— a to jeste spis v noci.
Propast totiz slabounce zelene svetelkovala, jako by nekde tam dole cosi po veky veku prachnivelo. Zelenavy svit dost zretelne vyznacoval cerne lemovanou hranici Propasti. A trava tu byla prekvapive mekka a vysoka… „Az se postavi ty vzducholode,“ rekla najednou Selma, „bude se nad Propasti litat — a taky se do ni spoustet?“
„Jaky vzducholode?“ zeptal se prekvapene Andrej.
„Jak to — jaky?“ zmerila si ho uzasle Selma a Andrej se placl do cela: „Aha! Aerostaty! No jo…, to se budeme samozrejme spoustet dolu. Do Propasti.“
Mezi obyvateli Mesta, kteri meli za povinnost kazdy den odpracovat jednu hodinu na Velke stavbe, se rozsirila zvest, ze se tu buduje giganticky zavod na vyrobu vzducholodi. Geiger byl toho nazoru, ze tuhle informaci je dobre nevyvracet, ale taky ji nicim konkretnim nepodporovat.
„Proc dolu?“ zeptala se Selma.
„Podivej se… Zkouseli jsme vypoustet vzhuru balony. Samozrejme zatim bez lidi. Jenze nahore… buhviproc… vybuchuji. Vys nez kilometr se jeste zadny nedostal.“
„A co je dole? Co si myslis, ze tam je?“
Andrej pokrcil rameny: „Nemam tuseni.“
„To jste teda vedator, pane poradce!“
Selma zvedla z travy ulomek stare desky s ohnutym rezatym hrebikem a hodila ho do Propasti.
„Nekdo tim tam dole mozna dostane do makovice.“
„Nedelej hlouposti,“ napomenul ji beze zloby Andrej.
„Uz jsem zkratka takova,“ zasmala se. „Copak to nevis?“
Andrej ji sjel ocima od hlavy az k pate.
„Ale vim… Chces, abysme si to trosku pripomneli?“ „Chci…“
Rozhledl se. Na strese nedaleke chatrce, ktera uz se taky chystala spadnout, sedeli dva chlapi v podivnych cepicich, klimbali nohama a kourili.
Vedle trcela vzhuru z haldy odpadku napolo pokacena obrovita troj nozka s beranidlem na rezatem retezu.
„Cumej na nas,“ poznamenal. „Skoda. Jinak bych ti predvedl, jakej jsem pan poradce!“
„Hele, mladej!“ zakricel jeden z tech, co sedeli na strese, „neztracej cas!
Rozdej si to s ni!“
Andrej delal, ze to neslysi: „Pujdes ted rovnou domu?“
Podivala se na hodinky.
„Musim k holici.“
Andreje najednou ovladl jakysi zvlastni pocit. Jako by teprve v tehle chvili naplno pochopil svou vlastni dulezitost. Ano, je vazena osoba, poradce, ktery pracuje v kancelari prezidenta, je zenaty, jeho manzelka je krasna a jeho byt pekne zarizeny… A manzelka ted pujde ke kadernikovi, protoze vecer budou mit doma hosty… ne nejake kumpany, s kterymi by se opijeli, ale vazene hosty, predni obcany Mesta… Jako by si prave ted Andrej plne uvedomil, ze je vyzralou osobnosti, ze je v cele spolecnosti uznavany, dulezity, vyznamny… Roztekane mladi bylo pryc, ozenil se, stal se z nej uspesny muz, ktery pevne stoji na vlastnich nohou. Jedine, co zatim nemel, byly deti… Vsechno ostatni, co patri k uspesnym muzum, vsak uz ziskal… „Dobry den preju, pane poradce,“ pronesl nekdo uctive.
Andrej si uvedomil, ze uz jdou obydlenou ctvrti. Zleva se zvedala zulova zidka, pod nohama se mihaly betonove kostky chodniku, pred nimi se tycil belostny komplex Skleneneho domu. Mlady, urostly straznik v modre uniforme se vypjal jako strunka a svizne zasalutoval. Byl cely jako ze skatulky, jeho cerna plet se jen leskla… Andrej mu roztrzitym pokyvnutim odpovedel na pozdrav a obratil se k Selme: „Promin… Zamyslel jsem se… Co jsi to rikala?“
„Abys nezapomnel zavolat Rumerovi. Potrebuju nekoho na vypomoc — a nejen kvuli tomu koberci. Musi se nakoupit vino, vodka… Plukovnik ma rad whisky, Dollfuss pivo. Toho piva vemem rovnou celou basu…“
„Jasne! At muzou nasavat!“ souhlasil Andrej. „Udelej maso po burgundsku.
Mam ti poslat na pomoc Amalii?“
Rozloucili se u cesticky, ktera vedla ke Sklenenemu domu. Selma sla dal a Andrej se za ni chvili s potesenim dival. Pak se vydal k zapadnimu vchodu. Rozsahle vybetonovane prostranstvi pred Sklenenym domem bylo liduprazdne, jen na nekolika mistech se modraly uniformy strazniku. Pod hustymi korunami stromu, lemujicimi prostranstvi, postavali jako vzdycky zvedavci. Vetsinou to byli novi obyvatele Mesta, kteri primo hltali ocima sidlo mocnych a naslouchali penzistum, ochotne podavajicim informace.
U vchodu stal znamy Dollfussuv vehikl. Kapotu mel jako vzdycky zdvizenou a sofer se jako vzdycky rypal v motoru, celou pulkou tela se noril mezi blystivy chrom. Vedle nej se dost podivne vyjimal ohavne pachnouci spinavy nakladak, s kterym prijel nejaky farmar patrne rovnou z blat. Nad postranicemi trcely zkrvavele nohy porazeneho dobytka a nad tim vsim se vznaselo mracno much. Ridic nakladaku se hadal se strazi, ktera ho nechtela pustit dovnitr. Hadka uz zrejme trvala delsi dobu. Velitel straze si vzal na pomoc jeste dalsi tri muze — a sirokym schodistem sem mirili jeste dva.
Farmar pripadal Andrejovi povedomy. Byl to hubeny dlouhan se zplihlymi kniry a tahl z nej pot, benzin a koralka. Andrej ho minul, ukazal strazi svuj prukaz a vesel do vestibulu. Zaslechl, ze farmar se dozaduje primo prezidenta Geigera a straz ze mu neustale opakuje, ze tohle je sluzebni vchod a ze se musi objet cela budova, tam ze je recepce. Hlasy hadajicich se muzu nabiraly porad na sile… Andrej vyjel vytahem do ctvrteho patra a vstoupil do dveri, na kterych se skvel cernozlaty napis: „Prezidentska kancelar. Oddeleni vedy a techniky“.
Kuryri, kteri posedavali hned u vchodu, pri Andrejove prichodu vstali a vsichni bleskove schovali za zada kourici cigarety. V sirokem bilem predsali krome nich nikdo nebyl, ale za dvermi jednotlivych kancelari bylo zivo. Stejne jako kdysi v redakci i tady Andrej slysel vyzvaneni telefonu, nalehave hlasy, ktere cosi komusi sdelovaly, rachot psacich stroju. Pracovalo se tu na plne obratky… Andrej otevrel dvere s tabulkou: „Poradce A.
Voronov“ a vesel do prijimaci kancelare.
I tady vsichni pri jeho prichodu vstali. Otyly, vecne zpoceny sef oddeleni geodezie Quejada, apaticky, vzdy unyle hledici sef personalniho oddeleni Varejkis, postarsi rtutovita zenska z vedeni financniho oddeleni a nejaky neznamy mladicek sportovniho typu. A od stolku s psacim strojem se u okna hbite vymrstila usmivajici se Amalie, Andrejova osobni sekretarka.
„Dobry den, dobry den, vazeni!“ zahlaholil Andrej a vykouzlil na tvari co nejprijemnejsi usmev. „Omluvte prosim zdrzeni, ty proklete autobusy jsou porad preplnene, musel jsem od staveniste klusat po svych…“
Vsem po rade stiskl ruku: Quejadovu zpocenou tlapu, Varejkisovu zvadlou ploutev, hrst vyschlych kosti zenske z financniho — co tu vubec chce?
napadlo pritom Andreje — a zeleznou lopatu podmraceneho mladika. „Myslim, ze dama bude mit prednost,“ prohodil Andrej. „Prosim, madam,“
pokynul navstevnici a vzapeti se tise zeptal Amalie: „Neco duleziteho?
Aha… diky,“ vzal si od ni zaznam telefonatu a otevrel dvere do sve kancelare: „Prosim, madam, jen bezte dal.“
V chuzi rozkladal list papiru se vzkazem, a kdyz dosel ke stolu, pokynul zene, aby se posadila. Papir polozil pred sebe.
„Tak prosim — co si prejete?“
Zenska spustila. Andrej se sotva znatelne usmival, pozorne se na ni dival a tuzkou potukaval po papiru. Od prvnich slov mu vsechno bylo jasne.
Vydrzel poslouchat asi tak minutu a pul. Pak zenu prerusil: „Prominte, ale uz jsem to pochopil. Popravde receno, u nas neni zvykem nekoho prijimat jen na osobni primluvu. Ve vasem pripade se ale pravdepodobne jedna o cosi vyjimecneho. Jestlize se vase dcera skutecne tak intenzivne zajima o kosmografii — a zajimala se o ni uz ve skole…, pak se muzete obratit na sefa meho personalniho oddeleni. Ja si s nim o tom promluvim.“
Vstal… „Takovy zajem spojeny se zdravou ctizadosti je spravne u mladych lidi podporovat.“ Doprovodil zenu ke dverim. „To je plne v souladu s duchem nasi nove doby. Ne, nedekujte mi, madam, tohle je ma povinnost. Preju vam vsechno dobre, madam…“
Vratil se ke stolu a precetl si vzkaz: „Prezident zve poradce A. Voronina ve 14.00 do sve kancelare.“ Nic vic… Proc ho zve? Co se deje? Co si ma Andrej s sebou vzit? Je to divne… Nejspis to vypada, ze se Fritz nudi a chce si jen tak popovidat. Ctrnact nula nula… to je doba obeda. Takze by to mohl byt obed u prezidenta?
Zvedl telefon k Amalii: „Poslete sem Quejadu!“
