„Ne, ale musim ho znat, abych ho mohl znicit, az nastane cas.“
Duch byl na chvili tise, pak vazne prikyvl a pokynul hlavou. „Pojd.“
Rod pomalu klopytal kupredu, ruce naprazene pred sebou, dokud se nedotkl neceho studeneho.
„Opatrne, clovece,“ zahrmel duch, „nebot tady sidli temna moc.“
Opatrne a systematicky Rod zkoumal rukama kovovy predmet, slabe se lesknouci ve svetle duchovy luminiscence. Pak jeho prava ruka sahla do prazdna. Vyjekl, zjistil, ze to byl jen roh, a pral si, aby duch vydaval trochu vic svetla. Pak pokracoval v pruzkumu, dokud nenasel obrys dveri, nebo spis dverniho otvoru sedm stop vysokeho a tri stopy sirokeho.
„Co je uvnitr, lorde?“ zaseptal.
„Je to rakev,“ zastenal duch, „kovova rakev bez vika, stojici vzpri mene. Tys nasel jeji otevrenou cast.“
Roda napadlo, co by se asi stalo, kdyby vstoupil dovnitr, ale z jakychsi nevysvetlitelnych duvodu k tomuto experimentu postradal to prave vedecke zaniceni.
Misto toho prejel rukou kolem otvoru. Dlani nahmatal oval, maly oval lehce vystupujici z povrchu kovoveho bloku. Kdyz prsty prozkoumal oblast vpravo od dveri, nasel cele pole takovych ovalu, hranolu a tlacitek. To misto bylo hladsi a mene chladne nez zbytek 'oltare' — sklo, usoudil, nebo nejaky plastik. Objevil ovladaci panel.
„Lorde Loguire,“ zavolal tise, „pojd prosim te bliz ke mne, protoze potrebuji svetlo.“
Duch se snesl k nemu a v jeho chladnem svetle Rod uvidel skupinu meridel a ukazatelu a panel ruznobarevnych tlacitek.
Duchuv hlas znel mirne, skoro soucitne. „Proc se chvejes, clovece?“
„Je tu chladno,“ odsekl Rod. „Lorde Loguire, bojim se, ze musim souhlasit s tvym nazorem na tuto ohavnost. Nevim, co to je, ale nic dobreho to neni.“
Duch souhlasne zabrucel. „A soude podle toho, jak nedobre to vypada, musi byt i ucel, ke kteremu to bylo stvoreno, zly.“
„No, nejsem si jist, ze to plati obecne,“ zamumlal Rod, „ale v tomto pripade to musim potvrdit. Lorde, nevsimej si prosim, co budu rikat v pristich okamzicich. Musim odrikat, hm, zaklinadlo proti zlu tohoto, hm, stroje.“
Presel do zargonu galaktickych pilotu, zatimco se Loguire jen zmatene mracil.
„Jsi tam, Fessi?“
„Ano, Rode.“
„A slysels to?“
„Samozrejme, Rode.“
„Hm. Tak tedy, tahle vec je z kovu, pravouhla, asi tak, hm, dvacet stop dlouha, rekneme deset vysoka a mozna deset siroka. Vpredu ma prohluben zhruba ve tvaru rakve.“
„Prihodne,“ zamumlal robot.
„Nekecej mi do toho, prosim te. Je to bily kov s matnym povrchem, a zrovna ted je studenejsi nez peklo. Vedle prohlubne je skupina knofliku — a dlouhy pruh stupnice s ukazatelem.
„Jak jsou kalibrovany stupnice, Rode?“
„Rekl bych, ze logaritmicky, Fessi. Arabske cislice. Nula je asi tak ve trech ctvrtinach zleva. Leva strana stupnice je cejchovana do deseti tisic. Prava strana pokracuje az k, hm, 2 385. Pripada ti to nejak povedome?“
Chvili bylo ticho, pak robot odpovedel: „Zaznamenano pro analyzu. Pokracuj v popisu.“
Rod zaskripal zuby: ten kram byl pro Fesse ocividne stejnou hadankou jako pro nej.
„Je tady ukazatel s knoflikem uprostred, vpravo od stupnice. Referencni bod nahore, kde je na hodinach dvanact, zaporna cisla vlevo, kladna vpravo. Alespon predpokladam, ze to jsou cisla. Znacka vpravo od referencniho bodu vypada jako paranoidni sinusoida. Pak je tam neco jako obracena hruska. Potom par krouzku a cara pres ne. Nakonec je tu otaznik lezici na boku a vedle lezata osma v pozici sest hodin. Nalevo to vypada stejne, jen jsou vsude zaporna znamenka.“
Robot chvili bzucel; Rod rozeznal melodii: 'Sempre Libera' z La Traviata. Fess byl spokojen sam se sebou.
„Zaznamenano pro analyzu, Rode. Pokracuj v popisu.“ „Poznal jsi, hm, neco?“
„V matematice jsou naprosto bezprecedencni, Rode, ale pokud je v ni nejaka logika, ja ji rozlustim. Pokracuj.“
„No dobre. Pak je tady sedm tlacitek v rade pod stupnici, barevne rozlisenych. Barvy jsou — hm — hej, to je spektrum!“
„Toho jsem se bal,“ zabrucel robot. „Uziti spektra v barevnem odliseni by mohlo svedcit o libovolnem prirazeni. Neni v te barevne posloupnosti nejaka anomalie?“
„No, barvy jsou duhove…“
„Tohle bych nenazval presne anomalii. Tak, je to zaznamenano. Pokracuj.“
„Vic nic. To je vsechno.“
„Vsechno? Jen tri ovladaci prvky?“
„To je vsechno.“
Robot se odmlcel.
„Co na to rikas, Fessi?“
„Hm…“ robotuv hlas znel nejiste. „Zda se, ze ridici system je navrzeny pro laiky, Rode…“
„Proc? Protoze je tak jednoduchy?“
„Presne. Na dalsi zavery jsou udaje nedostatecne — “
„Hrome, vymysli neco! A vymysli to rychle!“
„Rode, mysleni nepatri do schopnosti kybernetickych mechanismu, nebot vyzaduje intuitivni pristup — “
„No tak tedy extrapoluj z dostupnych dat!“
Uslysel nekolik tonu z La Traviaty a pak Fess rekl: „Nepravidelnost cislice 2 385 by mohla svedcit o tom, ze se jedna o rok, Rode. Potvrzuje to i jeho poloha na stupnici deseti tisic.“
„Jak to myslis?“
„Cislice deset tisic,“ poucil ho Fess, „ma mnoho pravdepodobnych vyznamu. Jednim z nich je delka trvani zaznamenane historie lidstva.“
„Pockej moment, Fessi. Psana historie nesaha pred rok 2 000 pred nasim letopoctem; to vim i ja.“
„Coz je zazrak, prihledneme-li k tvemu nezajmu o minulost.“
„No dobre, dobre! Byl jsem neporadny skolak, ktery nedelal domaci ukoly! Je mi to lito! Polepsim se! Ale ted uz pokracuj v extrapolaci, ano?“
Uslysel rychle zacvakani rele, ktere mu vzdycky pripomnelo smich; pak Fess rekl: „Lidska historie pred objevem psaneho pisma byla zaznamenana v legendach a mytech, ustnim podanim, v takovych dilech, jako je 'Epos o Gilgamesovi'. Obdobi zahrnujici tato dila saha asi tak do hloubky ctyr tisic let pred nasim letopoctem.
Jestlize to pripocteme k soucasnemu letopoctu, ziskame cislo 9 432, coz je uspokojive blizko zaokrouhlene hodnote deset tisic.“
„Hmm.“ Rod se kousl do spodniho rtu. „Dobre, prijmeme-li toto vysvetleni, vyjde nam, ze 2 385 by mohl byt letopocet. Ale co znamena?“
„To je prece jasne, Rode.“
„No tak jsem zabedneny idiot. Rekni mi to, prosim.“
Robot zavahal. „Presnost dedukce ma velice nizkou pravdepodobnostni hodnotu…“
„Zadal jsem te o odhad, ne? Tak do toho, rekni mi to.“
„Ta vec pred tebou, Rode, by mohlo byt zarizeni na cestovani v case.“
Rod vytrestil oci na stupnici. „Chces rict, ze je to stroj casu?“ Podival se na stupnici, na vzdalenost, ktera jeji konec delila od cislice 2 385.
„Rode, nezapominej na pravdepodobnostni index — “
„Stroj casu!“ Rodovi se zatocila hlava. „Takze ti mali parchanti prisli z budoucnosti!“
„Rode, musim te varovat pred tvymi sklony prijimat neoverene hypotezy jako fakta.“
Rod energicky potrasl hlavou. „Nestarej se, Fessi. Je to jen dohad a pravdepodobne spatny. Nezapominam na to.“
Odvratil se od stroje a oci mu plaly. „Stroj casu! Kdo to kdy slysel!“ Pak si uvedomil slabou zari po sve levici. Horacio Loguire se vznasel nad nim a premyslel.
