„Muzes mi odpovedet?“
Nemy zavrtel hlavou.
„I za to dik…,“ rekl zamyslene Andrej. „Co si z toho ale vybrat? No dobra… Pujdeme.“
Vratili se do prvniho patra. Nemy si zase na chodbe zalezl do kouta a Andrej sel do sve mistnosti. S Icikem tam cekal Korejec Pak. Zive se spolu bavili, ale kdyz Andrej vstoupil, zmlkli a Korejec vykrocil Andrejovi vstric.
„Jen si sednete,“ pobidl ho Andrej a sam se hned taky usadil.
Korejec uctive pockal — a teprve az po Andrejovi zlehka dosedl na samy kraj zidle a ruce slozil na kolenou.
Jeho zlutavy oblicej pusobil velice klidnym dojmem, ospala ocka bylo sotva videt ve skvirkach opuchlych vicek. Andrejovi tenhle clovek pripadal prinejmensim zajimavy. Byl vzdycky upraveny, prijemny, ke vsem se choval pratelsky, ale nikdy nebyl doterny, nikdy toho moc nenamluvil. Privetivost a ucta k druhemu… To z nej vzdy vyzarovalo. A pri tom vsem byl tak trochu zvlastni… Jako kdyby si od ostatnich drzel distanc. A byl to on, kdo na tristem ctyricatem kilometru dokazat zastavit nesmyslnou palbu pri di voke prestrelce v rozvalinach! Vynoril se ze sutin, pozvedl ruku s otevrenou dlani a sel pomalu do deste strel… „Nevzburcoval jsem vas ze spani?“ zeptal se Andrej.
„Ne, pane poradce, jeste jsem si nesel lehnout, kdyz jste pro me poslal.“
„Co vas zaludek? Trapi vas?“
„Ne vic nez ostatni.“
„Ale jiste taky ne min,“ prikyvl Andrej. „A co vase nohy?“
„S tema jsem na tom lip nez ostatni.“
„To je dobre. A jak se citite celkove? Jste hodne unaveny?“
„Dekuju, pane poradce, jsem uplne v poradku.“
„To je dobre,“ poznamenal znovu Andrej. „Vite, proc vas chci obtezovat?
Pane Paku, zitra bude pro vsechny den odpocinku. Pozitri bude pro vetsinu odpocinek pokracovat, ale ja se minim vydat s malou skupinkou na pruzkum. Na takovych padesat, mozna i sedmdesat kilometru dopredu… Musime totiz najit vodu. Nebudeme si s sebou brat nic zbytecneho, musime rychle postupovat.“
„Rozumim, pane poradce. A prosim o dovoleni, abych se k vam smel pripojit.“
„Diky za vstricnost, pane Paku, chtel jsem vas o to pozadat. Takze: odchazime pozitri v sest rano. Vodu a jidlo na cestu vam vyda serzant. Domluveno?
Ale jeste neco: Co si myslite — najdeme vodu?“
„Myslim ze ano,“ odpovedel Korejec. „Neco jsem o techhle mistech slysel vypravet… Nekde tu voda musi byt. Dokonce pry ji tu byvalo dost, ted to asi bude slabsi, ale pro nase potreby to urcite bude stacit.“
„Voda uz mohla vyschnout.“
Korejec zavrtel hlavou: „Mozne to je, ale je to nepravdepodobne. Nikdy jsem neslysel o nejakem zdejsim zdroji vody, ze by uplne vyschl. Nekdy proste vyvera silneji, nekdy je slabsi. Ale aby se uplne ztratil? To ne…“
„V dokumentech jsem nic kloudnyho nenasel,“ ozval se Icik. „Voda do mesta pritekala akvaduktem — a ten je ted suchej…“
Korejec mlcel.
„A co jste jeste slysel o techhle mistech?“
„Ruzne vicemene strasidelne historky. Neco z toho je jasny vymysl. Neco ale…,“ nedopovedel a pokrcil rameny.
„Napriklad?“ vybidl ho povzbudive Andrej.
„Ja myslim, ze uz jste to vsechno slysel, pane poradce. Napriklad se rika, ze nekde nedaleko odsud stoji takzvane Mesto Kovohlavcu. Kdo to ale je — ti Kovohlavci, to jsem se nikdy nedozvedel. Taky se mluvi o Krvavem vodopadu, ale ten ma byt od nas jeste dost daleko. Pravdepodobne jde o nejaky potok, ktery rozpousti cervene mineraly. Kazdopadne tam musi byt dost vody… Spousta legend je napriklad o mluvicich zviratech, ale tomu se verit moc neda. A takovych veci, ktere uz jsou za hranici verohodnosti, je vic — a nema zrejme smysl se jimi zabyvat. I kdyz: Experiment je Experiment, ze?“
„Vas uz ty nase vecne otazky asi unavuji, pane Paku,“ usmal se Andrej.
„Dokazu si predstavit, jak je vam protivne vsem opakovat vsechno aspon uz podvacate. Musite nam to prominout, ale vy jako jediny z nas mate informace…“
Korejec znovu pokrcil rameny: „Bohuzel — hodnota mych informaci neni moc velka. Rada veci se nepotvrzuje.
A naopak: setkavam se s leccim, o cem jsem nikdy neslysel. A pokud jde o vase otazky… Nezda se vam, pane poradce, ze radovi clenove expedice znaji az prilis mnoho ruznych strasidelnych historek? Ja osobne odpovidam na otazky pouze lidem z vedeni vypravy. A povazuji za nespravne, ze napriklad vojaci, ale i ostatni radovi clenove vypravy, si ty historky vypraveji. Neprospiva to moralce.“
„Ja s vami naprosto souhlasim,“ rekl Andrej a dal uprene Paka pozoroval.
„Kazdopadne bych byl radsi, kdyby se spis vykladaly legendy o krajich oplyvajicich mlekem a strdim.“
„Samozrejme. Proto taky — kdyz na me vojaci dorazeji s ruznymi otazkami — snazim se neprijemnym tematum vyhnout a co nejcasteji pripominam legendu o Kristalovem palaci… Pravda ovsem je, ze posledni dobou je to prestalo zajimat. Maji strach a chteji domu.“
„Vy taky?“ zeptal se starostlive Andrej.
„Ja zadny domov nemam,“ odpovedel Korejec klidne. Jeho nehybna tvar nevyjadrovala zadne emoce, oci hledely nepritomne… „A-a-ano,“ zabrumlal Andrej a nervozne zabubnoval prsty na stole.
„Jeste jednou vam dekuju, pane Paku… A bezte si odpocinout! Dobrou noc!“
Ocima pak doprovodil zada v modre halene az ke dverim — a kdyz zase s Icikem osameli, prohodil: „Prece jen by me zajimalo, proc se k nam pridal.“
„Jak to — proc?“ uzasl Icik. „Oni sami si takovyhle pruzkum dovolit nemuzou — tak bylo vyhodny pridat se k nam.“
„A k cemu jim to je?“
„Milej zlatej,“ uchechtl se Icik, „ne kazdymu se kralovstvi tvyho Geigera zamlouva jako tobe! Driv se jim nechtelo poslouchat pana primatora, cemuz se mozna nedivis, ale ted jim nevyhovuje ani pan prezident. Chteji zit podle svyho. Chapes to?“ „Chapu. Ja si ale myslim, ze jim v tom nikdo nemini branit.“
„Ze ty si to myslis…! Jenze ty nejsi prezident.“
Andrej otevrel maly trezor, vytahl plochou lahev s lihem a odsrouboval z ni vicko.
„Copak predpokladas,“ pokracoval Icik, „ze si Geiger necha nekde za zady organizovanou, dobre ozbrojenou kolonii, kterou expedice objevila a dokonce se s ni i stretla? Dve stovky ke vsemu odhodlanych chlapu… vsehovsudy nejake tri stovky kilometru od Sklenenyho domu? Samozrejme je zlikviduje. Takze oni vedi, ze musi zmizet dal na sever. Jenze — kam?“
Andrej si nakapal lih na dlan a pak si promnul ruce. S odporem zabrumlal: „Ta spina vsude je hnusna. Ani si neumis predstavit…“
„No jo — spina,“ skocil mu roztrzite do reci Icik. „Spiny holt tu neni jako safranu… Ale… Mohl bys mi rict, proc tak porad sondujes kolem toho Korejce Paka? Uhranul ti snad? Ja ho prece znam uz davno! Je to ferovej, vzdelanej chlap. Tak co ho porad vyslychas? To se da vysvetlit snad jen tou tvou bytostnou nenavisti vuci inteligenci! Ty tvoje nekonecny jezovitsky otazky…! Kdyz uz chces vedet, kdo tu strasi lidi ruznejma povidackama, zeptej se svejch informatoru. Tenhle clovek s tim nema nic spolecnyho.“
„Nemam zadny informatory,“ podotkl chladne Andrej. Chvili oba mlceli.
Potom Andrej — sam prekvapen svym napadem — rekl: „Chces mluvit na rovinu?“
„Jiste,“ souhlasil okamzite Icik.
„Tak se podivej: Posledni dobou mam pocit, ze nekdo z nejakych duvodu chce, aby expedice nepokracovala v ceste. Aby vubec nepokracovala… Rozumis? Nejde jen o to, aby udelala celem vzad a zamirila domu… Kdepak!
Nas chce nekdo zlikvidovat. Chce, aby expedice zmizela beze stopy.
Rozumis?“
„Ale jdi!“ prohodil Icik. Prsty mu rychle projizdely popraskavajici bradkou, jak se snazily najit zachumlanou bradavicku.
„Je to tak! A ja chci prijit na to, kdo ma na nasi likvidaci zajem. Cim dal tim vic mi to vychazi tak, ze by se to mohlo hodit tomu tvymu panu Pakovi.
