Pane Friese, poslouchejte to taky, to se vas tyka, vy jeden osklivy…!“
„Plukovniku, pry jste nekoho dali zastrelit pred nastoupenou jednotkou…“
„Zapamatujte si, co vam rikam! Kanalizace… Specialne kanalizace jednou privede tohle Mesto k zaniku.“
„Tak krasna — a ma tak malou sklenicku?“
„Otto, chlapce drahy, nech tu kost a vem si poradnej kousek masa!“
„Ne, Kacmane! To je vojenske tajemstvi. Mne uz staci ty neprijemnosti, ktere jsem si prozil kvuli Zidum v Palestine.“
„Vodku, pane poradce?“
„Dekuji, pane poradce.“
A k tomu pod stolem cvakani podpatku… Andrej si dal dvakrat za sebou vodku, aby se lip rozjel, a zajedl ji. Pak mu nezbylo nic jineho, nez aby spolu s ostatnimi poslouchal nekonecny a straslive hloupy Cacuuv pripitek. V zaveru dlouheho zvaneni Cacua zduraznil, ze vubec nechce pritomne agitovat pro sexualni zvracenosti, o kterych prave ted hovoril, ze si jenom preje timhle malickatym pohareckem pripit na nekonecne city, ktere v sobe chova „vuci strasnemu a nelitostnemu nepriteli“, s nimz cely zivot bojuje — a veskere bitvy s nim prohrava… „A tim nepritelem jsou krasne zeny!“ Andrej se s ostatnimi s ulevou zasmal a hodil do sebe treti vodku. Dollfussku ten pripitek uplne zmohl — rozhihnala se, az z toho zacala hykat a ubrouskem si zakryvala oblicej.
Vsichni meli nejak rychle v hlave.
„Tak je to! No jo! Tak je to!“ znelo zname Ottovo pritakavani z druheho konce stolu a chripi Cacuova nosu se vzrusene chvelo nad Dollfusscinym hlubokym vystrihem. Cacua zvanil a zvanil — a Dollfusska ho koketne odstrkovala, smala se, az se zalykala, a svymi sirokymi zady valcovala Ottu, ktery uz dvakrat na vedlejsi zidli poposedl a upustil vidlicku. Andrejuv soused Dollfuss konecne prestal mluvit o kanalizaci a zcela nenadale a naprosto nevhod zacal zvlastnim zpusobem projevovat sluzebni horlivost — prozrazoval jedno statni tajemstvi za druhym. „Autonomie!“ rozkrikl se prisne, „klicem k autu… k auteno… Abysme se uzivili!.. jsou vodni rasy!
Velka stavba!.. Ne-dej-te se vysmat! Jakypak vzu… vdu… vzducholode?“
„Pane poradce,“ pokousel se ho zadrzet Andrej, „tohle nemusi kazdy vedet. Radsi mi povezte, jak to vypada s vasim laboratornim komplexem…“
Obsluha odnasela spinave nadobi a znovu prostirala. Predkrm uz zlikvidovali, na rade bylo maso po burgundsku.
„Pripijim timhle malickatym pohareckem…!“
„Vy rostaku! Vas si clovek musi zamilovat!“
„Tak je to! No jo! Tak je to!“
„Iciku, dej uz plukovnikovi pokoj! Plukovniku, chcete, ja si sednu vedle vas!“
„Ctrnact kubiku vodnich ras… Co to je? Nic!“
„Date si whisky, pane poradce?“
„Diky, pane poradce!“
Kdyz byla zabava v nejlepsim, objevil se v jidelne urostly mlady muz Parker. „Pan prezident prosi, abyste ho omluvili,“ rekl. „Ma dulezitou poradu.
Srdecne zdravi pani domu i pana Voronina a samozrejme i jejich hosty…“
Nalili mu vodku a donutili ho, aby ji vypil — v premlouvani se jako vzdy osvedcil Cacua. Pritukli si na prezidentovo zdravi a na uspech v jeho veskerem pocinani. Pak se prece jen trochu ztisili a zacala se podavat kava se zmrzlinou. Na radu prisly i ruzne likery… Otto Friese si se slzami v ocich postezoval na milostne neuspechy a Dollfusska vylozila Cacuovi, co je krasne na Konigsbergu. Cacua prikyvoval a nadsene ji doplnoval: „O ano, moc dobre si pamatuji! General Cernachovskij… Pet dni a pet noci hrmely kanony…“ Parker se vytratil a za okny uz byla tma. Dollfuss do sebe lil kavu a presvedcoval Andreje o realnosti jakychsi fantasmagorickych planu rekonstrukce severnich kvartalu Mesta. Plukovnik drzel rec k Icikovi: „Dali mu deset dni za vytrznost a deset let nucenych praci za prozrazeni statniho a vojenskeho tajemstvi.“ Icik vyprskl smichy a zalykave ze sebe vypravil: „Ale to uz je starej vtip! To se u nas vykladalo jeste za Chruscova!“ „Zase ta politika!“ vypiskla nespokojene Selma a nakonec se prece jen vmackla mezi plukovnika a Icika Kacmana. Stary pan dustojnik ji otcovsky pohladil po kolinku… Na Andreje najednou padl smutek. Prohodil neadresne „pardon“ a odebral se do sve pracovny. Nohy mel jako zdrevenele. V pracovne si sedl na okenni parapet, zapalil si a zahledel se do tmy parku.
Mezi stromy nebylo nic videt, jen vzadu, za cernou stenou serikovych keru probleskovala zare oken sousedni vily. Byla tepla noc, v trave se mihaly svetlusky. A co bude dal? rekl si Andrej. No tak dobre, pujdu s tou expedici, splnime ukol…, pritahnu si domu hromadu zbrani, vsechno to naglancuju, rozvesim… A co dal?
Z jidelny sem dolehal hlahol. „A tohle znate, plukovniku?“ hulakal Icik.
„Na Capajevovu hlavu byla vypsana odmena dvacet tisic…“ Andrejovi se okamzite vybavilo pokracovani tehle anekdoty, ale to uz slysel plukovnikuv hlas: „Capajev? Aha… to byl vas kavalerista, ne? Toho ale zastrelili, ne?“ A do toho tklive vyla Selma: „Vstaaavej, moje milaaa, at dlouho necekaaa baaarka sneeehobiiilaaa…,“ prehlusoval ji vsak Cacuuv rev: „Prines jsem ti kvetiny, krasu nesmirnou… A ty sis je nevzala, k cemu mi ted jsou…?“
Andrej zavrel oci a najednou si buhviproc vzpomnel na Juru Davydova.
Neni tady — zrovna tak, jako tu neni Wang… A co tu ma co delat treba Dollfuss, napadlo ho. Hlava se mu tocila… Na pohovce sedel Donald ve svem otrepanem sombreru. Prehodil si nohu pres nohu a pevne zaklinenymi prsty obou rukou sevrel kostnate koleno.
Kdo odchazis — nezel, kdo prichazis — neraduj se… Ke stolu si sedl Kensi ve stare policejni uniforme, oprel si loket o stul a bradu podeprel pesti. Dival se na Andreje — a v jeho pohledu nebylo nic vycitaveho, ale taky ne vlidneho. Farmar Jura poplacaval po zadech Wanga a mluvil do nej: „Jen pockej, udelame z tebe ministra, budes se vozit v bouraku…“
Andrej se skoro zalkl znamym sviravym pachem machorky, potu a samohonky, prejel si dlani po zkamenelem obliceji a znovu se zahledel do parku.
V parku stal Cerveny dum!
Tycil se primo uprostred stromu, jako by tam byl odedavna a jako by prave tady mel zustat na veky veku. Tripatrovy dum z cervenych cihel… A zrovna tak jako tenkrat zakryvaly okna prizemi okenice, strecha byla stejne jako tenkrat z pozinkovaneho plechu, ke dverim vedly ctyri kamenne schody — a nahore, vedle jedineho kominu, trcela jakasi podivna antena s prickami.
Tentokrat ale byla vsechna okna temna, schody otlucene, okna spinava, smouhata a rozbita, nekde dokonce nahrazena preklizkou nebo po kroucenym kartonem, nekde krizem prelepena lepenkou… A taky tu nezaznivala ani slavnostni, ani truchliva hudba — Cerveny dum byl obklopen tezkym mracnem skoro hmatatelneho ticha.
Andrej se ani okamzik nerozmyslel. Otevrenym oknem seskocil do vysoke mekke travy a vykrocil k Domu. Svetlusky se pred nim rozletaly a on se noril do mrtveho ticha. Oci pritom nespoustel ze zname mosazne kliky na dubovych dverich. Neleskla se jako driv, byla poseta temnymi skvrnami.
Vystoupil po schodech a ohledl se. V zaricich oknech jidelny poskakovaly a podivne se lamaly lidske stiny — a Andrej najednou kupodivu az sem zaslechl tanecni hudbu a cinkani priboru. Obratil se zpet k Domu a polozil ruku na ovlhlou ozdobnou kliku.
Ve vstupni hale bylo tentokrat sero, neprijemne chladno a pachlo tu zatuchlinou.
Na velikem stojanu, ktery pripominal rozlozitou palmu, nevisel ani jediny kabat a opusteny vesak v koute trcel jako uschly strom. Z mramoroveho schodiste zmizel krasny cerveny behoun i kovove listy, zustaly tu jen zelenave krouzky po jejich nekdejsich prichytkach, rozhazene zazloutle nedopalky a spina. Andrej pomalu vystoupil do prvniho poschodi.
Bylo ticho, slysel jen svuj vlastni dech a zvuk svych kroku.
Z davno vyhasleho krbu zacpelo popelem, zdalo se, ze tam cosi takrka neznatelne seveli a zlehka se presypa. I v obrovskem sale bylo chladno a odnekud sem tahlo… Zcernale, zaprasene hadry splyvaly od neviditelneho stropu, mramorove steny byly zhyzdene spinavymi, nechutne vyhlizejicimi skvrnami, na kterych se leskla vlhkost. Zlato a purpur z nich opryskaly a z vyklenku zavojem pavucin slepe vyhlizely mramorove, sadrove, bronzove i zlate busty.
Parkety pod nohama popraskavaly a viklaly se, podlaha byla plna odpadku a zbytku nekdejsi dekorace. Na konci salu se rozevirala jakasi dlouha chodba, ktera tu kdysi zcela urcite nebyla. A najednou Andrejovi primo pod nohama vybehlo cele hejno krys a s pistenim a dupotem se vritilo do chodby a zmizelo ve tme.
Kam se vsichni podeli? pomyslel si zmatene Andrej a rozhodl se chodbou projit. Co se s nimi stalo? Dostal se k nejakemu zeleznemu schodisti, ktere se pod jeho kroky rozdunelo. Sestoupil k rade mistnosti, vstupoval do nich,
