„Pooka!“ zavyl Horacio. „Prizracny kun, zradce sveta duchu!“
„Ne.“ Rod pochmurne zavrtel hlavou. „Vubec to neni duch. Rekl jsem, ze je vyrobeny z chladneho zeleza, ne?“
Duch rozhodne zavrtel hlavou. „Nic takoveho existovat nemuze.“
Rod si povzdechl. „Tak o tom nerozumuj. Vic, ver, je toho na zemi a na nebesich, mily Horacio, nez se vam filozofum ve snu zda! Ale to jen tak mimochodem. Vsechno, co by te ted melo zajimat, je, ze ti protentokrat neminim ublizit. Jen tady neco hledam. Trochu se tu porozhlednu a zase pujdu. OK?“
„Ty jsi tu pan. Proc se ptas?“ rekl duch horce.
„Zdvorilost,“ vysvetlil mu Rod. Pak ho najednou neco napadlo. „Mimochodem, jsem pevec…“
Duch uzasem otevrel usta, pak se vrhl vpred a dychtive rozprahl paze: „Hudba! Ach, sladke tony pisni! Zahraj nam, pane, a budeme ti plne k sluzbam!“
„Pockej na moment.“ Rod zvedl ruku. „To tys nechal vystavet tyto chodby, Horacio Loguire, a proto bych tebe mel pozadat o svoleni kracet v nich pokojne. Dej mi je a ja ti zahraju.“
„Muzes kracet, muzes kracet, kudy si prejes!“ ujistil ho duch spesne. „Jenom uz nam zahraj, clovece!“
Velice hezke, pomyslel si Rod. Chytry zpusob, jak mu zachovat tvar. Koneckoncu, jaky by melo smysl delat si nepratele z tech, kteri ti mohou pomoci.
Vzhledl, rozhledl se a utrpel mensi sok. Byl obklopen souvislou zdi duchu minimalne na tri rady hlubokou a vsichni hladove vyvalovali oci jako lide na pokraji smrti hladem v tovarne na spagety.
Suse polkl a sundal harfu, s tichou modlitbickou za to, ze nemel moznost odlozit ji na pude.
Sahl do strun a shromazdeni duchu vydalo hlasite zastenani extaze, podobne mumlani pohrebnich zvonu ve vetru.
Roda napadlo, ze je v bajecne pozici na uzavirani vyhodnych obchodu. „Poslys, lorde Horacio, kdyz zahraji dve pisne, prozradis mi, kde jsou tajne chodby?“
„Ano, ano!“ kyval hlavou duch horlive. „Hrad i vsechny me drzavy jsou tve! Cele kralovstvi, prejes-li si to. Jenom uz hraj, clovece! Po celych deset stovek let jsme neslyseli jediny akord lidske hudby! Jen hraj a cely svet bude tvuj!“
Rodovy ruce se rozbehly po strunach a duchove se roztrasli jako skolacky po prvnim polibku.
Zahral jim 'Zelene plane a 'Opileho namornika', coz byly nejstarsi pisne, ktere znal. Z toho presel na 'Pulnoc duchu a 'Nestastna slecna Baileyova . Uz uz se chtel pustit do 'Prizracnych jezdcu , kdyz ho napadlo, ze se duchum treba pisnicky o dusich moc nelibi. Koneckoncu, smrtelnici si pro pobaveni vypraveji ducharske historky, takze duchove by naopak mohli ocenit pisne o obycejnem, kazdodennim zivote, neco pokojneho a uklidnujiciho, vzpominky na zelene pastviny a bublajici potucky a zemi dunici pod kopyty stad.
A tak misto toho zahral tolik z Beethovenovy Seste, kolik si dokazal vzpomenout, coz nebylo na irskou harfu zrovna lehke.
Posledni ton konecne doznel v dute se rozlehajicich chodbach. Duchove byli na moment zticha, pak ze sebe vydali uspokojeny, ale litostivy povzdech.
Potom se ozval dunivy hlas Horacia Loguire: „To byla hezka pisnicka.“ A pak, velice opatrne, dodal: „Zahraj jeste jednu, clovece.“
Rod se usmal a rozhodne zavrtel hlavou. „Hodina uz pokrocila, mylorde, a do rozedneni toho jeste musim hodne udelat. Pristi noc se vratim a zahraju vam znovu, ale, dnes uz musim jit.“
„No dobre,“ prikyvl Horacio a znovu si litostive povzdechl. „Nu, zachoval ses k nam hezky, clovece, jednal jsi s nami zdvorile a k nicemu jsi nas nenutil. A patri se ve jmenu pohostinnosti zdrzovat sveho hosta? Ne; ale pojd se mnou a ja ti ukazu dvere vedouci do tajnych chodeb a povim ti o vsech jejich zakrutech a krizovatkach.“
Vsichni duchove s vyjimkou Horacia zmizeli za zvuku mysich nozicek utikajicich po podzimnim listi. Horacio se obratil a vyrazil do hloubi chodeb, nasledovan Rodem.
Rod pocital kroky; po padesatem duch udelal ostrou otocku o devadesat stupnu, zcela pomijeje zakony setrvacnosti, a prosel dvermi. Rod se pokusil to po nem zopakovat a vyvazl z toho jen s lehkym klopytnutim.
Duchuv hlas se v jeskyni podobne mistnosti rozlehal zlovestnou ozvenou. „Puvodne to samozrejme byla jeskyne, vyrobena Bohem mnoho stoleti predtim, nez jsem sem prisel. Jeho daru jsem vyuzil pro velkou hodovni sin.“ Mistnost se rozezvucela hlasy tisice ozven a duch-patriarcha si ztezka povzdechl. „Vesele a bourlive hostiny tu byly poradany v onech casech, clovece. Mnoho puvabnych dev a statecnych rytiru.“ V jeho hlase zaznelo vzruseni. „Zarici svetly a jasajici hudbou byla tato sin v tech davno zapomenutych dnech a zaznivaly tu pribehy a sagy starsi, a presto mnohem zivejsi nez ty, ktere se vypraveji dnes. Vino barvilo tvare mych dvoranu do cervena a zivot proudil zilami jejich spanku, plnic jejich usi hucenim krve!
Volanim zivota…“ Duchuv hlas zeslabl; jeho ozvena odumrela na chladnych kamennych zdech jeskyne, az byla cela byvala hodovni sin zase ticha.
Nekde v dalce dopadla kapka vody a naplnila ticho tisicem ozven.
„To vsechno uz je pryc, clovece,“ zamumlal duch. „Pryc a mrtve, zatimco pet tuctu synu z me krve vladlo teto zemi po mne a po smrti za mnou prichazelo sem do chladnych sini. Mrtvi jsou vsichni mi statecni druzi, ochotne devy — pryc, promeneny v prach pod tvyma nohama.“
Rod se nahrbil, jako by se ho mezi lopatkami dotkl mrazivy vitr. Pokusil se ponekud nadlehcit na tlustem koberci prachu, ktery pokryval zem stare hodovni sine.
„A ted!“ duchuv hlas ztvrdl v nahlem hnevu, „ted jini vladnou temto sinim, pleme sakalu a hyen, jez se rouha mym starym druhum tim, ze tu chodi v lidskych podobach!“
Rod nastrazil usi. „Jak to myslis, muj pane? Nekdo ti tuhle sin zabral pro sebe?“
„Zpropadeni zakrsli strasaci!“ zvolal Loguire zlostne. „Sprosta luza, zbabelci nizkeho rodu — a jejich pan se stal radcem odnoze meho rodu, vevody Loguira!“
„Durer,“ vydechl Rod.
„Tak sam sebe nazyva,“ zavrcel duch. „A je to prihodne jmeno, protoze jeho srdce je tvrde a duse krehka.
Ale zapamatuj si, clovece,“ duch obratil sve propastne oci na Roda a Roda se zmocnil pocit, ze se mu pri pohledu na rerave uhliky v nich kuze vlasu odlepila od lebky. „Zapamatuj si dobre,“ pokracoval duch a pritom naprahl ruku s ukazovackem namirenym na Roda, „ze tvrda a krehka ocel bude zlomena jedinym mocnym uderem, stareho dobreho zeleza. A stejne tak bude tahle zlotrila parodie na cloveka rozdrcena muzem, ktery je hoden oznaceni muz!“
Duchova ruka poklesla. Sklonil hlavu a cela jeho postava se nahrbila. „Jestli,“ zamumlal tise, jeste nekdo takovy, kdo muze sam sebe nazvat muzem, zije v techto temnych dnech…“
Rod se od ducha diskretne odvratil a rozhledl se po jeskyni. Byla tam jen tma, husta a svirajici se. Zamrkal a potrasl hlavou, aby se zbavil pocitu, ze ta tma tlaci na jeho ocni bulvy. „Lorde Loguire,“ zacal, pak se zarazil a zacal znovu: „Lorde Loguire, to ja bych mohl byt tim tvym kusem zeleza — stejne mi tak uz kdysi rikali. Ale abych porazil radce, musim toho o nich vedet co nejvic. Proto mi povez: jakou praci delaji v techto chodbach?“
„Carodejnictvi,“ zavrcel duch, „cernou magii! Ackoliv se v tom sam nevyznam, a tudiz nemohu rict…“
„Rekni mi, co vis,“ pobidl ho Rod. „Vsechno, co mi povis, prijmu s povdekem.“
„Mluvis jako farar pri zpovedi,“ odfrkl si duch. „Presto ti povim, co vim. Vez, clovece, ze ti zakrslici si postavili velky oltar — ne z oceli, ani ze stribra nebo zlata, z zadneho kovu, ktery znam — primo tady ve stredu sine, kde kdysi tancili mi dvorane!“
„Hm,“ Rod stiskl rty. „A koho vzyvaji pred tim oltarem?“
„Koho vzyvaji?“ Duch zvedl hlavu. „To je mysterium samo o sobe, nebot oni vstupuji do sveho zleho oltare a pak jsou pryc; pak hle! zase jsou tady, stejni jako predtim. Mohu se jen domyslet, ze davaji svou zivou krev nejakemu temnemu demonovi v blysticim se oltari — proc jinak by byli takovi zakrslici?“
Zname brneni zacalo na Rodove zatylku a pokracovalo dal mezi lopatky. „Musim ten oltar videt, muj pane.“ Sahl po dyce. „Udelam ted trochu svetla.“
„Ne!“ zajeceni projelo Rodovymi usnimi bubinky jako zhavy drat. Duch zapulzoval, scvrkl se a zase vyrostl, ale jeho obrysy byly rozmazane jako plaminek svicky. „Chces mne znicit, clovece, poslat mne upiciho do temnejsich koncin, nez jsou tyto?“
Rod si promasiroval temeno hlavy, pokouseje se uvolnit svaly, ktere z duchova zajeceni zachvatila krec. „Odpust, lorde Loguire; zapomnel jsem. Ma pochoden zustane temna, ale musis mne odvest k tomu oltari, abych si ho mohl prohlednout alespon rukama.“
„I ty chces vzyvat demona?“ Propastne oci zlovestne nabyly na hloubce.
