pracovnik, ktery uz se malem stal kandidatem ved, bych nemel mit pravo ridit jedno jedine oddeleni vedy? Proc bych ja mel byt na tom hur nez on?
Vzdyt je to nesmysl…! Mam pravo — nemam pravo… Pravo na vladu ma ten, kdo umi vladnout. A jeste presneji: Pravo na vladu ma ten, kdo vladne. Kdyz si umis podridit ty druhe, mas pravo vladnout. Kdyz to neumis, tak mas smulu… Jak ja si vas podam, neradi! pronesl Andrej v duchu k spicim vojakum.
Budete poslouchat! A ne proto, ze se sam snazim ze vsech sil a do roztrhani tela nekam dojit, ale proto, ze vam to proste rozkazu! A rozkazu vam to, mizerove, zoldaci vsivi, ne proto, ze se citim byt povinovan celemu Mestu a nebo dokonce primo Geigerovi, udelam to proto, ze mam nad vami moc!
Ten, kdo vam vladne, jsem ja — a tohle vam, darebakum, porad musim pripominat… A sam sobe taky. A konecne — i Geiger si toho musi byt vedom. Kdybyste si to neuvedomovali vy, sezerete me. Kdyby o mne zapochyboval Geiger, vyhodi me — a bude mit pravdu. A pokud jde o me… Driv to mivali ruzni ti monarchove jednodussi. Oni i poddani verili tomu, ze vladu jim sveril do jejich rukou Buh. To prinaselo uzasny poradek. Jenze nasinec v Boha neveri. Takze to posveceni tu chybi — a clovek aby se postaral sam… Tady se nesmi moc vahat, protoze tu plati: Kdo zavaha, ten to odskace. Kdepak, ja tu zadneho samozvance tolerovat nebudu! Velitel jsem ja. Nikdo jiny… Ja! A vojaci musi byt na me strane.
Proc uz nespim? uvedomil si najednou nespokojene. Obratil se na druhou stranu a ruku podle sveho zvyku zasunul pod polstar. Prsty se dotkl pistole.
Jak to ale minite, pane poradce, doopravdu udelat? zavirilo mu hlavou.
Budete muset strilet! Nejen v predstavach, ale doopravdy! Jak to bude?
„Vojin Hnujka — krok vpred…“ To nebude jen plane zvaneni, kdy si sam sobe neco dokazujete! Proste budete muset vzit pistoli — a strelit do ziveho cloveka. A on bude mozna neozbrojeny, mozna ani nebude tusit, co se s nim vzapeti stane, mozna bude nevinny… to uz je jedno, hlavni prece je, ze bude zivy! Kam budete strilet? Do bricha? Tam jsou mekke tkane, streva… Hrozne, co? Ne! To nedokazete! Nikdy jste to jeste v zivote neudelal a nejste ani schopen to udelat! Na tristem ctyricatem kilometru jste sice strilel, to je pravda, ale tam strileli vsichni. Vydeseni, zaslepeni strachem.
A zadneho protivnika tam nebylo videt. A co vic — ten neviditelny protivnik sam taky strilel…!
To je vsechno hezke, rekl si Andrej. Humanita, mozna i nezvyk… Ale co kdyz odeprou poslusnost? Vydam rozkaz a oni mi reknou: Jdi si sam, treba ke vsem certum, kdyz se tak snazis, kdyz ti nestaci, co jsi a co mas.
To je napad! uvedomil si nahle. Kdo nechce jit, at se vrati! Dostane nejakou tu vodu, cast potravin — a at si opravi ten rozbity traktor! Bezte si, bezte, my se bez vas obejdem. To by prece bylo vynikajici — zbavit se podelancu. Hned se vsak Andrejovi vybavil plukovnik. Jak by se asi pri tomhle tvaril? Plukovnik by s tim nesouhlasil. Ten je jineho razeni. Toho ani nenapadne, ze by se rozkaz mohl nesplnit. A v zadnem pripade si z podobnych problemu nebude delat hlavu… Je to oficir-aristokrat… Ma to v zivote vlastne jednoduche: Jeho otec byl plukovnik, dedecek taky, pradedecek zrovna tak… Razne si poradili s nejednim imperiem… A kolik lidi pritom zarvalo…! Kdyz pujde do tuheho, bude strilet. On, plukovnik, bude strilet — ne Andrej! Koneckoncu — jsou to plukovnikovi vojaci! Nebudu se mu do toho plest… Sakra! Uz mi z toho vseho jde hlava kolem. Asi to moc komplikuju. Dal pujdou vsichni a basta! Ja plnim rozkaz, tak ho racte plnit taky! Nikdo me nepochvali, kdyz rozkaz nesplnim — a vam to taky neprojde! A hotovo. Smytec. Dal o tom premyslet nebudu. To je lepsi myslet na zensky, nez si tu rozebirat nejakou filozofii moci…!
Znovu se obratil na druhou stranu a shrnul pritom prosteradlo. Ze vsech sil se snazil vybavit si obraz Selmy: ve fialovem zupanku prinasi k posteli kavu, naklani se… Popustil uzdu dalsim predstavam — a najednou se necekane octl ve sve kancelari, kde na nej v obrovskem kresle cekala Amalie.
Kratkou suknicku mela vykasanou… A tu si uvedomil, ze si tyhle predstavy nemel dovolovat.
Odhodil zmuchlane prosteradlo a sedl si naschval naprosto nepohodlne na samy kraj luzka. Citil, jak se mu hrana luzka zarezava do hyzdi, a trestil oci k obdelniku okna, ktere se ted slabounce lesklo v odrazu svetla reflektoru z ulice. Pak se podival na hodinky. Uz uplynula pulnoc… A co kdybych ted vstal a zasel dolu — do prizemi? napadlo ho. Drmola spi v kuchyni… Kdyz driv na neco podobneho pomyslel, delalo se mu z takove predstavy zle. Ted ale ne. Vzpomnel si na jeji odhalene spinave nohy — a najednou si uvedomil, ze by bylo docela zajimave uvidet Drmolu nahou.
Jaka asi je…? Koneckoncu — je to zenska… „Paneboze!“ Skoro to zakricel… Vzapeti vrzly dvere a na prahu stanul Nemy. O neco temnejsi stin v temnote. Jen belma oci se leskla… „Co chces?“ zeptal se nestastne Andrej. „Jdi spat!“
Nemy zmizel. Andrej zivl a svalil se zpatky na luzko.
Probudil se leknutim. Byl cely zality potem.
„Stuj! Kdo tam?“ rval venku vojak, ktery drzel hlidku. A jako by v tom pronikavem vykriku zaznel i zoufaly strach… Mozna i volani o pomoc.
A vzapeti Andrej zaslechl podivne zvuky: Jako by nekdo zvolna, rytmicky busil obrovitym perlikem do kamene a drtil ho… „Stuj, nebo strelim!“ zakricel preskakujicim hlasem vojak. A opravdu hned strilet zacal… Andrej ani nevedel, jak se dostal k oknu. Ve tme na prave strane slehaly oranzove plaminky vystrelu. V ulici o kousek dal se v nejasnem odrazu svetla cernalo cosi velkeho. Nehybalo se to. Obrysy byly tak nejasne, ze se vubec nedalo poznat, co to je, srsely z toho vsak snopy zelenavych jisker. Andrej nechapal, co se to deje. Hlidka zrejme vystrilela cely zasobnik a na okamzik nastalo ticho. Pak v temnote zaznel nelidsky vykrik — jako by zoufale zarzal kun… A potom zadunely o dlazbu okovane boty a strazny vybehl ze tmy do kruhu svetla pred Andrejovo okno. Zastavil se, zacal se divoce otacet na vsechny strany, v naprazene ruce drzel samopal — a porad tak desive kricel. Pak se vrhl k traktoru, prikrcil se za nej, pokousel se pod nej vlezt a soucasne se zoufale snazil uvolnit od opasku druhy zasobnik… A tu se znovu ozvaly ony podivne udery. Bum, bum, busil obrovity perlik do kamene… Andrej hmatl po pistoli a jenom v bluze a trenyrkach, s botami narychlo nazutymi a nezasnerovanymi, vybehl na ulici. Tam uz byla spousta lidi a serzant Vogel hulakal: „Tevosjan! Hnujka! Vpravo! K palbe pripravit! Anastasis! Na traktor, za kabinu! K palbe pripravit! Fofrem! Hejbejte se, mrchy! Vasilenko! Vlevo!
Zalehnout! K palbe… Rek jsem vlevo, pitomce! Palotti! Kam se zenes, makarone prastenej!?“ Chytil vyjeveneho Itala, ktery se prave nekam rozbehl, za limec a nakopl ho smerem k traktoru. „Za kabinu, dobytku! Anastasis!
Otocit reflektor do ulice!“
Kolem Andreje vznikla tlacenice, mel co delat, aby se udrzel na nohou.
Nechapal, co se to deje, a vsi silou v sobe potlacoval nesnesitelnou touhu zajecet z plnych plic… Pritiskl se ke zdi domu. Pistoli drzel pred sebou a zoufale se rozhlizel. Proc jsou vsichni tady? Vzdyt utok muze prijit zezadu!
Nebo ze strechy… Nebo z jineho domu… „Ridici!“ kricel serzant. „Ridici, na traktory! Kterej bastard to tam strili?
Palbu ukoncit!“
Najednou si Andrej uvedomil, ze situace neni zas tak spatna: Vojaci poslouchaji!
Zaujali pozice podle rozkazu a vsichni ostatni se zklidnili. Reflektor konecne ozaril ulici.
„Tamhle je!“ zvolal nekdo neprilis hlasite.
Kratce zastekaly a okamzite zase zmlkly samopaly. Andrej stacil zahlednout jen cosi neurciteho. Bylo to obrovske, skoro vetsi nez okolni domy a trcely z toho na vsechny strany nejake ostny. Nestvura bleskove zmizela za kvartaly domu na vzdalene krizovatce. Dunive udery pak pomalu utichaly, doznivaly, az nakonec ustaly. Vsude zase bylo ticho.
„Co se stalo, serzante?“ ozval se klidny plukovnikuv hlas z okna nad Andrejem.
Plukovnik — jako vzdy peclive upraveny — se zlehka vyklanel pres parapet.
„Hlidka vyhlasila poplach, pane plukovniku,“ odpovedel serzant Vogel.
„Vojin Terman.“ „Vojin Terman — ke mne!“ zavelel plukovnik.
Vojaci se po sobe podivali.
„Vojin Terman!“ zarval serzant. „K plukovnikovi!“
Vojin Terman se spesne pokousel vylezt ze sveho ukrytu pod traktorem.
Za neco se tam zrejme zachytil, musel chudak trhnout ze vsech sil, aby se mu podarilo vstat. Pak konecne preskakujicim hlasem zavrestel: „Vojin Terman prisel na vas rozkaz!“
„Vy vypadate!“ rekl pohrdave plukovnik. „Zapnete se!“
V tu chvili se rozzehlo slunce. Bylo to tak necekane, ze vsichni udivem hlasite vydechli. Andrej primhouril oci, nekteri si je zakryvali dlani.
