Dlouhan Ellizauer se vzprimil a dvema kroky se octl u traktoru. Sahl po reflektoru a natocil ho do tmy. Andrej uvidel muze, ktery si pridrzoval kalhoty a v podrepu se sunul kolem obrovske zelezne sochy, postavene z neznamych duvodu kdysi kymsi na chodniku u krizovatky. Socha znazornovala gigantickeho chlapa v jakesi toze. Nemel vubec zadne vlasy a v obliceji vypadal nehezky — jako zabak. Ve svetle reflektoru se socha cerne leskla. Levou ruku teatralne zvedala k obloze, pravacka s roztazenymi prsty smerovala k zemi a ted pres ni na remenu visel samopal.
„Vyborne, diky!“ vykrikl spokojene vojak a konecne si drepl. „Uz muzete zhasnout.“
„Jen delej, delej!“ povzbuzovali ho chlapi z privesu. „Kdyby neco — budeme te krejt!“
„Kluci, zhasnete to!“ zaprosil nebozak.
„Nechte to tak, pane inzenyre,“ ozvalo se zase z privesu. „On si dela legraci.
Podle predpisu prece nesmi…“
V tu chvili vsak Ellizauer reflektor zase otocil nazpatek. Na privesu se nekdo zachechtal a vzapeti si tam zacali pohvizdovat nejakou pochodovou melodii.
Vzdyt se chovaji stejne jako jindy! pomyslel si Andrej. Dokonce se zda, ze dneska maji nejak lepsi naladu… Ani vcera, ani predevcirem jsem neslysel, ze by vtipkovali. Mozna je to tim, ze jsme dorazili k normalnim, nerozborenym domum… To by mohlo byt ono! Predtim jsme tahli jen pustou krajinou, ale ted jsme mezi domy! Tady se clovek muze v klidu vyspat, tady nas nebudou otravovat ti hnusni vlci — nebo co to je. Jenze Vogel neni prece zadny panikar! Ne… Ten musel mit k obavam opravdu duvod!
Andrej si predstavil zitrejsi rano. Co kdyz neposlechnou a nebudou chtit jit dal? Co kdyz jako jeden muz zvednou samopaly a reknou: „Nepujdem!“
Mozna ze prave proto ted maji dobrou naladu! Davno se uz na vsem dohodli, rekli si, ze zitra se pujde nazpatek — vzdyt „co nam muze udelat, sefik ubohouckej?“ — a ted je jim vsechno fuk, treba at se certi zeni, oni uz si poroucet nedaji, hop, nebo trop… A ten hajzlik Quejada se k nim pridal! Uz nekolik dnu omila, ze dal jit nema smysl. Pri vecernich raportech se diva jako vrah… Bude mu mozna, previtovi, vhod, kdyz se ke Geigerovi vratim jako zmokla slepice.
Andrej se zimomrive otrasl. Nemela se lidem tak popoustet uzda! Toho zrzka Hnujku meli postavit ke zdi, nerada jednoho, a vsechny, co se k tomu pripletli, poradne zmacknout! Dneska by zpivali jinou. To prece byla prilezitost…!
Skupinove znasilneni. Pricemz slo o nezletilou! O jednu z mistnich obyvatelek v jeste zalidnenych mistech… A ten Hnujka se drze sklebil, kdyz jsem na ne kricel! Drze a spokojene — a hnusne! Pak ale razem vsichni ztuhli, kdyz jsem vytahl pistoli… Ale ten plukovnik! Liberal jeden, ten mi to prekazil. Jako kdyby ani nebyl dustojnik. Pry: „Proc hned zastrelit, pane poradce? Existuji i jine prostredky…“ Bane, plukovniku, na Hnujku a podobne typy — jak je videt — jine prostredky nezabiraji. Vzdyt prave od toho pripadu se vsechno zacalo bortit. Ta holka se k nam pridala a ja si toho dokonce nejdriv ani nevsiml! Pak jsem to uz nechal byt — a to byla chyba. Chlapi se kvuli ni zacali rvat. A znovu jsem propasl prilezitost!
Hned pri prvni rvacce jsem mel nekoho postavit ke zdi a holku vyhnat. Jenze… Kam mohla jit? To uz jsme byli mezi sutinami, nikde zadna voda, objevili se vlci… Dole se najednou ozval zurivy rev a rachot, neco jako by se kacelo a nekam se koulelo. Do kuzelu svetla vletel pozpatku z domovnich vrat nahy chlap. Opravdu vypadal jak opice… Placl sebou na zadek, az se kolem nej zvedl oblak prachu. Jeste ani nestacil vstat — a uz se k nemu ze stejnych vrat ritila druha, stejne nahata opice. Vrhla se na nej — a uz se ti dva rvali, kouleli se po dlazbe, rvali, hekali a chropteli a ze vsech do sebe mlatili… Andrej se jednou rukou oprel o parapet a druhou naprosto zbytecne prudce hmatl k pasu. Zapomnel, ze opasek s pouzdrem a pistoli zustal v kresle. V tom okamziku se vsak z temnoty dole vynoril serzant Vogel. Jak cerne mracno prihnane uraganem zaclonil na chvili rvace na zemi, pak jednoho chytil za vlasy a druheho za bradku, roztrhl je od sebe a vzapeti bylo slysel, jak jim hlavy zadunely, kdyz serzant jednim rvacem o druheho triskl. Potom chlapy odhodil jako stenata — kazdeho na jinou stranu.
„Vyborne, serzante!“ zaslechl Andrej neprilis hlasite, zato vsak razne plukovnikovo zvolani. „Na noc ty dva nerady privazat k luzkum a zitra mimo poradi poslat do prvniho sledu!“
„Rozkaz, pane plukovniku,“ rekl zadychane serzant. Pak se podival na chlapa, ktery se vpravo od nej snazil vstat ze zeme, a nejiste dodal: „Dovoluju si ohlasit, pane plukovniku, ze jeden z nich… nepatri k nam. Je to kartograf Roulier.“
Andrej zatrepal hlavou a ztezka polkl, aby vubec mohl vydat hlasku. A potom zasipal: „Kartograf Roulier na tri dny do prvniho sledu! A s plnou polni! Kdyby se rvacka opakovala — oba dva na miste zastrelit!“ Citil, jak ho v krku neco straslive pali… „Propriste: Na miste zastrelit kazdeho darebaka, ktery se bude rvat!“
Vzpamatoval se teprve v okamziku, kdy si zase sedl ke stolu… Soucasne si vsak uvedomil, ze tohle vsechno mel udelat uz davno. Ted uz je mozna pozde! Tupe hledel na sve roztresene prsty. Ted uz je pozde… Jenze ja vam jeste ukazu! Ja vas donutim poslouchat! Treba i polovinu vas necham postrilet… vlastnorucne polovinu postrilim, ale ti ostatni budou poslouchat jako hodiny. Uz toho mam dost! Uz ano! A Hnujka to vyfasuje jako prvni, jen co zase neco vyvede… Jako prvni…!
Zalovil za sebou u operadla kresla a vytahl opasek s pouzdrem. Prohlidl si pistoli. Hlaven byla zanesena. Natahl zaver. Slo to ztuha — a to jeste jen napul… Pak se zaver zasekl. Hrom aby do toho, vsechno je tu sama spina… Venku uz byl klid, bylo slyset jen cvakani okovanych podrazek hlidky, ktera prochazela ulici. Pak se v tichu ozvalo cisi zakaslani, nekdo se hlasite vysmrkal a zafunel… Andrej dosel ke dverim, otevrel je a vyhledl do chodby.
„Duggan!“ zavelel neprilis hlasite.
V koute se neco pohnulo. Andrej sebou trhl, ale hned se uklidnil: Sedel tam Nemy. Vzdycky takhle sedaval — dokazal si velice zvlastnim zpusobem zkrizit nohy a drepnout si na ne… Jeho oci se v seru vlhce leskly.
„Duggan!“ vykrikl o neco hlasiteji Andrej.
„Uz jdu, pane,“ ozvalo se z hloubi domu. Byly slyset kroky.
„Proc tu sedis?“ obratil se Andrej k Nememu. „Bez si lehnout!“
Nemy k nemu pootocil svou tvar, ale jinak se ani nepohnul.
Andrej se vratil ke stolu, a kdyz se objevil Duggan, rekl: „Dejte mi, prosim, do poradku mou pistoli!“ „Rozkaz, pane,“ pronesl uctive Duggan, pistoli si vzal a zamiril s ni ke dverim. Tam rychle ustoupil stranou, protoze dovnitr se hnal Icik.
„Hele, lampa!“ zaradoval se Icik a okamzite se hrnul ke stolu. „Poslouchej, Andreji, nemame tu vic takovejch lamp? Mam jen baterku a uz me hrozne boli oci.“
Behem poslednich dnu Icik straslive zhubl. Vsechno na nem jen viselo — a vsechno taky bylo poradne otrhane. Navic pachl… Jako stary kozel.
Po pravde receno — vsichni tu ted pachli. Jenom plukovnik ne.
Andrej mlcky prihlizel, jak si Icik bez ptani pritahl zidli, usadil se ke stolu a prisunul k sobe bliz lampu. Potom zacal zpod bluzy lovit sve poklady a rozkladal je po stole. Byly to hrsti pomackanych starych papiru… Icik poposedaval — a jak bylo jeho zvykem, ocima preskakoval po vsem, co mel pred sebou, jako by vsechno chtel naraz precist. A mezi tim si stacil jeste ostipovat bradavicku. Skoro se ted k ni svymi prsty ani nemohl dostat, byl na tvarich, krku — a snad i na usich — zarostly hustymi, bujne se krouticimi vousy.
„Co kdyby ses aspon oholil?“ rekl konecne Andrej.
„Proc?“ zeptal se roztrzite Icik.
„Cely vedeni se holi,“ namitl rozzlobene Andrej. „Akorat ty jsi jako strasidlo.“
Icik zvedl hlavu a pohledl na Andreje. Mezi vousy se objevily zlute, davno necistene zuby.
„Jo? Jenze… Ja uz jsem takovej, ze na sebe dost kaslu. Jen se koukni, jakou mam bluzu.“
Andrej ji prejel ocima.
„Jen tak mimochodem — mohl by sis ji zasit. Kdyz to neumis, dej ji Dugganovi!“
„Ja si myslim, ze Duggan ma i beze me co delat… A kohopak ze se to chystas strilet?“
„Koho bude nutny,“ odsekl Andrej.
„Ale ale…,“ zamrucel Icik a zacetl se znovu do svych papiru.
Andrej se podival na hodinky. Mel uz jen deset minut casu. S povzdechem se sehnul pod stul a vylovil odtud boty. Z nich vytahl ponekud zatvrdle ponozky, nenapadne k nim pricichl — a potom pravou nohu pootocil ke svetlu. Patu mel celou odrenou. Krev z ni sice netekla, ale bolelo to poradne… Zatal zuby a nepoddajnou ponozku si natahl. Pak zahybal chodidlem… S trpitelskou grimasou sahl po bote… Kdyz se konecne obul, opasal se remenem s prazdnym pouzdrem a urovnal si bluzu.
„Na!“ broukl Icik a strcil k nemu pres stul hromadku popsanych papiru.
