rodovy oci putovaly po jejim tele, vpijejice se do nej a ukladajice si jeho rysy do pameti. Byl to obraz, ktery nechtel nikdy zapomenout.
Pohladil ji, lehce a velice nezne. Usmala se, neco zamumlala, zavrela oci a pomalu se odvratila.
Pak se jeji oci znovu otevrely; podivala se na nej z boku, rty tezke a mdle.
„Mas smaragdove oci,“ zaseptal Rod.
Rozkosnicky se protahla, trochu potmesile se usmala, ovinula ruce kolem jeho sije a stahla si ho dolu na sebe. Pomalu, skoro ospale ho polibila a pak ho zase pustila.
Rod se ji zadival do oci a citil se pri tom velice spokojeny a smireny s celym svetem. K certu s tim, svet se klidne muze jit obesit!
Pomalu se zvedl, nespousteje zni oci, pak se pomalu rozhledl a uvidel modre nebe nad hlavou… a kopecky satu kolem nich.
Znovu se podival dolu; v jeho svete neexistovalo nic nez ona a on si s trochou prekvapeni uvedomil, ze se mu to tak libi. Mir, ktery v sobe citil, byl nesmirny; citil se dokonale naplneny, kompletne spokojeny se svetem, s zivotem a s Bohem zaroven — a nejvic ze vseho s ni.
Nechal svou ruku zachvet se na plastem zahalene krivce jejich nader. Zavrela oci a neco zamumlala, pak, kdyz jeho ruka znehybnela, se na nej znovu podivala. Jeji usmev se zmenil v pouhy prizrak a do oci se ji vkradla starost.
Zacala neco rikat, pak se zarazila a misto toho rekla skoro bojacne: „Je ti dobre, pane?“
Usmal se na ni a oci mel velice smutne; pak je zavrel a pomalu prikyvl.
„Ano. Je mi velice dobre.“
Sklonil se, aby ji znovu polibil — pomalu, skoro bojacne — a pak se odtahl. „Ano, je mi dobre, neskutecne dobre, mnohem lepe, nez mi kdy v zivote az dosud bylo.“
Usmev znovu nakratko rozzaril jeji tvar; pak se odvratila, podivala se dolu na sve telo, pak znovu na nej a v ocich se ji zaleskl strach.
Sevrel ji do naruci a prevalil se s ni na zada. Jeji telo na okamzik ztuhlo, pak se zase uvolnilo; divka tise vykrikla, napul plactive a napul ulevne, zaborila si hlavu do jamky pod jeho ramenem a znehybnela.
Podival se na zaplavu vlasu zakryvajici jeji hrud. Divka se line usmala a pomalu zavrela oci.
„Rode,“ zaseptal mu Fessuv hlas v uchu a svet kolem se zase zhmotnil.
Rod strnul a jedenkrat stiskl zuby, aby potvrdil, ze slysi.
„Velky Tom uz se oblekl a ted jde ke tvemu stohu.“
Rod se posadil a zamzoural do slunce; bylo skoro v nadhlavniku. Cas a vzdalenost pro nej znovu ziskaly smysl.
„Zpatky do zivota,“ zabrucel a sahl po svych satech.
„Mylorde?“
Litostive se usmivala, ale v ocich mela vyraz ukrivdeni — vyraz, ktery se rychle rozpoustel v hlubokem odevzdani a beznadeji. „Vzpominka na tyto chvile bude memu srdci navzdy draha, mylorde,“ zaseptala, pritiskla si jeho plast na prsa a oci se ji rozsirily.
Byla to zoufala prosba o ujisteni, ujisteni, ktere ji nemohl se cti dat, protoze uz ji nikdy v zivote pravdepodobne neuvidi. Pak ho nahle zaplavil dojem, ze odmitnuti jakehokoliv ujisteni ocekava, ocekava, ze ji odvrhne pro nehoraznost, s niz trvala na tom, ze ma nejakou hodnotu, ze si jeho diky zaslouzi.
Vedela, ze ji prosba prinese jen bolest, a presto prosila; protoze zeny laskou ziji a ona byla zena skoro tricetileta v zemi, kde se divky vdavaji v patnacti. Uz se smirila s tim, ze prozije svuj zivot bez lasky, a snazila se posbirat tech par drobtu, ktere se ji naskytly.
Srdce ho pro ni zabolelo a znovu se v nem probudily vycitky svedomi.
A tak ji samozrejme rekl jednu z tech lzi, ktere muzi rikaji zenam jen proto, aby je uklidnili — a pak zjisti, ze jsou velice pravdive.
Polibil ji a rekl: „To nebyl Zivot, devce; to bylo to, proc se zije.“
Pozdeji, kdyz nasedl na sveho kone a otocil se, aby se na ni podival, s Velkym Tomem, ktery maval na rozloucenou svym dvema deveckam po boku, zadival se Rod divce znovu do oci a uvidel v nich zoufalstvi, nadech paniky z jeho odchodu, tichou, silenou prosbu o zdibinek nadeje.
Zdibinek, jak rekl Tom, byl prilis mnoho, ale Rod uz tu divku patrne nikdy nemel potkat. Ani jiskricku nadeje — treba jen odlesk. Ale copak to mohlo uskodit?
„Rekni mi sve jmeno, devce.“
Byla to jen jiskricka, ale v jejich ocich zaplala jako vatra. „Rikaji mi Gwendylon, muj pane.“
A kdyz pak zabocili za zakrut cesty a divky jim zmizely za nizkym vrskem, Tom si povzdechl a rekl: „Dals ji toho prilis, muj pane. Ted uz se ji nikdy nezbavis.“
O mezihre ve slame je treba rict jeste toto: odcerpala Tomovu vitalitu natolik, ze uz si nezpival. Mozna si porad broukal, ale jel od Roda natolik daleko, ze nic neslysel, a proto to nemohl rict jiste.
Rod sam jel mlcky, neschopen zaplasit z mysli ohnive vlasy a smaragdove oci. Tise zaklel, ale zdalo se mu, ze jeho kletbe neco chybi — mozna zaniceni. Docela urcite mu nesla od srdce. Dalo by se rict, ze to byl jen velice polovicaty pokus o zloreceni.
Rod to nepopiral. Porad jeste se citil velice smireny se silami stvoreni. V tu chvili by se nedokazal zlobit ani na sveho kata… A to mu pusobilo starosti.
„Fessi.“
„Ano, Rode?“ Hlas znel jakoby o neco vic uvnitr jeho hlavy nez obvykle.
„Fessi, necitim se v poradku.“
Robot nic nerikal; pak se zeptal: „Jak se citis, Rode?“
V tom, jak to Fess rekl, bylo neco, co… Rod se ostre podival na pseudo-konovu hlavu. „Fessi, ty se mi smejes?“
„Smeju?“
