„Proc jste vyhlasil poplach, vojine?“ zeptal se plukovnik.
„Cizi osoba…,“ vyhrkl s hruzou Terman. „On nereagoval na me vyzvy!
A sel primo na me! Zem se pod nim trasla. Podle predpisu jsem ho dvakrat vyzval… a pak jsem zacal strilet.“
„To je v poradku,“ kyvl plukovnik.
Ted, kdyz svitilo slunce, nic nevypadalo uz tak hrozne jako jeste pred par minutami. Prostranstvi pred domem bylo jako v kazdem jinem normalnim lezeni zaplneno vozy, barely s pohonnymi hmotami, staly tu zaprasene pasove traktory… A v techto kulisach, kterym uz clenove expedice privykli, ted postavali, lezeli, nebo v podrepu vyckavali ozbrojeni, jen zpola obleceni, rozcuchani chlapi a rozpacite se po sobe divali. Vypadali dost smesne. Andrej si uvedomil, ze nema kalhoty a tkanicky bot se mu plandaji po zemi. Nebylo mu to prijemne, a tak se chtel nenapadne vratit do domu.
U hlavniho vchodu se vsak tisnili ridici, kartografove a geologove.
„Poslusne hlasim,“ vykrikl v tu chvili vojin Terman, ktery uz se zrejme prece jen trochu vzpamatoval, „ze to nebyl clovek, pane plukovniku!“
„A co to bylo?“
Terman rozpacite pokrcil rameny.
„Spis to vypadalo na slona,“ pronesl autoritativne serzant Vogel. „Nebo na nejakou predpotopni obludu.“
„Podobalo se to stegosaurovi,“ ozval se necekane Tevosjan.
Plukovnik na nej pohledl a nekolik okamziku si ho se zajmem prohlizel.
„Serzante,“ rekl potom, „procpak vasi lide otviraji bez dovoleni usta?“
V davu se nekdo skodolibe zahihnal.
„Uzvanenci!“ zaseptal nastvane serzant a hlasite se zeptal: „Potrestat, pane plukovniku?“
„Predpokladam…,“ spustil plukovnik, ale vzapeti zmlkl.
„A-a-a,“ zavrestel totiz nekdo a podobalo se to tahlemu vyti… Andrej nemohl ocima toho nestastnika najit. Dav se polekane zavlnil, vsichni se ve strachu zacali rozhlizet na vsechny strany — a pak Andrej konecne uvidel Anastasise. Byl to on, kdo tak hrozive vyl. Stal za kabinou traktoru a nekam ukazoval. Byl uplne zeleny hruzou a zdalo se, ze ze sebe nemuze vypravit jedine slovo, jen ten neartikulovany zvuk… Andrej se cely napjal, jako by mel vyrazit vpred, ale kdyz se podival, kam Anastasis ukazuje, nic zvlastniho nevidel. Ulice byla prazdna, vzadu, na jejim konci uz se v horkem vzduchu zacal vytvaret lehky opar… Pak si serzant Vogel hlucne odkaslal a narazil si brigadyrku hluboko do cela — a kdosi tise, sproste zaklel. Andrej porad jeste nechapal, oc jde, ale potom nekdo tesne za nim zachraptel: „Boze, smiluj se!“ a Andrej pochopil… Citil, ze mu vlasy na hlave vstavaji hruzou a nohy se mu chteji podlomit.
Socha uz na rohu nestala. Obrovsky kovovy clovek s zabi hlavou a teatralne rozhozenyma rukama zmizel. Na krizovatce zustaly jen zasychajici vykaly, ktere tu vcera po sobe nechali vojaci.
Kapitola 3
„Tak ja pujdu, pane plukovniku,“ rekl Andrej a vstal.
Plukovnik take povstal a okamzite se oprel o hulku. Dnes byl bledsi nez jindy, tvare jako by se mu protahly… Vypadal velice stare. I jeho vojenske drzeni tela uz jako by vzalo za sve… „Stastnou cestu, pane poradce,“ pronesl a jeho vybledle oci hledely na Andreje skoro provinile. „Cert aby to… Vzdyt prece rekognoskace je fakticky moje zalezitost…!“
Andrej sahl na stul pro samopal a prehodil si jeho remen pres rameno.
„Tohle neni rekognoskace,“ namitl. „A ja se priznam… Mam takovy neprijemny pocit, ze vam to tady tak trochu vsechno hazim na krk — i kdyz jen na par hodin… Vzdyt… vy jste prece nemocny, plukovniku!“
„Asi ano, predstavte si, ze dneska…“ Plukovnik se nahle odmlcel.
„Chcete se vratit jeste za svetla, ze?“
„Vratim se brzy. Je to opravdu jen takovy vylet… Proste jenom chci tem podelankum tady dokazat, ze pred nami neni nic tak strasneho… Chodici sochy — to nam tak chybelo! Tak se na to podivame…“ Najednou se zarazil: „Neberte to jako vytku vasim vojakum, plukovniku!“
„Ale jdete!“ Plukovnik mavl vyzablou rukou. „Mate naprostou pravdu.
Vojaci jsou vzdycky zbabeli. Jeste jsem v zivote nevidel statecne vojaky. A taky — proc by meli byt statecni?“
„No…,“ usmal se Andrej, „kdyby se ukazalo, ze tam vpredu ma na nas nepritel prichystane tanky…“
„Tanky! Ano, to by bylo neco jineho… Vite, ale ja si moc dobre pamatuju takovy zvlastni pripad. Rota vysadkaru odmitla obsadit vesnici, ve ktere zil nejaky vehlasny saman.“
Andrej se zasmal a podal plukovnikovi ruku: „Na shledanou.“
„Moment!“ zarazil ho plukovnik. „Duggane!“
Duggan se vedle nich objevil, jako by vyrostl ze zeme. V ruce drzel lahev opletenou stribrnou sitkou. Na stole se nenadale octl stribrny podnos — a na nem stribrne stopky.
„Prosim, pane poradce!“
Pripili si a stiskli si ruce.
„Na shledanou,“ rekl jeste jednou Andrej a vysel ze dveri.
Sestoupil po pachnoucim schodisti ke vchodu a chladne pokynul Quejadovi, ktery se na podlaze pokousel dat dohromady nejaky pristroj, nejspis teodolit… Pak Andrej vysel na ulici, ktera na nej dychla zarem. Jeho kratinky stin padl na popraskavajici zaprasene desky chodniku — a vzapeti se vedle objevil stin druhy… Jeste driv nez se obratil, vzpomnel si Andrej na Nemeho. Nemylil se… Nemy tu stal ve sve obvykle poze: dlane zasunute za siroky pas, ktery ho obepinal, bose nohy rozkrocene… U boku mu visel obrovity tesak. Huste cerne vlasy byly jako vzdycky rozjezene, sneda kuze se leskla jako naolejovana.
„Nechces si prece jenom vzit samopal?“ zeptal se ho Andrej.
Nemy zavrtel hlavou.
„Jak myslis…“
Andrej se rozhledl. Icik a Korejec Pak sedeli ve stinu privesu a prohlizeli si plan mesta. Dva vojaci jim nakukovali pres ramena. Jeden z nich si vsiml, ze se na ne Andrej diva, strcil do kamarada, oba se bleskove obratili a vzapeti zmizeli za vozem.
U pasoveho traktoru cislo dve postavali soferi a Ellizauer. Obleceni byli vselijak, ale na Ellizauerovi se nedal prehlednout obrovsky sirak, ktery se na jeho malicke lebce obzvlast krasne vyjimal. I tady okouneli dva vojaci, zrejme jen tak klabosili a pritom mazacky uplivovali.
Andrej se rozhledl po ulici. Tam dal nikde nebylo ani zivacka. Rozpaleny vzduch se vsak chvel nad dlazbou, jako kdyz se slabounce ceri voda, coz velice znesnadnovalo dobry vyhled. Asi tak ve vzdalenosti sta metru se chveni menilo v lehounky opar, ve kterem uz nebylo videt skoro nic.
„Iciku!“
Icik i Korejec se ohledli a vstali. Korejec sebral ze zeme svuj vlastnorucne vyrobeny maly samopal a dal si ho do podpazi.
„To uz jdeme?“ podivil se dobracky Icik.
Andrej kyvl a vykrocil.
Vsichni se na nej divali: Permjak, ktery mhouril oci pred sluncem; tezkopadny, trochu prihlouply Ungern, ktery polekane spulil sva vecne pootevrena usta; Jackson, chlap jako gorila, zrovna peclive otirajici ruce kouskem koudele; Ellizauer, ktery ted velice pripominal vycouhlou, spinavou a ponekud rozvrasnenou houbu, zdravici Andreje dvema prsty u okraje klobouku… — pricemz ve vyrazu jeho obliceje se dalo cist cosi jako triumf a soucit dohromady; okounejici vojaci, kteri si prestali odplivovat, neco si tise rekli a rychle odesli… Mate strach, previti, pomyslel si nenavistne Andrej. Ted si vas k sobe zavolat — tak se podelate!
Prosli kolem hlidky, vojak se postavil do pozoru… A pak vstoupili na dlazbu ulice. Jako prvni sel Andrej, samopal pres rameno. V patach za nim Nemy s tornou, ve ktere byly ctyri konzervy, balicek sucharu a dve polni lahve vody. V odstupu asi desiti kroku pleskala Icikova dost rozedrana bagancata. Icik mel na zadech prazdny
