„Pak jsi na tom stejne jako katolici,“ zavrcel Rod. „Ale alespon to neni horsi?“
„Ne-e-e.“ Robot se zamyslil. „Vstup prvnich udaju u mne zpusobil pretizeni, ale mezitim jsem se tomu prizpusobil.“
„Takze sis porad jisty, ze musi existovat nejake racionalni vysvetleni.“
„Presne tak.“
„A jsi schopen zarizovat prakticke zalezitosti?“
„Naprosto schopen.“
„Protoze jsi si jist, ze je casem nejak srovnas se zakony vedy.“
„To je naprosto jiste, Rode.“
„Ted mluvis jako jezuita,“ zavrcel Rod. „Ale jeden z faktu je, ze mam strach. A to z velice dobreho duvodu. Fessi…“
„Ano, Rode?“
„Pokud na tehle blaznive planete existuji elfi, proc ne duchove?“
Dalsi odmlka, pak Fess vahave pripustil: „Neexistuje dukaz, ktery by tuto hypotezu primo vylucoval.“
Zastenani, tak tiche, ze ho Rod stezi slysel, a pritom tak hlasite, ze mu projelo az do morku kosti, otraslo stenami chodby.
Rod zalapal po dechu: „Co to bylo?“
„Soubor zvukovych vln o nizke frekvenci a vysoke amplitude,“ odpovedel Fess pohotove.
„Diky, doktore Vyklouzi. Co je zpusobilo?“
Zastenani se ozvalo znovu a primo pred Rodovou hlavou se objevil mlzny oblak s prazdnyma cernyma ocima a cernym jicnem ust, visici ve vzduchu.
Rod zajecel a hodil sebou ke zdi. Strach mu zauzlil streva, strach mu promenil nohy ve vosk, strach mu zmenil mozek v rosol a sevrel mu srdce.
Ozvalo se dalsi zastenani, o pul oktavy vys nez predchozi, a Rod skubl hlavou doprava. Tam se vznasel druhy duch.
Treti zastenani a Rod obratil oci v sloup; treti prizrak visel primo nad nim.
Tri duchove pluli vzduchem rovnou k nemu a tlacili ho ke kamenne zdi. Jejich usta vytvarela velka temna 'O', mrazive kostene prsty se po nem natahovaly.
Skrz ochromujici paniku se Rodovym mozkem prodirala jedina myslenka: Fess v duchy neveri.
„Duchove!“ vyjekl Rod. „Duchove, Fessi, duchove!“
„Duchove,“ zadeklamoval robot, „jsou nehmotni, i kdyby existovali. Nejsou projevem hmoty ani energie, a tudiz nemohou hmotne bytosti zpusobit zadnou skodu.“
„Rekni to jim! Rekni to jim!“ jecel Rod.
Ruka, ktera tiskla jeho srdce, se sevrela. Zalapal po dechu a rozkaslal se. Neco tisnilo jeho plice, ocelovy pas kolem jeho hrudi,“ ktery se stale sviral a sviral… Strach byl fyzicka vec, nejasne se rysujici pritomnost, ozbrojena a nenavistna. Strach mohl ochromit, strach mohl zabit…
„Rode, zacpi si usi.“
Rod se pokusil uposlechnout robotovu rozkazu, ale nemohl. „Fessi!“ zajecel, „Fessi, ja se nemohu hybat!“
Nahle mu lebkou projel hlasity, usirvouci rev, ktery na okamzik prehlusil i stenani. Zformoval se do monotonnich slov: „Z-A-C-P-I S-I U-S-I.“
A strach byl pryc, zmizel — nebo alespon skoro zmizel; redukoval se na mrazivy, znamy tlak v zaludku. Rod se zase mohl hybat, stejne snadno jako driv. Nacpal si prsty do usi. Bzuceni ustalo a on znovu uslysel duchy, jejichz stenani se ted ozyvalo jakoby z dalky. Znovu se v nem zvedla vlna strachu, ale uz ne ochromujici.
„Slysis je, Rode?“
„Jo, ale uz to neni tak zle. Co je to, Fessi?“
„Nic zvlastniho, Rode. Jejich stenani obsahuje harmonicke frekvence v podzvukove casti spektra, schopne u zastupcu tveho druhu indukovat strach.“
„Aha.“
„Ton, ktery indukuje strach, vznika simultanni emisi subsonickych harmonii vsemi tremi prizraky.“
„Takze k tomu, aby mne vystrasili, musi byt vsichni tri?“
„Spravne, Rode.“
„A ja nejsem doopravdy vystraseny, jen mam pocit, ze se bojim?“
„Opet spravne.“
„Fajn, to je uleva. Na minutu uz jsem se bal, ze se ze mne najednou stal zbabelec.“
„Vsichni lide se nekdy boji, Rode.“
„Ano, ale jen zbabelec dovoli, aby ho strach odradil.“
„To je prebytecne stanovisko, Rode.“
„Ale, k certu s teorii! Omluv mne, zatim co ji budu uvadet do praxe.“
Rod odstoupil ode zdi. Pak pokracoval v chuzi, primo skrze duchy, kteri se vznaseli pred nim. Stenani nahle ustalo a pak, se zoufalym zavytim, duchove zmizeli.
„Jsou pryc,“ zaskrehotal Rod.
„Prirozene, Rode. Jakmile jsi predvedl, ze se jich nebojis, dostali strach z tebe.“
„A-a-ano,“ vydechl Rod. Zesiroka se rozkrocil, oprel si ruce v bok, zaklonil hlavu a zasklebil se. „Tak co, bubaci! Jeste nekdo pochybuje, kdo je tady panem?“
Stal a poslouchal, jak ozvena jeho hlasu zanika v prazdnych chodbach. Hlasita slova tu mohla znit docela pusobive.
Ze vzduchu mu odpovedel ponury, hrbitovni hlas: „Nech nas na pokoji, smrtelniku. Nech nas klidu nasich hrobu. Nikomu tady v nasich chladnych pribytcich neublizujeme.“
„Nikomu krome lidi, kteri sem prijdou,“ odsekl Rod. „Ty zabijite tak, jako byste zabili mne — tihou strachu.“
„Jen nekolik,“ zastenal duch. „Jen velmi malo jich bylo. Byli to jen blazni a hlupaci.“
„Jestli jste tu zabili jen jedineho cloveka,“ krikl Rod v odpoved, „pak jste jich zabili vic, nez bylo dobre!“
„Ty bys nezabijel, clovece, kdybys branil svuj dum?“
Rod si pohrdave odfrkl. „Jake pravo mate na tyto chodby?“
Nahle byl duch zase tady a vznasel se primo pred nim. „Kdysi jsem byval Horaciem, prvnim vevodou z Loguire!“ zaburacel zlostne. „To ja postavil tuto pevnost! Nemam snad pravo na jednu ubohou studenou chodbu?“
Strach se opet zavrtal do Rodova bricha; ucouvl o krok, pak zatal zuby a znovu vykrocil vpred. „Mas tady jista prava,“ pripustil. „A vlastnicka prava jsou devet desetin zakona. Ale kolik lidi jsi zabil, abys sveho vlastnictvi dosahl?“
„Ani jedineho.“ Duch to vyslovil skoro nestastne. „Vsichni zemreli strachy.“
Rod prikyvl a prehodnotil svuj nazor na ducha. Horacio zjevne nezabijel, pokud se tomu mohl vyhnout. Na druhe strane ho ale zrejme docela tesilo, kdyz to bylo nevyhnutelne…
„Nechci ti ublizit, Horacio.“ Rod se ironicky zasklebil. „Copak bych ti mohl ublizit, i kdybych chtel?“
Duch trhl hlavou a jeho prazdne oci se uprely na Roda. „Ty nevis, smrtelniku?“
„Duch,“ zaznel Fessuv hlas za Rodovym uchem, „muze byt jako vsechny nadprirozene bytosti zranen chladnym zelezem nebo stribrem, nebo prostrednictvim jineho dobre vodiveho media, ackoliv zlato je pro tyto ucely obvykle pokladano za prilis nakladne.“
Duch jako by se zvetsil a postoupil o krok proti Rodovi.
Rod ucouvl a vytahl dyku. „Zustan, kde jsi,“ napomenul ho. „Chladne zelezo, vzpominas si?“
„A pak,“ pokracoval Fess, „znas take tajemstvi jeho sily. Mohl bys sem privest armadu se zatkami v usich.“
„A pak,“ rekl Rod, „znam tajemstvi tve sily. Mohl bych sem privest armadu se zatkami v usich.“
Duch se zarazil a oblicej se mu protahl. „Myslel jsem, ze jsi rikal, ze to nevis.“
„Vim. Ustup o krok, pokud by ti to nevadilo.“
Duch vahave ucouvl a zastenal. „Jaky to prizrak stoji na tve strane a pomaha ti?“
Rod se zasklebil. „Cerny kun, vyrobeny z chladneho zeleza. Je sice v hradni staji, ale muze se mnou mluvit i odtamtud.“
