batoh, v jedne ruce drzel mapku a druhou nervozne satral po vsech kapsach, jako by se chtel presvedcit, zda na neco nezapomnel. Jako posledni zlehka kracel Korejec s malym samopalem v podpazi. Jeho trochu kolebava chuze pripominala vytrvalce, kteri jsou navykli bez velkeho vypeti zdolavat stovky kilometru.
Dlazba ulice byla rozpalena. Slunce nemilosrdne palilo do ramen a do zad. Od domovnich zdi salal zar, vanek se dneska ani nepohnul.
Vzadu za nimi se ozvalo zavyti tyraneho motoru, Andrej se ale neotocil.
Najednou mel pocit uzasne svobody. Na nekolik krasnych hodin mizi z jeho obzoru pachnouci vojaci i jejich primitivni napady a uvahy, mizi i intrikan Quejada, ktereho Andrej uz prokoukl a jen tezko snasel, mizi vsechny ty protivne starosti o cizi odrene nohy, o cizi problemy a rvacky, o to, ze nekomu se chce zvracet…, nepriotravil se necim…? — a tamten zase ma krvavy prujem…, jen aby to nebyla uplavice! Vsichni mi muzete vlizt na zada, opakoval si ted spokojene Andrej. Treba sto let bych vas nemusel videt! Kdybyste vedeli, jak je mi bez vas dobre!
Vzapeti ho ale napadlo, ze s tim Korejcem to prece jen neni vsechno tak uplne jasne. Na okamzik se ho zmocnily pochybnosti, zda pocit volnosti, ktery ted proziva, nebude co nejdriv znovu vystridan napetim a podeziranim, ale pak nad tim mavl rukou. Korejec ma proste svou mentalitu… Je to klidas, porad spokojeny, na nic si nestezuje… Mozna by se dalo rict, ze je to takova dalnevychodni varianta Icika Kacmana… Najednou si Andrej vzpomnel, jak mu kdysi bratr rikal, ze na Dalnem vychode narody — zvlaste Japonci — maji vztah ke Korejcum asi tak jako v Evrope Rusove a Nemci k Zidum. Ted mu to pripadlo legracni… A najednou si pripomnel Wanga. Jakpak by si tady asi vedl Wang? Anebo Kensi… Pred ocima se mu razem mihl i Donald…, ten by si tu mozna vedel rady! A Jura? Skoda ze se Andrejovi nepodarilo premluvit ho, aby sel taky! S Jurou by to tu vsechno bylo jinaci!
Vzpomnel si, jak jeste den pred odjezdem si specialne vyhradil nekolik hodin na cestu k Jurovi. Geiger ho nalozil do sveho bouraku s neprustrelnymi okny — a jeli. Popijeli pak ve velke patrove chalupe, kde bylo vsude uklizeno, cisto a vonela tam mata, doma peceny chleba a ze vseho dychala utulna zabydlenost… Pili koralku, prikusovali selatko v rosolu, nakladane okurcicky, jake Andrej uz hezky dlouho nejedl, obirali skopova zebirka, namaceli maso do cesnekoveho laku — a potom kypra Holandanka Marta, s kterou se Jura ozenil a cekali uz spolu treti dite — prinesla bublajici samovar, ktery Jura kdysi vymenil za furu obili a furu brambor. Dlouho, beze spechu popijeli caj a mlsali k nemu fantastickou zavareninu, celi se z toho hodovani zpotili a otirali si cela cistounkymi, vysivanymi rucniky, funeli a Jura porad mlel svou: „Bajo, chlapci, ted se da dobre zit… Kazdej den mi sem privedou pet darmoslapu z lagru — a ja je vychovavam praci. Snazim se ze vsech sil — a kdyby si nahodou neco zacali, hned dostanou po hube.
Zradla ale u me maji, co hrdlo raci. Co jim ja, jedi i oni. Nejsem prece zadnej vykoristovatel…“ A kdyz se loucili, kdyz uz Andrej sedel v aute, Jura sevrel jeho ruku do tech svych tlap, ktere byly samy mozol, podival se mu do oci a rekl: „Odpustis mi to, Andreji, vid? Musel bych tu vsechno nechat.
I zenu… A taky tyhlety — a to nejde, to nesmim…“ A ukazal svym obrovskym prstem dozadu k zaprazi, kde se nenapadne postuchovali dva blondati, skoro stejne velci kluci… Andrej se konecne obratil. Vozy uz nebylo videt. Za oparem rozpaleneho vzduchu mekce, jako z vaty zaznivalo tlumene rachtani motoru. Icik sel ted vedle Korejce Paka, maval mu pred nosem plankem a vykrikoval neco o meritku. Korejec mu prikyvoval, usmival se, ale kdyz se Icik chtel zastavit, aby si planek dukladne prohlidli, vzal ho za loket a jemne ho popostrcil dopredu. Opravdu je to asi solidni clovek, rikal si Andrej. Zrejme se na nej da i v obtiznych podminkach spolehnout. To je zajimave, ze se s Geigerem rozesli… Je tedy pravda, ze kazdy jsou z jineho testa… Korejec Pak studoval v Cambridgi a byl doktorem filozofie. Kdyz se po studiich vratil do Jizni Koreje, zapletl se do nejakych studentskych rebelii proti rezimu a Li Syn Man ho strcil do basy. Z ni ho v padesatem roce vysvobodila severokorejska armada, psalo se o nem v novinach jako o vzornem synu korejskeho lidu, ktery nenavidi lisynmanovskou kliku a americke imperialisty. Potom se stal prorektorem — a za mesic se znovu octl v base, v niz si bez soudu posedel az do vysadku v Cemulpo, kdy se veznice dostala pod palbu Prvni jizdni divize pronikajici na severozapad. Vezni se octli na svobode… V Soulu ale bylo bozi dopusteni, kdekdo si s kdekym vyrovnaval sve ucty — a Pakovi se zdalo, ze tohle prezit by byl zazrak. A vtom se objevila moznost zucastnit se Experimentu… Do Mesta prisel jeste pred Andrejem a stacil za to dobu vystridat dvacitku ruznych profesi. Brzy mel konflikt s primatorem a stal se clenem ilegalni organizace, ktera se rekrutovala predevsim z rad inteligence. Podporovali tehdy Geigera. Jenze potom muselo mezi nimi a Geigerem k necemu dojit, protoze velka skupina clenu tehle organizace jeste dva roky pred Prevratem tajne opustila Mesto a vydala se na sever.
Meli stesti. Na tristem padesatem kilometru nasli sveho druhu poklad: obrovske zasoby vseho mozneho, co potrebovali ke svemu zivotu, vcetne moderniho technickeho vybaveni. Tohle misto bylo po vsech strankach prijatelne k osidleni: byla tam voda a urodna puda pobliz Zlute steny, dost budov bylo jeste obyvatelnych… A tak tam zustali. Nic nevedeli o tom, co se zatim ve Meste stalo. Kdyz se objevila expedice s pasovymi traktory a ozbrojenym doprovodem, mysleli si, ze je nekdo prisel zlikvidovat. A tak na nic necekali a zautocili… Nastesti v te divoke prestrelce zahynul jen jeden clovek. Korejec totiz mezi cleny expedice uvidel sveho davneho pritele Icika — a pochopil, ze nutne musi jit o nedorozumeni.
S nasazenim vlastniho zivota zabranil dalsimu krveprolevani… A potom zasel za Andrejem a rekl mu, ze by se rad k jejich skupine pridal, protoze jako clovek zvidavy mel uz davno cestu na sever v planu, ale nebylo v jeho silach ji uskutecnit… Andrej mu sice moc neveril, ale vzal ho s sebou. Rikal si, ze jim Korejec muze byt prospesny, protoze o techhle koncinach vic vi — a ukazalo se, ze se nemylil. Korejec se opravdu snazil a k Andrejovi se vzdycky choval uctive a pratelsky. V pratelskem kontaktu byl porad i s Icikem — a presto se o uplne otevrenosti z jeho strany nedalo mluvit. Ani Andrej, ani Icik nikdy nezjistili, odkud vsechny sve vedomosti ziskal. Kde prisel ke vsem tem legendam i faktickym informacim o ceste, ktera je cekala? Co ho skutecne vedlo k tomu, ze se k expedici pridal? Co si doopravdy myslel o Geigerovi, o Meste, o Experimentu…? Vzdycky se vyhybal rozhovorum na takovato temata… Andrej od sebe razne odehnal neustale se vracejici myslenky. Zustal stat a pockal, az ho vsichni dojdou: „Tak uz mate jasnou predstavu, o co se budete zajimat predevsim?“
„Predevsim…“ Icik pred nim rozlozil svuj planek. „Podivej se,“ ukazal svym spinavym nehtem, „tadyhle ted jsme. Takze… jeste sest bloku domu — a musi tam byt namesti. Tadyhle je nejaka velka budova, nejspis radnice.
Tam bysme se meli dostat! Mozna to neni daleko, nevim — nezname meritko planku, zatim muzeme jen odhadovat. Treba je to vsechno, co by kamenem dohodil… Podivej, tady je napsano: ‚Panteon‘. Zboznuju panteony…“
„Dobra…“ Andrej si upravil remen samopalu a zamyslel se: „Muzeme tam zajit, samozrejme… A vodu dneska nebudeme hledat?“
„K vode je jeste daleko,“ prohodil tise Korejec Pak.
„Asi to tak bude,“ pridal se k nemu okamzite Icik, „s tou vodou je to tady vubec tezky, ale koukni se,“ strcil Pakovi pred oci planek, „tady je napsano: ‚Vodarna‘. Rozumis tomu tak, ze to je tahle zakreslena budova?“
„Ja nevim,“ pokrcil Korejec rameny. „Ale jestli v techhle domech byla voda, tak tohle opravdu muze vodarna byt.“
„A-a-a-ha,“ zamrucel Icik. „Jenze to je asi moc daleko. Meritko planku nezname, a tak by to mohlo byt treba tricet kilometru. A to za jeden den nezvladneme. Poslouchej, Andreji, proc tu vodu potrebujes zrovna dneska? Zitra ji stejne jdeme hledat, na tom jsme se prece domluvili! Tedy, lepe receno: jedeme hledat…“
„Tak dobre,“ kyvl Andrej, „az zitra.“
Srovnali se ted do jedne rady. Chvili sli mlcky a Icik porad otacel hlavu zprava doleva a zase nazpatek, jako by vetril na vsechny strany. Nic zvlastniho ho vsak nezaujalo. Mijeli dvou a tripatrove domy, nektere z nich byly docela hezke. Skla oken byla ale vytlucena, misty nahrazena pokroucenou preklizkou. Na balkonech se povalovaly zprehazene truhliky na kvetiny a nektere domy byly uplne zarostle zaprasenym brectanem. Pak dosli k nejakemu velkemu obchodu. Vykladni skrine zustaly kupodivu cele, byly ale tak spinave, ze se dovnitr nedalo nahlednout. Dvere obchodu byly vyrazene… Icik se tam rozbehl — a hned byl zase zpatky: „Vsecko vyrabovany,“ sdelil ostatnim strucne.
Sli ted kolem velke budovy, ktera vypadala na nejake spolecenske stredisko.
Mozna to byvalo divadlo, nebo kino, nebo koncertni dum… Pak byl zase obchod, tentokrat s rozbitymi vylohami… a pak jeste obchod na druhe strane ulice… Icik se najednou zastavil, zacichal a zvedl spinavy ukazovak: „No…,“ zamrucel, „tady nekde…“
Andrej se rychle rozhledl: „Co?“
„Papir,“ upresnil Icik.
Na nikoho ani nepohledl a vykrocil k budove na prave strane ulice. Dum vypadal jako vsechny ostatni, nic
