dole bylo rukou pripsano: „Mily Voronine, sbohem! Vyhodim se do vzduchu dnes ve trinact nula nula na namesti pred Sklenenym domem. Jestli ti dopis dojde vcas, muzes se na to podivat. Nepokousej se mi ale v mem umyslu zabranit — jen by bylo vic obeti. Tvuj nekdejsi pritel a vedouci redaktor listarny v tvych nekdejsich novinach — Danny.“
Andrej zvedl oci a uvidel Amalii.
„Pamatujes se na Dannyho?“ zeptal se ji. „Danny Lee z listarny.“
Amalie mlcky kyvla a pak se ji oblicej zkrabatil hruzou: „To ne!“ zachraptela. „To neni pravda!“
„Vyhodil se do vzduchu,“ stezi ze sebe vypacil Andrej. „Zrejme se obalil dynamitem. Privazal si ho pod sako…“
„Proc?“ Amalie stiskla rty, z oci ji vytryskly slzy a proudem stekaly po bilych tvarich.
„Ja tomu nerozumim,“ rekl bezmocne Andrej. „Vubec tomu nerozumim.“
Nestastne ulpel ocima na dopise. „Nedavno jsem se s nim videl. O neco jsme se jako vzdycky hadali…“ Znovu se tazave podival na Amalii: „Nepokousel se treba ke mne dostat? Co kdyz tu nekdy byl a ja ho neprijal?“
Amalie si schovavala tvare do dlani a vrtela pritom hlavou.
A najednou Andrej dostal vztek. Dokonce to ani nebyl normalni vztek, spis se ho zmocnila jakasi zuriva podrazdenost, neco podobneho tomu, co uz dneska jednou pocitil pri hadce po sprchovani. Co to do tech lidi nekdy vjede? Co jeste chteji? Idiot Danny! Co tim dokazal? Veprem nechce byt, pasakem vepru taky ne… Pry: prazdny zivot! At jde do haje s tou svou prazdnotou!
„Nervi!“ okrikl Amalii. „Utri si nos a jdi ke svymu stolu!“
Odstrcil od sebe dopis, vyskocil a rozbehl se k oknu.
Dole byla spousta lidi. Uprostred davu zustavalo volne sedive misto, kolem nejz vytvarely kruh modre uniformy. Belaly se tam lekarske plaste.
Sanitka zbesile vyla a pokousela se prorazit si cestu… No… tak co jsi dokazal? Ze s nami nechces zit? A proc jsi to musel dokazovat?
A komu? Ze nas nenavidis? Zbytecne. Delame vsechno, co je treba delat. Nemuzeme za to, ze nekteri chteji byt jak syti vepri. Byli takovi uz driv, budou takovi porad. My je muzeme jen nakrmit, obliknout a nenechat je fyzicky stradat. O nejakem psychickem stradani nemaji ani poneti.
Copak jsme pro ne udelali malo? Podivej se, jak se Mesto zmenilo! Je ciste, je v nem poradek, vseho byvaleho neradstva se zbavujeme… Zradla je dost, hadru na sebe taky… Ja vim, chleb a hry…, ale i tech her bude dostatek, chce to jen svuj cas… a co jeste budou lidi chtit? Tak co jsi ted dokazal?
Doktori te seskrabou z dlazby… a to je vsechno, ceho jsi docilil. A na nas zbude prace a zas jen prace, tahnout musime vsechno dal, protoze vsechno, ceho jsme zatim dosahli, to vsechno je jen zacatek, ted to taky musime umet zachovat a jeste zmnozit… protoze tam, kde jsme byli driv, na Zemi, tam mozna muzou lidi neverit ani v Boha, ani v dabla, ale tady to je neco jineho! A ty? Hlavne ze sis rikal demokrat! Byla v tobe ubohost a zmar, bratre mych bratru!
Jenze at si Andrej rikal, co chtel, porad mel pred ocima Dannyho, jak ho videl pri poslednim setkani. Bylo to asi pred mesicem, to uz si davno tykali… Danny byl cely jakoby vyschly, ztrapeny, vypadal nemocne a v jeho posmutnelych ocich se mihal potlacovany strach. Naprosto zbytecne a naprosto zmatene se spolu hadali a Danny nakonec vstal od kavarenskeho stolku a hodil na stribrny tacek zmuchlane bankovky: „Co to tu, Andreji, zvanis, cim se to chvastas? Svuj zivot jsi polozil na oltar… ceho — prosim te? Ze dokazete nakrmit lidi az k prasknuti? Copak to je to nejdulezitejsi? Copak tohle jeste nikde nikdo nedokazal? Dobra, nemam asi pravo mluvit za ostatni, jak rikas, ale napriklad my dva moc dobre vime, ze tohle neni ten skutecne spravny ideal lidskeho zivota. Takhle se novy svet vybudovat neda!“
„A jak tedy?“ kricel na neho Andrej, ale Danny jen mavl rukou a vic se nebavil. Zazvonil bily telefon. Andrej se na nej nevrazive podival a zvedl ho.
„Andreji, jsi to ty? Tady je Fritz.“
„Nazdar, Fritzi…“
„Vis, o koho slo?“
„Jo.“
„A co si o tom myslis?“
„Hysterik,“ procedil Andrej mezi zuby. „Labilni clovek…“
Geiger chvili mlcel, ale pak se zeptal: „Dostal jsi od nej dopis?“
„Jo.“
„Asi podivin, co? Tak nezapomen! Ve dve u me!“
Andrej polozil sluchatko a telefon se znovu rozdrncel. Tentokrat to byla Selma. Mela strach. Zvesti o vybuchu uz se dostaly az do Bileho dvora, cestou se ale pochopitelne zmenily k nepoznani a ted v Bilem dvore vladla panika.
„Ne, nic to tu nepoborilo. Dum stoji, ja jsem cely, Geiger taky… Zavolala jsi Rumerovi?“
„Copak mam ted myslenky na Rumera?“ rozcilila se Selma. „Priletela jsem jako blazen od kadernika… Dollfusska z toho byla cela zelena, prihnala se sem a jecela, az padala omitka, ze na Geigera nekdo spachal atentat a pul baraku vyletelo do vzduchu.“
„Tak ted uz vis, ze to neni pravda,“ prerusil ji netrpelive Andrej, „a ja mam naspech.“
„A muzes mi rict, co se stalo?“
„Nejaky maniak…“ Andrej se zarazil a pak se opravil: „Nejaky nesika nesl vybusninu a pravdepodobne ji upustil.“
„Tak to vazne nebyl atentat?“ nedala se odbyt Selma.
„Copak ja vim? Ma to na starosti Rumer, ja nic nevim.“
Selma nabrala dech: „Lzes! Porad v jednom kuse lzes, ty… pane poradce!“ A zavesila.
Andrej obesel stul a vratil se k oknu. Dav uz se skoro rozesel. Sanitka zmizela, bile doktorske plaste taky. Nekolik policistu kropilo z hadice kruh kolem melke prohlubne v betonu. Ze sve prochazky se belhala starenka s detskym kocarkem… A to bylo vsechno.
Pristoupil ke dverim a vyhledl do prijimaci kancelare. Amalie sedela na svem miste. Tvarila se nepristupne, rty mela pevne sevrene, prsty se ji zbesile rychle mihaly nad klavesnici psaciho stroje. Ve tvari nezustala ani stopa po slzach, ani po zadnych emocich. Andrej se na ni dival s urcitou nehou: Zvladla to, zenska jedna! A ty ji pocitas nejaky pitomy body, vzpomnel si na Varejkise z personalniho. To spis tebe odtud vyrazim, nez… Nahle mu nekdo zaclonil vyhled. Andrej pozvedl oci. Neuveritelne vysoko se nad nim pohupoval rozplacly oblicej Ellizauera z oddeleni dopravy.
„Aha,“ vzpamatoval se Andrej, „pan Ellizauer! Prominte, ale dneska uz vas prijmout nemuzu. Zitra rano…“
Ellizauer nerekl ani slovo, pri uklone se zlomil v pase — a zmizel.
Amalie uz tu stala pripravena s blokem a tuzkou.
„Budete me potrebovat, pane poradce?“
„Pojdte na okamzik dal.“
Vratili se ke stolu a prave v te chvili znovu zazvonil bily telefon.
„Voronin?“ informoval se neprijemny prokoureny hlas. „Tady je Rumer.
Tak jak jsi na tom?“
„Vyborne,“ odpovedel Andrej a rukou Amalii naznacil, aby neodchazela.
„A tvoje zena?“
„V poradku. Mam te pozdravovat. Abych nezapomnel: posli ji dva lidi z oddeleni sluzeb, potrebuje s necim pomoct.“
„Dva? Dobra… A kam?“
„At ji zavolaji, ona jim to rekne… At ji ale co nejdriv zavolaji!“
„Dobra,“ rekl Rumer, „ja to zar__________idim. Mozna ze ne hned ted, ale zaridim to. Ja tu mam ted drobet prace kvuli tomu rachotu… Znas oficialni verzi?“
„Kde bych k ni prisel?“ odsekl Andrej.
„No tak poslouchej! Nestastna nahoda. Stalo se to nejakymu chlapkovi, kdyz prenasel munici. Podrobnosti se vysetruji.“
„Jasny.“
