zvlastniho na nem nebylo, jen snad vchod… byl o neco ozdobnejsi — a kdyz se clovek pozorneji podival, zjistil, ze pruceli budovy ma urcite prvky gotiky… Icik zmizel za vraty. Nestacili k nim jeste ani dojit, kdyz se znovu objevila Icikova hlava a ozval se nadseny vykrik: „Pojdte sem! Honem! Paku, tady je knihovna!“
Andrej jen uzasle zavrtel hlavou: Ten Icik je ale pasak!
„Knihovna!?“ vyjekl Pak a skoro se rozbehl. „To snad neni pravda!“
Chodba domu se ve srovnani s rozpalenou ulici zdala chladna a temna.
Vysoka goticka okna, ktera smerovala nekam do dvora, byla vyzdobena barevnymi ornamenty. Podlaha byla krasne vydlazdickovana… Napravo i nalevo se zvedalo schodiste z bileho kamene. Icik se hned po jeho levem kridle rozbehl vzhuru, Korejec ho bleskove dohonil. Brali ted bok po boku schody snad po trech… az se Andrejovi ztratili z oci.
„My se tam nepozeneme, co?“ obratil se Andrej k Nememu a ten zjevne souhlasil.
Andrej se porozhledl po nejakem vhodnem miste a nakonec se usadil na prijemne chladny bily schod. Samopal sundal z ramene a polozil ho vedle sebe. Nemy uz sedel ve sve oblibene poze u steny a obrovitymi dlanemi si sviral kolena. Do ticha shora zaznivalo nesrozumitelne dohadovani.
Uz me to nebavi, uvedomil si Andrej. Mam uz dost vsech tech mrtvych domu, toho rozpaleneho ticha, i vsech tech zahad. Chtelo by to setkat se s zivymi lidmi, nejaky cas s nimi pobyt, popovidat si… Treba by nas i necim pohostili! To je jedno — cim! Hlavne aby to nebyla ta hnusna ovesna kase.
Treba by nam nalili vychlazene vino… Anebo pivo… Zakrucelo mu v brise.
Polekane sebou trhl a chvili cekal. Nic se nedelo… Dneska jeste ani jednou nemusel, mel by to zatukat na drevo… A ta odrena pata uz se taky hoji… Nahore neco tezkeho upadlo a pak se cosi zacalo sypat. A vzapeti bylo slyset Icikuv krik: „Kam to sakra lezes?!“ Potom se oba muzi rozesmali a znovu se o necem zacali dohadovat.
Jen se tam v tom pohrabte, pomyslel si Andrej. Co nenajdete vy, nenajde nikdo. Z tech ostatnich chlapu nic nekouka. Z cele te nasi expedicni parady nejspis zustane jen moje hlaseni a Icikovy bedny s archivnim materialem… Natahl nohy, oprel se o lokty a zady se napul polozil na schodiste. Nemy najednou kychl a ozvena ten zvuk jeste znasobila. Andrej zvratil hlavu a zacal si prohlizet vysoky, klenuty strop. Hezky tu staveli, rekl si. Lip nez my. A vubec tu asi zili dobre… A stejne vymreli! Tohle se Fritzovi nebude zamlouvat, on by dal urcite prednost potencialnimu nepriteli. Jenze tady to vypada tak, ze tu lidi v poklidu zili, staveli pekne domy, uctivali nejakeho toho sveho Geigera… Milovaneho a Prosteho… A vysledek? Prazdnota.
Vylidneni. Jako by tu nikdo nikdy nebyl. Pravda, je tu par koster, ale je jich nejak malo, kdyz si clovek uvedomi, ze tohle byvalo mesto… Tak je to, pane prezidente! Clovek mini — a panbuh… sem posle nejakou turbulenci — a smytec.
Take kychl a popotahl. Je tu nejak moc chladno… A toho Quejadu bych mel hnat pred soud, az se vratime… Obvykle myslenky ho vratily ke stokrat pripravovane situaci: zmackne Quejadu, ten darebak ani nepipne! Andrej totiz predlozi Geigerovi takova fakta, ze nebude pochyb o tom, jakou roli Quejada hral…! Ted vsak na tyhle uvahy nebyl cas. A byly i zbytecne!
Ted bylo treba uvazovat o tom, co bude zitra… A taky by jeste neskodilo promyslet si dukladne dnesek. Prece jen — kam se podela ta socha? To snad prisel nejaky stetinaty stegosaurus, sebral ji a odnesl? A jak je to vubec mozne? Ta socha mohla vazit tak padesat tun…! Takze kdyz si takova obluda zamane, sebere pasak a taky si ho v podpazi odnese…? Asi by bylo nejlepsi odtud zmizet! A stejne — kdyby nebylo plukovnika, ani bychom sem nikdy nedosli… Myslenky se samy od sebe stocily k plukovnikovi, ale najednou si Andrej uvedomil, ze se bezdeky zaposlouchava do nejakeho zvuku… Neco jako by se z dalky nejasne ozyvalo… Nebyly to hlasy — ty byly slyset stejne jako pred chvili shora… Ne, tenhle zvuk prichazel zvenci, pronikal sem pootevrenymi vysokymi vraty. A ted se uz rozdrncela i barevna skla oken a Andrej zretelne citil, jak se pod nim rozechvelo schodiste!
Jako kdyby tu nedaleko vedly koleje a po nich ted projizdela tezkotonazni dlouha vlakova souprava. Nemy zesiroka otevrel oci a obratil se tak, aby mohl dobre naslouchat.
Andrej zvolna skrcil nohy a vstal, v ruce remen samopalu… Nemy take vstal. Pohledl rychle na Andreje a dal pozorne naslouchal.
Andrej zvedl samopal k boku a tise prebehl k vratum. Opatrne vyhledl.
Horky vzduch plny prachu ho uhodil do obliceje. Ulice byla ve slunci cela zluta a stejne jako prve naprosto pusta. Jenom to ticho, v nemz si prve clovek pripadal jako ve vate, se vytratilo. Nejake vzdalene obrovite kladivo s desivou pravidelnosti tlouklo do dlazby… a ty zvuky se blizily…! Tezke, drtive udery, pod nimiz se dlazba drobila… V protejsim dome se s treskem vysypalo sklo vykladni skrine. Andrej sebou vylekane trhl, ale okamzite se vzpamatoval. Stiskl rty a pripravil se ke strelbe. To mi sam cert napiskal, abych sem lezl, mihlo se mu hlavou.
Kladivo se blizilo, Andrej ale nechapal odkud, z ktere strany. Udery byly stale dunivejsi a silnejsi, zdalo se, ze zvestuji cosi neodvratneho, zkazonosneho.
Kroky osudu, proletelo Andrejovi hlavou. Nejiste se ohledl na Nemeho.
Neveril svym ocim. Nemy se ted lhostejne opiral zady o zed a soustredene si tim svym straslivym tesakem delal manikuru na malicku leve ruky!
Tvaril se naprosto netecne, dokonce to vypadalo, ze se nudi.
„Co…,“ zachraptel Andrej, „co to delas?“
Nemy na nej pohledl, vlidne kyvl a dal se venoval svemu malicku.
Bum, bum, bum… dunelo to uz uplne blizko, zeme pod nohama se chvela. A najednou se rozhostilo ticho. Andrej znovu vyhledl ven. Na nejblizsi krizovatce zahledl obrovitou temnou postavu. Jeji hlava cnela ve vysi druheho poschodi vedlejsiho domu. Socha…! Starobyle vyhlizejici kovova socha. Stejne odporneho vzhledu jako ta predchozi: s zabi hlavou. Tahle ale stala v jine poze: zdalo se, ze natahuje krk, aby dobre videla. Jednu ruku mela zalozenou za zady, druhou zvedala vzhuru, jako by hrozila. Obrovsky ukazovacek smeroval k obloze… Andrej hruzou ztuhl jako v desivem snu. Dival se na tu prizracnou nestvuru a byl si moc dobre vedom toho, ze tohle zadny sen neni. Byla to socha… Mozna jako kterakoliv jina socha, jenze nehezka, kovova, pokryta spinavymi skvrnami… a stala na naprosto nevhodnem miste! V rozpalenem vzduchu, ktery stoupal od dlazby, byly obrysy sochy nepevne, roztresene — stejne jako obrysy vzdalenejsich domu.
Nekdo Andreje vzal za rameno. Ohledl se. Nemy se usmival a mimikou daval najevo, ze neni treba se bat. Bum, bum, bum, zadunelo to znovu a Nemy dal drzel Andrejovo rameno, sviral je, hnetl laskavymi prsty… Andrej se mu vytrhl a znovu vyhledl ven. Socha uz tam nebyla. A znovu nastalo ticho.
Andrej od sebe Nemeho odstrcil. Citil, ze se mu nohy podlamuji, ale presto dokazal vybehnout po schodech nahoru, odkud porad jeste zaznivalo Icikovo a Pakovo dohadovani.
„Nechte toho!“ vykrikl, kdyz se vritil do velkeho salu knihovny. „Jdeme pryc!“
Hlas mu selhaval, zdalo se, ze ti dva ho v obrovskem sale obestavenem regaly s knihami vubec nemuzou slyset. A krome toho — kdyby ho i nakrasne slyseli, nevenovali by mu zrejme pozornost, protoze ted meli jine starosti. Jeden z regalu byl povaleny, knihy z nej se sesypaly na hromadu — a v te hromade se Icik i Korejec spokojene hrabali… Andrej si to k nim namiril primo pres knihy na podlaze. Chytil je oba za limce a nadzvedl je.
„Jdeme odtud,“ rekl. „Nechte toho! Jdeme!“ Icik se po nem podival nepritomnyma ocima, skubl sebou, vytrhl se mu, razem vystrizlivel a okamzite sjel pozornym pohledem Andreje od hlavy az k pate: „Co ti je?“ zeptal se.
„Stalo se neco?“
„Nic se nestalo,“ odpovedel vztekle Andrej. „Uz se tu ale dal neprehrabujte!
To staci. Kam jste to chteli? Do panteonu? No tak tam pujdeme…!“
Korejec Pak, ktereho Andrej porad jeste drzel za limec, opatrne pokrcil rameny a odkaslal si. Andrej ho pustil.
„Vis, co jsme tu nasli?“ spustil Icik, ale hned toho nechal: „Poslouchej — co se stalo?“
Andrej uz se vzpamatoval. To, co videl tam dole na ulici, se mu ted — v tomhle obrovskem nevetranem salu ve spolecnosti nadseneho Icika a uctive se tvariciho Paka — zdalo nesmyslne a nemozne.
„Nemuzeme v kazdym dome ztracet tolik casu,“ rekl zamracene. „Musime se za svetla vratit. Pojdte!“
„Knihovna neni kazdej dum!“ ozval se okamzite Icik. „Je to prvni knihovna za celou tu dobu! Poslouchej, ty vypadas hrozne… Tak reknes nam, co se stalo?“
Andrej se k tomu ale buhviproc porad nemohl odhodlat. „Jdem,“ zavrcel, obratil se a namiril si to primo pres rozhazene knihy k vychodu. Icik ho dohonil a zavesil se do nej. Nemy jim mezi dvermi ustoupil z cesty.
Andrej nevedel, jak zacit. Vsechna slova mu pripadala jako hloupa. Potom si ale vzpomnel na ten denik… „Vcera jsi mi cetl z jednoho deniku,“ spustil konecne. To uz sestupovali po schodisti k vratum. „Vis… Toho, co se
