„Jo, smejes se mi. Slysel jsi me. Chechtas se mi pod vousy.“
„Tohle telo zadne vousy nema.“
„Prestan s tou komedii a odpovez mi na otazku.“
Robot, s necim, co mohlo byt povzdechnuti, rekl: „Rode, musim ti pripomenout, ze jsem pouhy stroj. Nejsem schopen emoci… Jen jsem zaznamenal nesoulad, Rode.“
„Tak takhle je to!“ zavrcel Rod. „O jaky nesoulad se jedna, smim-li se zeptat?“
„V tomto pripade je to nesoulad mezi tim, co clovek doopravdy je a v co si preje o sobe verit.“
Rod ohrnul horni ret a kousl se do nej. „V co si tedy preji verit?“
„Ze k te venkovske divce nejsi nijak emocionalne vazan.“
„Jmenuje se Gwendylon.“
„Ke Gwendylon. K zadne zene, kdyz uz o tom mluvime. Namlouvas si, ze jsi citove naprosto nezavisly a ze uz te netesi to, cemu se obvykle rika 'byt zamilovany .
„Mam lasku strasne rad, dekuji pekne!“
„To je neco jineho,“ zamumlal robot, „nez byt zamilovany.“
„Zatracene, nemluvil jsem prece o milovani!“
„Ani ja ne.“
Rod stiskl rty do uzke bile linky. „Mluvis o emocionalni intoxikaci. A jestli je tohle to, co myslis — ne, nejsem zamilovany. Vubec nemam chut byt zamilovany. A pokud k tomu mohu neco rict, nikdy v budoucnosti zamilovany nebudu!“
„To je presne to, v co jsem rikal, ze si prejes verit,“ odtusil robot.
Rod zatal zuby a pockal, az ho zlost trochu prejde. „A jaka je tedy pravda o mne?“
„Ze jsi zamilovany.“
„K certu, clovek budto zamilovany je, nebo neni, a zatracene dobre to o sobe vi.“
„Souhlasim, ale muze si to odmitnout pripustit.“
„Podivej se,“ odsekl Rod. „Uz jsem zamilovany byl a vim, jake to je. Je to… hm…“
„Pokracuj,“ pobidl ho robot.
„No, je to jako“ — Rod zvedl hlavu a rozhledl se po krajine — “vis, ze je tu svet a ze je skutecny, ale najednou nemas ani jediny zatraceny dukaz, ze jsi stredem sveta a tou nejdulezitejsi veci pod sluncem.“
„Nemel jsi nejaky takovy pocit docela nedavno?“ zeptal se Fess.
„No… ano, zatracene,“ zkrivil usta Rod.
„S Katerinou?“
Rod civel na temeno konovy hlavy. „Jak to k certu vis?“ Oci se mu zuzily.
„Logika, Rode.“ Robotuv hlas mel takrka blazeovany pridech. „Pouha logika. A jak ses citil, kdyz jsi byl s Gwendylon?“
„No…“ Rod pokrcil rameny a protahl se. „Bajecne, Fessi. Lepe nez kdy v zivote. Svet je najednou cistsi a dny mladsi. Citim se tak zdravy a dobry, ze je to az neuveritelne. Je to pravy opak toho, jak se citim, kdyz jsem zamilovany, ale libi se mi to.“ Rod se nahle zamracil na Fessuv zatylek. „No?“
Robot pokracoval v klidne chuzi, mlcky.
„Ukousl sis jazyk?“
„Nejsem vybaven jazykem, Rode.“
„Neutikej od tematu.“
Kun byl jeste chvili zticha a pak rekl: „Mylil jsem se, Rode. Milujes a jsi milovan — ale nejsi zamilovany.“
Rod se zamracil na prasnou cestu dole. „Proc-ne, Fessi?“
Robot ze sebe vydal zvuk podobny povzdechnuti. „V cem se ty dve zeny odlisuji, Rode?“
„No…“ Rod nekolikrat naprazdno prezvykl. „Gwendylon je lidska. Chci rict, ze je jen obycejna, kazdodenni zena, jako ja jsem obycejny muz.“
„Ale Katerina je neco vic?“
„Ach, ona je presne ten druh zeny, ktery bych nejradeji postavil na oltar… takova, kterou je treba zboznovat, a ne se ji dvorit…“
„A ne milovat?“ napovedel robot. „Rode, z tech dvou zen, ktera je lepsi clovek?“
„Hm… Gwendylon.“
„Vyneseni rozsudku,“ rekl robokun, „se odrocuje.“
Panstvi Loguiru byla velka, siroka plan mezi horami a morem. Na vychode a na severu ji ohranicovaly nizke hrebeny hor; na jihu se v polokruhu tahla plaz; strmy, sto stop vysoky utes se tycil na severozapade. Z jedne strany na ni utocil ocean, z druhe strany se ritil do udoli vodopad. Dlouha mohutna reka se klikatila plani k mori.
Plan se skladala z sachovnice policek, tu a tam narusenych chatrcemi Loguirovych lidi.
Tom s Rodem stali na pokraji jednoho z horskych lesu, z nichz vedla severni cesta dolu do udoli.
Rod pomalu otocil hlavu a obhledl okoli. „A kde je hrad?“ zeptal se.
„Prece za vodopadem, pane.“
Rod trhl hlavou a podival se na Toma; pak prejel ocima podel cesty.
Vedla pres planinu az k vodopadu a tam, kde se zvedal utes, byla ve skale vytesana velka brana s padaci mrizi a padacim mostem vedoucim pres prirozeny prikop, vytvoreny jednim z bocnich ramen reky. Lord Loguire zjevne promenil utes ve svuj domov.
Rodovo oboci se nakrabatilo a vytvoril se mezi nim velky otaznik. „To je hraz, to po obou stranach padaciho mostu, Velky Tome?“
„Ano, pane; a rika se, ze v ni jsou naloze strelneho prachu.“
Rod pomalu prikyvl. „A zeme pred branou se svazuje. Takze kdyz zaklepou nezvani hoste, staci jen odpalit hraz a vsechny splachne tricet stop vysoka stena vody. Velice chytre. Pak uz postaci jen sedet a cekat. Vodopad hradu dodava dostatek cerstve vody, takze jedinou starosti zustava jidlo.“
„Rika se, ze uvnitr jsou velke zahrady,“ dodal Velky Tom.
Rod potrasl hlavou v tichem obdivu. „Jsou tam dokonale v bezpeci a vybaveni na deset let oblehani. Bylo to misto nekdy dobyto, Tome?“
Obr zavrtel hlavou. „Nikdy, pane.“ Zasklebil se.
„Zda se, ze ten clovek, co to postavil, byl trosku paranoik… Ale predpokladejme, ze tam maji par rezervnich pokoju pro unavene pocestne, co rikas?“
Velky Tom ohrnul rty. „Jiste, pane, pokud by se jednalo o slechtice. Loguirova pohostinnost je povestna. Ale lide, jako jsem ja, a treba i vy, kteri jsou min nez panosi, hledaji pohostinnost v chatrcich.“
Slunce zamrkalo. Rod se zamracil a podival se na oblohu. „Zase ten zatraceny ptak. Copak nechape, ze jsme pro nej prilis velka svacinka?“ Sejmul svou kusi a zacal ji natahovat.
„Ne, pane.“ Velky Tom zvedl ruku. „Uz jsi na nej vyplytval ctyri sipky.“
„Proste se mi nelibi, kdyz mne neco shora sleduje, Tome. Nemusi to byt vzdycky to, co si myslis.“ Tomovo celo se po tom kryptickem sdeleni nakrabatilo. Tom si prilozil pazbu k rameni. „Krome toho, posledni ctyri dny na nej strilim pravidelne jednou denne; uz se z toho pomalu stava zvyk.“
Tetiva zadrncela a sip vystrelil, ale ptak byl zase rychlejsi. Sip prosvistel mistem, kde se nachazel pred chvili, uletel jeste nejakych padesat stop a pak zacal padat. Ptak, ktery vyletel jeste vys, je pozoroval nehnute.
Velky Tom pozvedl oboci a zasklebil se. „Nikdy ho nedostanes, pane. To kure vi, k cemu je kuse.“
„Skoro to tak vypada.“ Rod si znovu zavesil kusi na zada. „Co je to za zeme, kdyz pod kazdym stromem zije elf a sokoli na obloze te spehuji?“
„To neni sokol, pane,“ opravil ho Velky Tom. „To je ricni orel.“
Rod zavrtel hlavou. „Zacal nas sledovat hned druhy den cesty. Co by delal ricni orel tak daleko od vnitrozemi?“
„To ja nevim, pane. Ale muzes se ho zeptat.“
„A vubec by mne neprekvapilo, kdyby mi doopravdy odpovedel,“ zabrucel Rod. „No, ublizit nam zrejme neublizi, a my mame horsi problemy. Prijeli jsme sem, abychom se dostali do hradu. Umis zpivat, Velky Tome?“
Tom vytrestil oci. „Zpivat, pane?“
„Jo, zpivat. Nebo hrat na dudy nebo neco jineho…“
