„Co to je?“ zeptal se bez vetsiho zajmu Andrej. „Papir.“
„Aha…“ Andrej papiry sebral a schoval si je do kapsy. „Diky.“
Icik uz ale zase cetl. Oci mu po papirech jen litaly.
Andrej si vzpomnel na to, jak se mu nechtelo Icika s sebou na tuhle expedici brat. Byl schopen se oblikat jako strasak, naschval provokoval svym zidovstvim, protivne se hihnal a kazdemu hned na prvni pohled muselo byt jasne, ze nedokaze snaset fyzicke utrapy… Andrej si rikal, ze s Icikem budou jen problemy — a pokud jde o vyuziti jeho specializace jako archivare, je mozne o tom pri takove narocne vyprave dost pochybovat. Jenze ted bylo vsechno jinak… I kdyz neco na tech obavach samozrejme bylo… Icik si napriklad hned jako prvni odrel nohy. A hned obe… Pri vecernich raportech se choval primo nesnesitelne. Nevhodne vtipkoval a ke kazdemu se obracel se samozrejmou familiarnosti. Kdyz byli na ceste treti den, propadl se jako idiot do nejakeho sklepa a dalo dost prace ho vytahnout. Pateho dne se ztratil a zdrzel tak celou vypravu o nekolik hodin. Pri prestrelce, ke ktere doslo na tristem ctyricatem kilometru, se choval jako maly kluk a malem prisel o zivot.
Vojaci se mu posklebovali a Quejada se s nim v jednom kuse hadal. Pak se jeste ukazalo, ze Ellizauer trpi neskryvanou zidofobii a Andrej si s nim musel durazne promluvit. To vsechno bylo… Pak se to ale vyvinulo tak, ze se Icik kupodivu stal nejpopularnejsi osobou expedice… hned vedle plukovnika. V jistem smyslu ale plukovnika zcela urcite svou popularitou predcil.
Za prve: Umel najit vodu. Geologove neustale hledali jako mraveneckove.
Snazili se, celi upachteni vrtali do skal, chodili na pruzkum, kdyz ostatni odpocivali… A Icik proste jen sedel na vlecnaku pod legracnim slunecnikem, ktery si sam zhotovil a prehraboval se ve starych papirech, kterych uz mel nekolik beden. Uz ctyrikrat presne urcil, kde jsou podzemni nadrze s vodou. Je sice pravda, ze jedna z cisteren uz byla vyschla a v druhe voda pachla zatuchlinou, ale podvakrat expedice ziskala vynikajici pitnou vodu — a to diky jen a jen Icikovi!
Za druhe: Nasel sklad oleje. Po tomhle objevu se i Ellizaueruv vztah k nemu zmenil a Ellizauer pak vykladal vedoucimu mechanikovi, ze proste nesnasi zidackovstvi, ale proti Zidum jako takovym nic nema. „Vem si napriklad takoveho Kacmana…!“
Za dalsi: Icik vsem dodaval papir. Zasoby toho toaletniho uz davno dosly, zlikvidoval je prvni napor prujmu… A tak se uprostred pustiny, kde clovek v pripade nouze nenajde ani lopuchovy list, ba dokonce ani hrst travy, stal z Icika nejoblibenejsi muz pod sluncem. Neubehly tedy jeste ani dva tydny a Andrej musel, ac nerad, konstatovat, ze Icika tu maji lidi radi. Trosku na neho i zarlil… Vsichni ho maji radi! Dokonce i vojaci, coz zni ponekud neuveritelne.
V hodinach odpocinku se kolem nej shlukovali a s otevrenymi pusami poslouchali jeho zvaneni. Ze sve vlastni iniciativy, snad dokonce s potesenim, prepravovali vselijake ty jeho trezory s dokumenty. Sverovali se mu se vsim moznym a vytahovali se pred nim jak mali kluci pred zboznovanym panem ucitelem. Serzanta Vogela nenavideli, plukovnika se bali, s civilnimi cleny expedice provokovali rvacky — a Icikovu blizkost vyhledavali.
Dodaval jim dobrou naladu, byvalo slyset, jak se smeji. Nesmali se ale Icikovi! Smali se spolu s nim! „Ja vam neco povim, Kacmane,“ rekl mu jednou plukovnik. „Nikdy jsem nechapal, proc v nekterych armadach maji komisare. Ja ho nikdy nemel… Vas bych si ale vzal.“
Icik se probral celou hromadou papiru a sahl za bluzu pro dalsi hrst.
„Je tam neco zajimavyho?“ zeptal s Andrej. Vlastne ho ani moc nezajimalo, co v tech papirech je, ale chtel dat Icikovi najevo, ze jeho praci uznava, chtel potesit tohohle nemotorneho, na vzhled neprijemneho, ale presto vlastne blizkeho cloveka.
Icik nestacil odpovedet, jen zavrtel hlavou — a rozletely se dvere, do kterych vchazel plukovnik Saint- James.
„Muzu vstoupit, pane poradce?“
„Prosim, plukovniku,“ odpovedel rychle Andrej a vstal. „Dobry vecer.“
Icik taky vstal a prisunul k plukovnikovi kreslo.
„Dekuji vam, komisari,“ prohodil plukovnik a pomalu — jakoby nadvakrat — usedl. Vypadal jako jindy: upraveny, svezi, vonici kolinskou a dobrym tabakem… Jenom tvare se mu za posledni dny nejak propadly a oci taky. A jeste neco na nem bylo noveho: uz nenosival v ruce oblibeny jezdecky bicik, ale cernou hulku, o kterou se pri delsim stani opiral.
„Jeste k te odporne rvacce pod okny…,“ rekl ted Andrejovi, „omlouvam se vam, pane poradce, za sveho vojaka…“
„Doufejme, ze vic takovych rvacek uz nebude,“ poznamenal zamracene Andrej. „Uz je nebudu trpet.“
Plukovnik roztrzite prikyvl a pak prohodil: „Vojaci se vzdycky rvou. V britske armade se na rvacky pohlizi trochu jinak. Ma se za to, ze se tim zvysuje bojovy duch, podporuje se zdrava agresivita… atakdal. Ale pokud jde o nasi soucasnou situaci, mate samozrejme pravdu. V nasich tezkych podminkach je to nepripustne.“ Trochu se v kresle zaklonil, aby lepe mohl najit v kapse dymku. Pak ji vytahl a zacal ji nacpavat. „Ten potencialni nepritel ale porad nikde na obzoru neni, pane poradce,“ prohodil s usmevem. „Tim se ponekud komplikuje situace pro nas nebohy generalni stab. Kdyz mam byt uprimny, ani panum politikum se to nebude zamlouvat.“
„Ale naopak!“ vyjekl Icik. „Ted teprve se rozjedou na plny obratky!
Jestli totiz nebudou mit faktickyho nepritele, budou si ho muset vymyslet.
A jak ukazuje celosvetova zkusenost — nejstrasnejsi nepritel je nepritel vymyslenej. Ja vas ujistuju, ze se budou dit veci! Pocet lidi v armade se bude muset zdvojnasobit…“
„Ale?“ usmival se dal plukovnik. „To by me zajimalo, kdo bude vymyslet.
Nebudete to vy, mily komisari?“
„Vy!“ pronesl vitezne Icik. „Vy predevsim.“ Pak zacal ukazovat na prstech: „Za prve budete muset pri generalnim stabu vytvorit oddeleni politicke propagandy…“
Nekdo zatukal, a nez se Andrej stacil ozvat, vstoupili Quejada a Ellizauer.
Quejada se mracil a Ellizauer hledel kamsi ke stropu a neurcite se usmival.
„Prosim, panove, posadte se,“ pobidl je chladne Andrej. Pak zabubnoval prsty na stole a rekl: „Kacmane, zaciname!“
Icik tedy uz nedokoncil svou predpoved tykajici se plukovnika — a hbite se otocil k Andrejovi. Plukovnik se v kresle narovnal a ruku polozil na rukojet hulky.
„Pane Quejado, mate slovo,“ rekl Andrej.
Sef vedecke casti expedice sedel primo pred Andrejem a mel kolena hodne daleko od sebe, coz umoznovalo neprilis vabny pohled na propocene kalhoty v rozkroku. Ellizauer si jako vzdycky sedl primo za nej a cely se schoulil, aby mezi ostatnimi tak necnel.
„V geologii neni nic noveho,“ soukal ze sebe Quejada. „Vsude je jil a pisek. Stopy po vode veskere zadne. Byval tu vodovod, ale voda v nem uz davno zadna netekla. Mozna prave kvuli vode odtud vsichni odesli, to nevim… Tady jsou udaje o slunci, vetru a dalsim…“ Vytahl z naprsni kapsy kousek papiru a hodil ho pred Andreje. „Vic toho zatim nemam.“
Andrejovi se to jeho „zatim“ sice nelibilo, ale prikyvl a zadival se na Ellizauera: „A co doprava?“
Ellizauer se naprimil a pres Quejadovu hlavu rekl: „Za dnesek jsme prosli tricet osm kilometru. Motor druheho pasoveho traktoru potrebuje generalku. Je mi lito, pane poradce, ale nic jineho se neda delat.“
„Ale…,“ zavahal Andrej, „jak dlouho takova generalka muze trvat?“
„Dva tri dny,“ odpovedel Ellizauer. „Nektere soucastky se daji vymenit, nektere opravime. Mozna to budou ctyri dny. Mozna pet.“ „Mozna deset,“ podotkl Andrej. „Date mi sve hlaseni?“
„Mozna deset,“ pripustil Ellizauer a znovu se tak neurcite usmal. Ani se nenamahal vstat — jen se natahl a podal Andrejovi pres Quejadu svou pisemnou zpravu.
„Delate si legraci?“ pronesl ledove, ale naprosto klidne Andrej.
„To jako… z ceho, pane poradce?“ vylekal se Ellizauer. Nebo se aspon vylekane zatvaril.
„Tri dny, nebo deset dnu, pane inzenyre?“
„Je mi lito, pane poradce, ale…“ zabrumlal Ellizauer, „ja se neodvazim presne to odhadnout. Nemame tu prece autodilnu… A potom — ten muj Permjak neni v poradku! Ma nejakou vyrazku a cely den zvracel. A je to muj hlavni mechanik!“
„A co vy?“
„Ja… udelam, co bude v mych silach. Jenze tady jde o to, ze v nasich soucasnych podminkach…“
Jeste chvili o prekot vysvetloval, jak je to slozite s ridici i s vybavenim, ktere na cestu dostali, ze tu nemaji poradnou vrtacku a ten specialni zvedak, na ktery on, Ellizauer, predem upozornoval, ze taky nedostali — a
