A v te chvili ho Kurator prerusil: „Proc hruza? Co je na tech expedicich tak strasneho? Rekneme… co je na nich ze vseho nejhorsi?“
Andrej cekal, ze se ho Kurator zepta. Tuhle otazku mel vzdycky rad, dokazal ji skoro pokazde u posluchacu vyprovokovat — a mel na ni peclive pripravenou odpoved. Kdysi davno si ji poznamenal do notysku, aby ji nezapomnel — a obzvlast pri debatach s devcaty ji pak pouzival: „To nejhorsi?“ zopakoval ted dramaticky. „To nejhorsi je tohle: Predstavte si, ze jste ve stanu. Je noc, kolem vas je pusto prazdno…, nikde ani zivacka, vyji vlci, radi boure, padaji kroupy…“ Odmlcel se a pohledl na Kuratora. Ten napjate poslouchal. „A ty kroupy… no — jako holubi vejce!
A vam se chce na zachod.“
Napjaty Kuratoruv vyraz se zmenil v nejisty usmev… a pak se Kurator rozesmal: „To je dobre! To jste si vymyslel vy sam?“
„Sam,“ pronesl hrde Andrej.
„To se vam povedlo, fakt je to dobre…“ Kurator zavrtel hlavou a znovu se zasmal. Potom se usadil do kresla a zadival se oknem na stromy. „Mate to tu v Bilem dvore pekne.“
Andrej sklouzl ocima z okna ven. Prosluneny park, motyli nad kvetinami, rozlozite jablone — a o kus dal, asi tak ve vzdalenosti dvou set metru, za keri seriku — bile zdi a cervena strecha sousedni vily… Wang v bile halene zvolna kraci po travniku za sekackou a jeho nejmensi capart ho verne provazi a drzi se ho pritom za nohavici.
„Wang zije naprosto spokojene,“ poznamenal Kurator. „Mozna ze je to ted ten nejstastnejsi clovek ve Meste.“
„Mozna ze ano,“ souhlasil Andrej. „O nekterych svych dalsich znamych bych ale neco podobneho rict nemohl.“
„Jenze jake vy ted mate zname?!“ podotkl Kurator. „Wang je mezi nimi vyjimka. Dokonce by se dalo rici, ze Wang je z uplne jineho okruhu lidi… Ne z toho vaseho.“
„A-a-a-no,“ protahl v zamysleni Andrej. „Vzdyt jsme ale spolu kdysi uklizeli odpadky, sedavali u jednoho stolu, spolu i popijeli.“
Kurator pokrcil rameny: „Kazdemu podle jeho zasluh.“
„A podle toho, oc sam usiluje…,“ zabrumlal nejiste Andrej.
„Da se to tak rict. Mozna vlastne, ze je to totez… Wang prece vzdycky chtel byt necim nevyznamnym. Vychod je zkratka Vychod… Jejich mentalita je pro nas tezko pochopitelna. Vase cesty se zkratka rozesly.“
„Nejlepsi na tom je,“ rekl Andrej, „ze mne je s nim porad tak dobre, jako byvalo. Porad mame o cem mluvit, na co vzpominat… Kdyz se spolu sejdeme, nikdy nemam neprijemny pocit.“
„A on?“
Andrej se zamyslel: „Ja nevim… Nejsem si jist. Nekdy se mi zda, ze se ode me radsi drzi dal…“
„Jenze o to asi nejde,“ namitl Kurator. „Kdyz s Wangem popijite vodku a vzpominate na to, co bylo, Wang v tu chvili odpociva… Ze je to tak? Kdyz ale sedite s plukovnikem u skotske… Da se rici, ze nekdo z vas dvou odpociva?“
„Proc — odpociva?“ zabrumlal Andrej. „Co s tim ma… Ja proste plukovnika potrebuju! A on me taky!“
„A kdyz obedvate s Geigerem? A kdyz si davate pivo s Dollfussem? A kdyz vam Cacua vyklada do telefonu nove vtipy…?“
„Ja vim,“ hlesl Andrej, „Je to tak.“
„Vy snad jenom s Icikem jste na tom porad stejne jako driv. I kdyz…“
„To je prave ono, i kdyz…“
„No tak si to predstavte!“ rekl stroze Kurator. „Predstavte si, ze tadyhle bude sedet plukovnik, zastupce nacelnika stabu vasi armady, stary anglicky aristokrat proslaveneho rodu. A hned vedle — Dollfuss, poradce v oblasti vystavby, kdysi jeden z nejlepsich videnskych inzenyru — a jeho zena, baronka, pruska velkostatkarka… A proti nim bude sedet Wang. Domovnik.“
„A-a-ano,“ vymackl ze sebe zase Andrej, podrbal se na hlave a zasmal se. „To k sobe moc spolecensky nepasuje, co?“
„O to zase ani tak moc nejde — jestli to spolecensky pasuje. Jde o to, jak se predevsim bude asi citit Wang. Jak mu bude?“
„Rozumim, rozumim,“ zadrmolil Andrej, „rozumim… Vzdyt je to nesmysl!
Pozvu ho na zitra, posedim s nim sam, popovidame si… a Mei Ling se Selmou nam neco ukuchti, jejich klukovi dam pistolku, mam jednu bez kohoutku…“
„Popijete si,“ pridal se Kurator, „reknete si par novinek — on toho ma na srdci spoustu a vy jste zase dobry vypravec… Myslim, ze jste mu jeste nevykladal o Pendzikentu, ani o Charbazu… A bude vam dobre… Dokonce vam to az trosku zavidim.“
„Tak prijdte taky,“ zasmal se Andrej.
I Kurator se zasmal: „V myslenkach tu budu s vami.“
Nekdo zazvonil. Andrej se podival na hodinky, bylo presne osm.
„To je urcite plukovnik,“ rekl a seskocil z parapetu na zem. „Budu muset…“
„Pochopitelne. Jenom…“ Kurator se na Andreje uprene zahledel: „Nikdy prosim vas nezapominejte na to, ze Wangu jsou ve Meste statisice.
Poradcu je jenom dvacet…“
Skutecne to byl plukovnik. Vzdycky na domluvenou schuzku prichazel presne — a vzdycky tedy byl prvni. Andrej ho uvital hned v predsini a pozval do pracovny. Plukovnik byl v civilu. Svetle sedy oblek mu padl jako manekynovi, ridke sedive vlasy mel peclive ucesane, boty se jen blyskaly — a hladce vyholene tvare taky. Jeho nevysoka stihla postava se drzela vojensky zprima, ale v plukovnikovych pohybech nebylo ani stopy po drevene strnulosti, jiz se obvykle vyznacovali nemecti oficiri, kterych ve Meste bylo jako maku.
Kdyz plukovnik vstoupil do pracovny, zustal stat pred gobelinem, zalozil si za zada stihle bile ruce a nejakou chvili si mlcky prohlizel nejen tu cernorudou kobercovou nadheru, ale predevsim rozvesene zbrane. Pak uznale protahl: „Ooo!“ a uprel na Andreje pochvalny pohled.
„Posadte se, plukovniku! Cigaretu? Whisky?“
„Diky. Kapka zivotabudice neuskodi,“ rekl plukovnik a pohodlne se usadil. Z kapsy vytahl dymku. „Dneska byl sileny den,“ prohlasil. „Co se to tam u vas na namesti stalo? Musel jsem dat vyhlasit poplach.“
„Nejaky trouba,“ prohodil Andrej u otevrenych dvirek baru, „tahnul ze skladu dynamit a neumel si najit lepsi misto na zakopnuti nez zrovna pod mymi okny.“
„Aha… Takze neslo o atentat?“
„Ale probuh, plukovniku,“ odpovedel Andrej a nalil whisky, „prece jen tu neni Palestina!“
Plukovnik se usmal a vzal si od Andreje sklinku.
„Mate pravdu. V Palestine se podobnym vecem nikdo nedivil.“
„Takze byl poplach?“ Andrej se usadil se sklenickou v ruce proti plukovnikovi.
„Predstavte si to… Poplach!“ kyvl plukovnik, upil ze sklinky, pak v zamysleni udivene pozvedl oboci, sklenicku postavil vedle sebe na telefonni stolek a zacal si nacpavat dymku. Pohyby jeho rukou byly jiste, klidne… „A jakpak se armada predvedla?“ zeptal se Andrej a smocil rty ve whisky.
„Jak je na tom s bojovou pripravenosti?“
Plukovnik se zase usmal a Andrej mu v te chvili dokonce zavidel — taky by se rad naucil takhle pekne se usmivat.
„To je vojenske tajemstvi,“ rekl plukovnik. „Ale ja vam to povim: Bylo to desne! Tohle jsem nezazil dokonce ani v Jemenu. A co v Jemenu…! To jsem nevidel, ani kdyz jsem dreziroval cerne v Ugande. Polovina vojaku vubec nebyla v kasarnach. Polovina te druhe poloviny se po vyhlaseni poplachu dostavila beze zbrane. Ti, co zbran meli, nemeli pro zmenu naboje, protoze velitel municniho skladu si zrovna sel odpracovat svou povinnou hodinu na Velkou stavbu.“
„Doufam, ze si delate legraci,“ podotkl Andrej.
Plukovnik zadymal, rukou rozehnal kour a bezbarve starecke oci znovu uprel na Andreje. Kolem oci se mu zavlnily vejirky drobnych vrasek, zdalo se, ze se smeje. „Mozna ze jsem to trochu prehnal,“ rekl, „ale posudte to sam, pane poradce!
Nase armada nema zadny konkretni ukol, zadne poslani — jde jen o to, ze si jedna osoba, kterou oba dva velmi dobre zname, neumi najednou predstavit zadne statni zrizeni bez armady. Je jasne, ze zadna armada nemuze normalne fungovat, jestlize ke sve existenci zadny realny duvod nema… Napriklad ji chybi protivnik.
