Tom se kousl do rtu a zamracil se. „Dokazu vyloudit nejake zvuky na pastyrskou fujaru a napul mrtvy clovek by to treba mohl povazovat za hudbu. Ale co je to za posetilost, pane?“
„Hloupa posetilost.“ Rod rozvazal svuj sedlovy vak a vytahl z nej malou harfu. „Od teto chvile jsme potulni pevci. Doufejme, ze obyvatele utesu zrovna po hudbe prahnou.“ Vytahl ze sedloveho vaku altovou fletnu a podal ji Tomovi. „Myslim, ze se to fujare dost podoba.“
„Ano, pane, velice. Ale — “
„Ale, nestarej se, dovnitr nas pusti. Lide, kteri bydli daleko od hlavniho mesta, casto nejsou v obraze; lacni po novinkach a novych pisnich, a potulni pevci nabizeji oboji. Znas 'Heigolandskou romanci'?“
„Nikoliv, pane.“
„Skoda, ta ma v pristavnim meste vzdycky uspech. No, nevadi. Po ceste te to naucim.“
Rozjeli se dolu cestou, zpivajice sice neumele, ale s chuti. Ricni orel zakricel a odletel pryc.
„Nesete novinky ze severu?“ zeptal se strazny dychtive; a Rod, ktery si byl vedom, ze potulni pevci byli stredovekymi ekvivalenty zurnalistu, odpovedel souhlasne.
Ted stal spolu s Tomem pred shromazdenim osmadvaceti slechticu, jejich zen a sluhu ve vekovem rozmezi od hezkych, sotva dospelych sluzticek az po devadesatileteho hrabete z Vallenderie a vsichni meli stejne nedockavy lesk v ocich. Jenze Rod nemel, co by jim rekl.
Co na tom, pomyslel si, vsak uz si neco vymysli. Nebude prvnim zurnalistou, ktery to tak udelal.
Zemity stary vevoda Loguire sedel ve velkem dubovem kresle ve stredu cele spolecnosti; nezdalo se, ze by Roda poznal. Ale Durer ano; stal shrben nad Loguirovym levym ramenem a ocima si Roda nenavistne meril. Kdyby ho vsak odhalil, nic dobreho by mu to neprineslo a on to vedel; Loguire stale miloval svou neter, ackoliv se od ni tak lisil. Prijal by Roda jako cestneho hosta za to, ze Katerine zachranil zivot.
Byl to Loguire, ktery kladl otazky za cely svuj lid, a Rod, ktery vedel, ze vevoda ma velice osobni duvod zajimat se o zpravy z Clovisova domu, odpovedel v tom smeru, ze na severu vladne klid. Jiste, clovek slycha reci a tu a tam zahledne znameni Domu, ale to jsou jen reci a reci — a tak dal.
Pak se spolu s Velkym Tomem pustil do prednaseni 'Romance helgolandske“. Shromazdeni upadlo do uzasleho mlceni, pak usklebky vymizely a ruce zacaly tleskat do rytmu.
Velkeho Toma to povzbudilo natolik, ze pridal na tempu i na hlasitosti; Rod se ho pokusil mirnit, zatimco s obavami zkoumal tvare publika.
Stary vevoda se pokousel tvarit striktne odmitave, ale prilis mu to neslo. Vysoky stihly muz asi tak Rodova veku, ktery stal po vevodove pravici, se zacal usmivat a tvar se mu rozjasnila, trebaze byl predtim ztelesnenim netecnosti, sebelitosti a horkosti. Starsi syn, usoudil Rod, nenavistny slaboch, plne v Durerove moci.
Bylo snadne rozpoznat Loguirovy poddane slechtice; vsichni byli bohate odeni a obklopeni jeste bohateji odenymi vyzablymi a svrastelymi muzi: svymi radci, Durerovymi lidmi.
Rod si byl naprosto jist, ze cokoliv Durer navrhne, setka se s hromadnym souhlasem vsech jiznich panu, s vyjimkou lorda Loguira.
A Loguiruv hlas samozrejme platil samojediny vic nez hlasy vsech jeho vazalu. Rod si vzpomnel, co pri svem odchodu slibil Katerine: „Nikdo kralovne neublizi, dokud ja budu nazivu…
Dokud budu nazivu…“
Jejich vystoupeni melo doslova skvely uspech. Rodovi se darilo setrvavat spis na mirne oplzle nez politicke hladine a drzel se na uzke hranici mezi risque a pornografii. Publikum bylo nadseno a Rod usoudil, ze tenke usi musi byt na Gramayre dominantim genetickym rysem. Take si vsiml, ze oci vsech sluzticek nyly spis pri pohledu na nej, nez na Velkeho Toma, a pokousel se pochopit proc. Ovsem nezdalo se, ze by to Tomovu egu nejak skodilo.
Ale tu a tam polozil nektery z radcu otazku, ktera se nedala jen tak prejit, a kdyz se Rod v odpoved zminil o tom, ze se mezi lidmi na severu povida, ze by Clovisuv dum mohl povstat proti korune, zazarila jim v ocich skodoliba radost.
Alespon to bylo pochopitelne. U revoluce je nejdulezitejsi, aby zacala; prevzit kontrolu vzdycky muzes i dodatecne.
To bylo pochopitelne; ale ted, kdyz bylo po zpivani, a Rod se odebral na pudu, ktera byla jemu a Velkemu Tomovi prirknuta jako docasne utociste, musel stale uvazovat o pohledech, kterym ho pronasledovaly sluzky. Kdyby se divaly na Toma, bylo by mu vsechno jasne a cekal by, ze puda uz bude plna, protoze Tom sel napred.
Ale pohledy nemohly znamenat totez, kdyz byly urceny jemu — pokud se povolani potulnych pevcu netesilo mnohem vetsi popularite, nez si myslel.
A tak byl jeste vic zmaten, i kdyz ne prekvapen, kdyz mu jedna ze sluzticek nabidla dzbanek vina.
„Svlaz si sve vyprahle hrdlo, pane pevce,“ zamumlala tise a oci se ji leskly, kdyz mu dzbanek podavala.
Podival se na ni koutkem oka a vahave dzbanek prijal; nemelo smysl predstavit se jako nevychovanec.
„A dovol mi,“ zaseptala, zatimco pil, „abych zahrala tve luzko, mas-li chut.“
Rod vyprskl a rozkaslal se, pak se na ni pozorne podival. Divka mela oble tvary a bujne poprsi a siroka usta s plnymi rty — svym zpusobem uplne jako Gwendylon…
Jat nahlym podezrenim, Rod se na devce zadival jeste pozorneji; ale ne, oci tehle divky byly na vnejsich koutcich trochu zvedle a nos mela rovny a dlouhy, krome toho, oci i vlasy mela cerne.
Suse se usmal, dopil zbytek vina ve dzbanku a vratil ji ho. „Diky, devce, dekuji ti pekne.“
Bylo to priznacne, ze prisla za nim a ne za Velkym Tomem. Tom byl urcite vetsi kus chlapa, ale Rod byl tim, kdo mel postaveni. Cubicky, jako je tohle devce, pomyslel si, se nestaraji o to, jaky chlap je, ale co je, zvlaste kdyz je na spolecenskem zebricku vys nez ony.
„Dekuji ti,“ rekl znovu, „ale byl jsem dlouho na ceste a umdlevam unavou.“ Skvela rec, pomyslel si. Jen tak dal a zacne pochybovat o me muznosti. Alespon mne pak necha na pokoji.
Sluzebna sklopila oci a kousla se do rtu. „Jak si prejes, pane.“ Pak odesla a nechala Roda, aby ji sledoval pohledem.
Nezda se, ze by si z jeho odmitnuti neco delala. Kdyz si to Rod uvedomil, pocitil skoro vztek… ale nebylo to spis tim vitezoslavnym vyrazem, ktery se ji mihl v ocich, zableskem radosti? Rod pokracoval v ceste a pritom uvazoval, jestli se nejakou nahodou neocitl na strankach ucebnice machiavellistiky.
Dvere na pudu byly zavreny a presne jak Rod predpokladal, zevnitr se ozyvalo tlumene zenske kviceni, doprovazene Tomovym basovym smichem, jenz rovnez potvrzoval jeho predpoklad. Rod filozoficky pokrcil rameny, upravil si harfu na zadech a vydal se zpatky po dlouhem, tocitem schodisti. Vedel, jak uzitecne vyuzit casu. Hrad byl ocividne vystaven paranoikem a bylo jiste, ze se v nem nachazeji tajne chodby.
Pomalu prochazel hlavni chodbou a pohvizdoval si. Zulove zdi byly zbarveny do okrova, lemovany naaranzovanymi brnenimi a tu a tam osamocenou tapiserii. Nektere z tapiserii byly velke a dosahovaly od stropu az k zemi; Rod si jejich rozmisteni peclive ulozil do pameti. Bylo velice pravdepodobne, ze alespon nektere z nich ukryvaji vchody do tajnych chodeb.
Z hlavni chodby se pravouhle rozbihalo dvanact vedlejsich chodeb. Kdyz dosel k sedme, zmocnil se ho pocit, ze jeho kroky ziskaly ozvenu — velice zvlastni ozvenu, ktera znela jako dva kroky za kazdy jeho vlastni. Zastavil se, aby si prohledl tapiserii; ozvena udelala jeste dva kroky a pak zastavila rovnez. Rod koutkem oka zachytil mihnuti svrasteleho, prepychove odeneho strasaka; zdalo se mu, ze poznal Durera, ale v te rychlosti bylo tezke rict to s urcitosti.
Odvratil se a pokracoval chodbou, broukaje si 'Ja a muj stin'. Ozvena zacala znovu.
Rod se povazoval za docela druzneho cloveka a spolecnost mu nijak zvlast nevadila. Ale mohl se klidne vsadit, ze s Durerem za patami se tady toho moc nedozvi. Ergo musel vymyslet nejaky zpusob, jak se jeho nechtene spolecnosti zbavit. To nebude lehke, protoze je jiste, ze Durer zna hrad velice podrobne, zatimco Rod ho nezna vubec.
Ale devata odbocka se zdala byt pro tento ucel docela prihodna — byla neosvetlena. Zvlastni, pomyslel si Rod; ostatni chodby byly osvetleny pochodnemi umistenymi kazdych par kroku. Ale tady bylo tma jako v Karlovych Varech pred zacatkem sezony; taky tam byl tlusty koberec prachu bez jedine stopy po lidskych nohou. Ze stropu huste visely pavuciny, ze zdi stekaly kapicky vody, svlazujici ostruvky mechu.
Ale hlavnim jejim rysem byla tma. V prachu by zanechal zretelnou stopu, ale temnota mu poskytovala prilezitost zmizet v chodbe nenapadne a Durer nemohl predpokladat, ze tamtudy pujde.
Rod zabocil do chodby, rozkychal se v prachu, ktery se zvedl pod jeho nohama, a pritom zaslechl
