ale proste az po to misto, kam se da dojit. Co je to za lidi? A jsou to vubec lidi? Proc tam jsou? Jak se tam dostali? Jak se zivi…? A za treti. Zjistit vsechno, co se da, o Antimeste. To je politicky ukol! A to je taky ten pravy duvod, proc expedici povoluju.
Andreji, tohle ti musi byt jasne! Povedes expedici a vsechno, co jsem ted rekl, zjistis, a tady, v tehle mistnosti mi po navratu das vysledky!“
„Coze?“
„Ty osobne… Tady!“
„Ty me tam chces poslat?“
„Samozrejme! Jak sis to predstavoval?“
„No promin…“ Andrej uplne ztratil hlavu. „K cemu to bude dobry? Vubec s tim nepocitam! Vsechno minim zajistovat odtud. Mam tady prace az nad hlavu, na koho to mam ted hodit? Ja tam ani nechci jit!“
„Jak tomu mam rozumet — ze nechces? Tak proc jsi mi blbnul hlavu?
Koho tam mam asi tak poslat?“ „Proboha, to je prece jedno! Ja jsem myslel na Quejadu, ten ma zkusenosti.
Nebo tam posli Butze…!“
Geiger se podival tak, ze Andrej zmlkl.
„Vis co?“ prohodil Geiger polohlasne, „nebudem se ted radsi bavit ani o Quejadovi, ani o Butzovi…“
Andrej vubec nevedel, co rici. Chvili bylo neprijemne ticho. Potom si Geiger nalil vychladlou kavu a zase tak tise pronesl: „V nasem Meste verim dvema, mozna trem lidem. Z nich jedine ty muzes byt sefem expedice. Ja totiz vim, ze kdyz te pozadam, abys sel az do sameho konce, tak pujdes… Nevratis se odnekud z poloviny cesty a nikomu dalsimu to taky nedovolis. A kdyz mi potom prijdes oznamit vysledek, budu mu moci verit. Kdyby me o vysledku informoval Icik, taky bych mu veril, jenze Icik nemuze nicemu sefovat a politika je mu fuk… Pochopil jsi to? Tak se rozhodni. Bud tu expedici povedes ty, nebo vubec zadna nebude.“
A zase bylo ticho. Icik rozpacite prohodil: „O-la-la! Panove, nemam na chvili vypadnout?“
„Jen sed,“ rekl Geiger, aniz se na nej podival. „A klidne se cpi moucnikem!“
Andrej horecne premyslel: Vsechno bych mel opustit! Selmu, svuj byt, spokojeny zivot… To mi cert napiskal! Taky Amalii tu necham… Nekam se plahocit! Ve vedru. V blate. Zradlo bude tak na bliti… Asi jsem zestarnul, protoze pred par lety by me takova vec uvedla v nadseni. Ted ale nechci!
Proste nechci… Icika mit porad na ocich! Neodbytne… A budou tam vojaci. Kasarensky manyry… A nejspis se pujde pesky! Mozna tisic kilometru — a pesky! S rancem na zadech… a to ten ranec rozhodne nebude prazdnej! Prokristapana… A jeste k tomu zbran. Treba se tam doopravdy bude muset strilet… Sakra, copak to mam zapotrebi — nekde se motat mezi kulkama? Bude to tim podelanym navrch…! Nejlepsi by bylo vzit si s sebou Juru, nejakejm vojakum se neda verit. Jo, tak to urcite bude: Vedro, mozoly a smrad. A na konci mraz, nejspis hnusnej a desivej… Aspon ze cestou budeme mit slunce v zadech! Quejadu musim taky vzit, bez Quejady proste nepujdu a hotovo, je mi jedno, ze mu nektery lidi neveri, ja v nem budu ale mit jako v odbornikovi jasnou oporu… A celou tu dobu budu bez zensky! To mi poleze na mozek, zvyknul jsem si! Za tohle ale budu taky neco chtit. Ted hezky u me v kancelari rozsiris systemizovany mista. Hlavne v oddeleni socialni psychologie… a taky v geodezii. A Varejkisovi skripnes prsty. Vubec… vsechny ty svy ideologicky opatreni si muzes u me strcit za klobouk. U me jde o vedu! Vsude jinde — prosim! Ale u me…?
Prokrista, vzdyt tam nebude voda! Mesto se buhviproc porad stehuje vic k jihu — a na severu voda vysycha. To ji snad potahneme s sebou? Tisic kilometru?
„A vodu snad potahnu na zadech?“ zeptal se rozcilene.
Geiger uzasle zvedl oboci: „Jakou vodu?“
Andrej se vzpamatoval: „Tak dobre,“ prohodil, „ja teda pujdu. Vojensky doprovod si ale vyberu sam, kdyz uz na nem trvas. Ty bys mi tam nasadil pekny blbce… A mam podminku!“ Zvedl ukazovacek a nesmlouvave rekl: „Budu velet cely expedici.
Tedy: vsem!“
„Jisteze,“ uklidnil ho Geiger. Sedel ted pohodlne v kresle a usmival se.
„Ty si vyberes uplne vsechny cleny expedice… s jednou vyjimkou. Icika ti proste prideluju… To ostatni je tva zalezitost. Najdi si sikovny mechaniky, doktora…“
„Jak to bude s prepravou expedice?“
„To zajistime, neboj se. Budes mit takovy vybaveni, o jakym se ti ani nezdalo. To vis, ze na zadech nic sami nepotahnete. Leda tak zbrane… Ale tim se nerozptyluj, to jsou malickosti. Tim se budeme dopodrobna zabyvat, az si najdes velitele skupin. A to vam chci obema jeste rict: Vsechno to musi zustat v tajnosti, to mi slibte! Pochopitelne, ze neco se prozradit bude muset — takze oficialne budeme treba rikat, ze hledate ropu. A ze pujdete az k dvoustemu ctyricatemu kilometru. Politicky cil expedice budete znat jen vy dva. Je to jasny?“
„Jasny,“ ustarane kyvl Andrej.
„Iciku,“ obratil se Geiger ke stolu, kde se Icik opravdu tim moucnikem porad jeste cpal, „zvlast tebe se to tyka! Vzal jsi to na vedomi?“
„Jo,“ zamumlal Icik plnou pusou.
„A proc ty tajnosti?“ zeptal se najednou Andrej. „Co je na tom tak hroznyho, ze se ten hlavni ukol musi tajit?“
„Ty to nechapes?“ usklibl se Geiger.
„Ne. Copak je na tom neco…, co by nas jako system mohlo ohrozit?“
„Nas ne, ale tebe! Tebe to muze ohrozit! Copak nechapes, ze stejne jako se bojime my jich, boji se i oni nas?“
„Kdo? Ti z toho tvyho Antimesta?“
„Prirozene! Kdyz jsme se rozhodli poslat k nim svou rozvedku, nemuzeme taky vyloucit, ze oni to treba udelali uz davno. Takze v nasem Meste muze byt spousta jejich spionu. Jen se moc neusmivej, ty chytraku! To neni legrace. Spadnes do pasti — a nas tady pak vsechny zlikvidujou.“
„Dobre, presvedcil jsi me. Uz nic nerikam.“
Geiger se na nej pochybovacne podival, ale potom prohodil: „Tak jo…“ A vzapeti dodal: „Takze ukoly a cile jsou vam jasne. Pokud jde o udrzeni vseho v tajnosti — taky. To by tedy bylo vsechno… Dneska podepisu rozkaz o tvem jmenovani velitelem operace, ktera se bude jmenovat… rekneme…“
„Mlha a mrak,“ napovedel Icik a nevinne vykulil oci.
„Coze?“ zarazil se Geiger. „To je moc slov. Rekneme: Sonda. Operace ‚Sonda‘. To zni dobre, ne?“ Geiger vylovil z naprsni kapsy notysek a zapsal si to. „No — a ty, Andreji, ty se uz do toho muzes dat. Tim myslim vedeckou pripravu. Upresni si ukoly, vyhlidni si lidi, vyjasni si, co budes potrebovat, jakou vystroj a vyzbroj… Postaram se, aby tvoje pozadavky dostaly zelenou. Kdo je tvuj zastupce?“
„V kancelari? Butz.“
Geiger se zamracil, ale pak rekl: „No dobra, tak at to za tebe veme Butz. Hod mu vsechno na krk a sam se plne venuj uz jen operaci ‚Sonda‘… A tomu svymu Butzovi doporuc, aby min zvanil,“ zavrcel.
„Co jsem to…,“ vzpomnel si Andrej, „jo — chci se prave o tom s tebou dohodnout…“
„Ted jdi do haje,“ odsekl Geiger, „ted se na tohle tema, o kterym chces zacit, bavit nebudeme! A ja moc dobre vim, o cem chces mluvit! Jenze si uvedom, ze ryba hnije od hlavy, vazeny pane poradce! Moc jsi v kancelari popustil uzdu, je to tam samej…“
„Jakobin!“ napovedel zase Icik.
„A ty drz hubu!“ zarval na nej Geiger. „Aby vas uz cert vzal, zvanilove pitomi! Uplne jsem ztratil nit… Co jsem to rikal?“
„Ze si neprejes mluvit na to tema,“ rekl zase Icik.
Geiger se na nej nechapave podival a Andrej klidnym tonem pronesl: „Moc te prosim, Fritzi, abys me spolupracovniky chranil pred nesmyslnymi ideologickymi opatrenimi. Osobne jsem si lidi vybiral, verim jim — a jestli opravdu chces, aby se ve Meste delala veda na urovni, nech tyhle lidi na pokoji.“
„Dobra, dobra, ted o tom nebudeme mluvit,“ zavrcel Geiger.
„Bane, musime o tom mluvit,“ rekl docela klidne Andrej a sam sobe se za ten ton obdivoval. „Vzdyt vis, ze jsem na tve strane. Pochop ale, ze nekteri lide proste musi remcat. Je to v jejich povaze. Kdyby neremcali, tak s nimi neni neco v poradku. Jen je nech! Aby to v kancelari bylo ideologicky v poradku, na to dohlidnu sam. Muzes byt klidny. A rekni, prosim, nasemu drahemu Rumerovi, aby si ten svuj hnusnej frnak…“
„Bez ultimata to nejde?“ optal se odmerene Geiger. „Jde,“ odpovedel mirnym hlasem Andrej. „Vsechno jde.
