zasrarmoceni za svymi zady. Na rameno mu dopadl parat a on se rychle obratil, pripraven uderit.
Ano, byl to Durer, merici si Roda svym obvyklym pohledem, ve kterem se podeziravost misila s nenavisti. „Co tady hledas?“ zakrakal.
Rod smetl jeho kostnatou ruku ze sveho ramene a oprel se o zed. „Nic zvlastniho, jen se tak rozhlizim kolem. Zrovna nemam nic lepsiho na praci, leda ze by sis pral poslechnout pisen?“
„Jdi s tim svym kvakanim k certu!“ odsekl Durer. „A prede mnou si na pevce hrat nemusis; ja vim, kdo jsi.“
„Ano?“ Rod pozvedl oboci. „Jak vis, ze ve skutecnosti nejsem pevec?“
„Slysel jsem, jak zpivas. Ted tahni do sveho pokoje, pokud nemas co na praci jinde.“
Rod se poskrabal na nose. „Hm, co se meho pokoje tyce,“ rekl jemne, „vypada to, ze muj spolecnik pro nej nasel lepsi upotrebeni nez spanek. Takze jsem v ponekud choulostive situaci, jestli mi rozumis.“
„Skandal!“ zasycel radce.
„Ach ne, rekl bych, ze Velky Tom bere tyto veci velice prirozene. A jelikoz ted nemam kde byt, myslel jsem si, ze nemuze skodit, kdyz se tu trochu porozhlednu.“
Durer ho probodl pohledem o intenzite laseroveho paprsku. Pak, velice vahave, o nekolik kroku ucouvl.
„To je pravda,“ rekl. „Nejsou zde zadna tajemstvi, ktera bychom pred tebou museli skryvat.“
Rod se nasilim ovladl a redukoval zachvat smichu na mirnou krec ve svem nitru.
„Nemuzes vsak vedet,“ pokracoval strasak, „ze v techto mistech strasi.“
Rod pozvedl oboci. „Nerikej.“ Zatahal se za spodni ret a zamyslene si Durera zmeril. „Zda se, ze znas hrad dokonale.“
Durerovy oci zaplaly jako elektricky oblouk. „Zadny, kdo v tomto hrade bydli, nemuze o sobe neco takoveho tvrdit. Ale ja jsem Durer, radce vevody Loguire! Je mou povinnosti znat dobre jeho hrad — ne vsak tvou!“
Ale Rod uz se odvratil a podival se do temne chodby. „Vis,“ rekl zadumane, „jeste nikdy jsem nevidel ducha…“
„Nikdo, kdo zustal na zivu, aby o tom mohl vypravet, ho nevidel! Vejit tam je akt cire hlouposti!“
Rod se dobrosrdecne usmal. „Fajn, to je pro mne jako stvorene. Krome toho, setkani s duchem by mohlo dat vzniknout skvele balade.“
Muzik vytrestil oci, pak mu po tvari prebehl pohrdavy usmev. Zacal se dusit smichem, ktery znel, jako kdyz se tahne retez po rezavem zeleze: „Pak tedy jdi, blazne! Vsak uvidime, jestli toho nebudes litovat!“
Rod se zasklebil, pokrcil rameny a vesel do temne chodby.
„Moment!“ krikl na nej Durer.
Rod si povzdechl a otocil se. „Co zase chces?“
„Nez se vydas vstric sve smrti,“ rekl Durer a oci se mu horecnate zaleskly, „rekni mi: kdo jsi?“
Mraz prebehl Rodovi po zadech. Pripadalo mu, jako by muzik si videl skrz jeho kuzi.
Oprel se o zed, snaze se vypadat co nejvic nenucene „Pevec, prirozene. Co jineho bych mel byt?“
„Nikoliv, jsi hlupak! Copak si myslis, ze jsem slepy? Jsi spion!“
Rodova ruka sklouzla na jilec dyky. Jeho svaly se napjaly.
„Spion z Clovisova domu!“ zavyl Durer.
Rodovy svaly se uvolnily a ulehcene si vydechl, aniz si vubec uvedomil, ze zadrzoval dech. „Hadej znovu, skrcku.“
Durer se zamracil. „Nejsi z Domu? Pak tedy… Ne, jsi jejich spion! Ani ted jsi to nepoprel!“
V Rodove mozku se nahle rozbresklo.
Pohodlne se oprel o zed, ruce si zalozil na prsou a zasklebil se.,A jake zajmy mas v Clovisove dome ty, drahy radce? Proc by mel chtit Clovis vedet, co tady podnikas?“
„Ha!“ zasycel Durer a oci se mu vzteky rozsirily. „Hlupaku, myslis si, ze ti odpovim na takove… Aha! Hanba na mou starou hlavu, ze ji to hned nenapadlo! Jsi spionem kralovny!“
Rod odstoupil ode zdi a uvolnil svou dyku z pochvy. Nijak zvlast se nestaral o to, jestli Durer vi, ze ho Katerina poslala; ale odpovedet mu nechtel. „Na neco jsem se te ptal,“ rekl tise.
V muzikovych ocich se objevil strach. Uskocil, az zady narazil na zed. „Zadrz! Staci, kdyz zavolam, a je tady tucet zbrojnosu!“
Rod mu venoval pohled, ktery byl necim mezi usmeskem a zasklebenim. „To by ti moc neprospelo, kdybys byl mrtvy driv, nez by sem dorazili.“ Kyvl smerem k temne chodbe. „Navic bych pravdepodobne zmizel, nez by mne zahledli.“
Muzik vydesene vytrestil oci a zacal se trast.
Ale ten stary parchant mel tuhy koren, to mu Rod musel priznat. Jeho hlas znel jako hlas cikad na podzim, ale presto promluvil. „Mozna… jen mozna, opravdu nemas nic spolecneho s Clovisovym domem! A pokud jsi prisel od kralovny, pak jsi zde samozrejme vitan!“
Rod napul odvratil hlavu a zmeril si muzika kosym, podeziravym pohledem.
„Rekl jsem ti, co sis pral slyset!“ Radce rozhodil s patetickou dychtivosti ruce. V ocich se mu objevila podivna svetelka. „Ano, a reknu ti i den, kdy vyrazime na kralovnino hlavni mesto! Muzes ji to rict a ona muze vyrazit na jih, abychom se setkali v puli cesty! Dokonce i to ti reknu!“
Vyskocil a zatal prsty jako drapy. „Jen se drz dal od te chodby! Pokud prichazis od kralovny, nechci, abys prisel o zivot!“
Rodova tvar byla nehybna jako kamen. „Ne. Ale neco tam skryvas a ja mam podivne tuseni, ze je to mnohem dulezitejsi nez datum, na ktere je stanoveno povstani. Myslim, ze se tam prece jen podivam.“ Obratil se a vykrocil do zaprasene chodby.
Durer bezel nekolik kroku za nim a kvilel: „Ne, ne! Musis zanest zpravu na sever! Jdi odtamtud, hlupaku!“
Rod pokracoval v chuzi.
Muzik za nim prskal vzteky. „Tak jsi tedy jdi vstric sve smrti! Nepotrebujeme te! Zanesu zpravu na sever sam! Zemri, blazne, kdyz ti neni rady!“
Jeho jeceni a hystericky smich se ozvenou odrazel ode zdi, mucil Rodovy usi a zanikal v zatuchlych, temnych hlubinach hradu Loguire. Kdyz Rod zahnul za roh, smich utichl. Zmizel i posledni slaby odlesk svetla pochodni z hlavni chodby; tma ted byla dokonala.
Rod pomalu kracel dal, kousaje se do spodniho rtu. Muzik ocividne skutecne veril, ze umre… coz je zvlastni, prihledneme-li k tomu, ze Roda od cesty chodbou zrazoval. Znamenalo to, ze skutecne chtel, aby Rod dorucil zpravu o pripravovanem povstani proti Katerine. Ale proc chtel hrat s povstalci dvoji hru?
Pokud se nejakym zpusobem nejednalo o troji hru…
Take bylo zrejme, ze v hloubi teto chodby neco ukryva, a boji se, ze to Rod najde a nejak se mu podari zustat pri tom nazivu.
Na druhe strane cekal, ze zemre, coz zase znamena, ze nemuze Durerovo velke tajemstvi nikomu prozradit…
Pokud by samozrejme…
Rod se zastavil, shledavaje, ze nevi, kudy kam. Mel matny dojem, ze zatimco uvazoval, nekolikrat zahnul za roh, ale nedokazal si vzpomenout na kterou stranu ani kolikrat.
Hlas se mu malicko chvel, kdyz zaseptal: „Fessi.“
„Ano, Rode,“ odpovedel okamzite lhostejny hlas za jeho uchem. Bylo to svym zpusobem uklidnujici.
„Fessi, jsem ve strasidelne casti hradu.“
„Strasidelne?“
„Ma takovou povest.“
Po kratke odmlce robot rekl: „Rode, anylyza tveho hlasu indikuje mirny strach. Neveris na duchy, ze ne?“
„Ne, neverim. Ale tak me napadlo, Fessi — neveril jsem prece ani v elfy. Nebo Banshee. Nebo — “
„Elfove,“ prerusil ho Fess, „jsou myticke postavy.“
„Hm, Fessi…“
„Ano, Rode?“
„Od chvile, kdy jsme tu pristali, jsem se setkal s nekolika elfy.“
„A fait accompli,“ pripustil robot vahave, „coz jsem nucen priznat. Jeste nemam dost udaju, abych vysvetlil konflikt s nekolika zakladnimi principy.“
