Nepritel… Treba jen potencialni. Nacelnikem generalniho stabu pocinaje a poslednim kucharem konce je cela armada presvedcena o tom, ze vsichni si v ni jen hraji na cinove vojacky.“
„A co kdyby se zjistilo, ze potencialni nepritel existuje?“
Plukovnik znovu dukladne zabafal z dymky.
„Tak nam ho oznacte, pani politici!“
Andrej zase usrkl a po chvilce se zeptal: „Reknete mi, plukovniku, ma generalni stab nejaky operacni plan pro pripad vpadu nepratelske armady?“
„No… ze by to byl zrovna operacni plan… Predstavte si treba vas rusky generalni stab… tam… na Zemi. Co myslite, ma operacni plan pro pripad vpadu Martanu?“
„Vite co? Mozna ze dokonce i neco ma…“
„Takze ‚mozna‘ neco takoveho existuje i tady,“ rekl plukovnik. „Neocekavame uder ani shora, ani zdola, nepripoustime moznost utoku z jihu — tam by snad mohlo jit jen o nejakou rebelii trestancu, kteri jsou tam ve vyhnanstvi, ale to by nebyl zadny problem, s tim bychom si poradili. Zustava tedy sever. Vime o tom, ze tam po Prevratu uteklo pomerne velke mnozstvi privrzencu stareho rezimu. Pripoustime tedy moznost — i kdyz jen teoreticky — ze se mohou organizovat a budou schopni provadet diverzi, nebo se dokonce pokusi o navrat nekdejsich poradku.“ Plukovnik ted zadymal ze vsech sil… „Jenze to se netyka armady. Je prece jasne, ze na likvidaci takove hrozby postaci specialni policie pana poradce Rumera, a z taktickeho hlediska je tu ten nejjednodussi postup…“
„Mam tomu rozumet tak, ze generalni stab prece jen neni na nejaky vpad nepritele ze severu pripraven?“
„A o kom to mluvite? Kdo sem vtrhne? Martani?“ zeptal se nevzrusene plukovnik. „Ne, na to tedy neni generalni stab pripraven! Ja vim, co chcete rict. Nemame rozvedku. O moznosti nejakeho vpadu do Mesta nikdo u nas nikdy seriozne neuvazoval. Nemame zadny duvod. Nevime ani, co se deje padesat kilometru na sever od Skleneneho domu. Nemame mapy severnich oblasti…“ Zasmal se a odhalil radu dlouhych zlutych zubu. „Mestsky archivar pan Kacman ovsem dal generalnimu stabu k dispozici neco jako mapu severnich oblasti. Jestli tomu dobre rozumim, nakreslil ji on sam.
Uchovavam tenhle uzasny dokument ve svem sejfu. Jedine, co me nad nim napada, je to, ze pan Kacman musel pri tom kresleni neustale jist a obcas mu neco z jidla upadlo na papir. Taky tam rozlil kavu.“
„Ale prece jen, pane plukovniku,“ namitl vycitave Andrej, „moje kancelar vam poskytla docela slusne materialy…“
„To jiste, jiste… Jenze to jsou predevsim mapy obydlenych casti Mesta a jeho jiznich okraju. Podle zakladnich direktiv ma byt armada v bojove pohotovosti prave v techto rajonech — a jejim ukolem je likvidace eventualnich nepokoju. Takze prace vaseho oddeleni ma pro nas velkou cenu a my jsme vam za to vdecni. Diky vam muzeme byt na vselicos opravdu pripraveni. Co se ale tyka vpadu nepritele…,“ plukovnik zavrtel hlavou.
„Pokud si vzpominam,“ pronesl Andrej durazne, „moje kancelar nikdy nebyla generalnim stabem pozadana o kartografii severnich oblasti.“
Plukovnik se na nej patrave zahledel, dymka mu vyhasla.
„Musim rict, ze s takovymi pozadavky jsme se obraceli primo k prezidentovi.
Odpovedi od neho prichazely…, to je fakt…, ponekud neurcite.“
Plukovnik dlouho mlcel, nez konecne rekl: „Takze vy si, pane poradce, myslite, ze s temito vecmi jsme se meli obracet na vas?“
Andrej kyvl: „Dneska jsem obedval u prezidenta. Hodne jsme na to tema diskutovali.
Co se tyka mapovani severnich oblasti — je v podstate rozhodnuto… Potrebujeme ale spoluucast vojenskych specialistu. Potrebujeme zkuseneho, operativniho odbornika… Myslim, ze mi rozumite.“
„Rozumim,“ kyvl plukovnik. „Jen tak mimochodem — kde jste prisel k takovemu mauseru, pane poradce? Jestli se nepletu, tak naposledy jsem takovehle exemplare videl v Batumi v osmnactem roce…“
Andrej uz chtel zacit vypravet celou historku o tom, jak zbran ziskal, ale zvonek u vchodu mu to prekazil. Bylo treba jit a uvitat noveho hosta.
Doufal, ze to bude Kacman, ale na prahu se mu proti veskeremu ocekavani zjevil Otto Friese, ktereho Andrej vubec nepozval. Proste na nej zapomnel… Tohle se Andrejovi stavalo casto: zapominal Ottu k sobe zvat, trebaze Friese — jakozto sef hospodarske spravy Skleneneho domu — byl clovek velice dulezity a znamost s nim byla kazdemu prospesna. Selma si toho byla vedoma, ta na Ottu nezapominala. Ted si od nej brala kosik decentne zakryty jemnym batistovym ubrouskem a kytici kvetu… Pak mu milostive podala ruku. Otto cvakl podpatky a usi mu samym stestim zrudly.
„Ahoj, kamarade,“ rekl Andrej, „fajn, ze jsi prisel.“
Otto byl porad stejny. Andrej mel pocit, ze ze vsech davnych znamych se Otto meni nejmene. Vlastne — jako by se nemenil vubec. Porad stejne hubenoucky krk, obrovske odstavajici usi, v pihovatem obliceji nejisty vyraz… A cvakajici podpatky. Ted mel na sobe modrou uniformu specialni policie, na hrudi se mu skvela hranata medaile „Za zasluhy“.
„Moooc ti dekuju za ten koberec.“ Andrej vzal Ottu kolem ramen a vedl ho do pracovny. „Ted ti predvedu, jak se u me vyjima. To teda budes zirat — a zavist bude tebou lomcovat…“
Kdyz ale vstoupili, Ottu ani nenapadlo, aby ziral na gobelin — a zavist jim rozhodne nelomcovala. Uvidel totiz plukovnika.
Svobodnik volkssturmu Otto Friese choval k plukovniku Saint-Jamesovi uctu takrka posvatnou. V plukovnikove pritomnosti uplne ztracel rec, oblicej mu kamenel v uctivem usmevu, a pokud slo o cvakani podpatku, Otto byl v neustale pohotovosti. Cvakal skoro porad a s neutuchajici silou.
Stal ted zady ke gobelinu v pozoru, vypinal hrud, lokty drzel od tela, ale dlane tiskl ke stehnum — a pohybem hlavy vysekl pozdrav tak ostre, az se pracovnou rozlehlo zakrupani jeho krcnich obratlu.
Plukovnik se pousmal, povstal a podal Ottovi ruku.
„Jsem rad, ze vas vidim,“ prohodil, „vitam vas, pane…“ Odmlcel se a Otto si pospisil: „Svobodnik Otto Friese, pane plukovniku!“ vysypal ze sebe nadsene, uklonil se a opatrne se dotkl plukovnikovy ruky. „Mam tu cest…“
„Otto!“ napomenul ho Andrej. „Tady se to nebere podle hodnosti a funkci!“
Otto se nejiste zahihnal, vytahl kapesnik a chystal se otrit zpocene celo.
Okamzite se vsak zarazil, kapesnik chtel nacpat zpatky do kapsy, ale zaboha se tam nemohl strefit.
„Vzpominam si,“ rekl vlidne plukovnik, „ze u al-Alamejnu mi nasi chlapci privedli jednoho nemeckeho sikovatele…“
U vchodu se znovu ozval zvonek a Andrejovi nezbyvalo, nez se omluvit a jit vitat. Nestastneho Ottu nechal napospas britskemu lvu.
Tentokrat to opravdu byl Icik Kacman. Polibil Selmu na obe tvare, poslusne si na jeji prikaz ocistil boty a nechal si okartacovat oblek… Zatimco prochazel touto procedurou, prihnali se Dollfussovi spolecne s Cacuou.
Cacua byl do Dollfussky zaveseny a krmil ji novymi anekdotami. Dollfuss se zvadlym usmevem se plouzil za nimi… Ve srovnani s temperamentnim sefem pravniho oddeleni pusobil dojmem naproste nevyraznosti, matnosti a bezvyznamnosti. Pres obe paze mel prehozene teple kabaty. Jeden pro manzelku, druhy pro sebe — kdyby se v noci ochladilo.
„Ke stolu! Ke stolu!“ nezne svym hlaskem zazvonila Selma a zatleskala.
„Drahousku,“ zaprotestovala drsnym basem Dollfusska, „ja se nejdriv musim upravit!“ „Ale proc?“ uzasl Cacua a vytrestil zarudle oci. „Proc krasu upravovat?
V souladu s paragrafem dve ste osmnact trestniho radu muze se dle zakona…“
A to uz se rozproudila obvykla zabava… Andrej nasadil hostitelsky usmev. Zleva mu za uchem prskal a zbrblal Icik, ktery se jako o prekot snazil vylozit, co to bylo dneska v kasarnach za binec, kdyz se vyhlasil poplach — a zprava hulakal Dollfuss neco o mestske kanalizaci, ktera to zatizeni nemuze unest — a podela se. Pak se vsichni vhrnuli do jidelny. Andrej jakozto hostitel usazoval ke stolu, na vsechny strany rozdaval komplimenty a srsel vtipem. Koutkem oka zahledl, ze se otevrely dvere pracovny a vysel z nich plukovnik. Dymku schovaval do kapsy — a sel sam! Andrej se lekl: Co se tam stalo…? Tu se vsak objevil i svobodnik Otto Friese. Zrejme jen dodrzoval predepsanou petimetrovou vzdalenost za vyssi sarzi. A hned se ozvalo cvakani podpatku.
„Budeme tu hodovat, budeme se radovat,“ zahulakal z plnych plic Cacua.
Zacinkaly noze a vidlicky. Andrej s jistym obtizemi vecpal Ottu mezi Selmu a Dollfussku, pak si konecne taky sedl a vsechny prejel ocima. Byl spokojen.
„A predstavte si, drahousku, ze v tom koberci byla takovahle dira…!
