rekl Andrej dopalene. Chtel vstat a co nejrychleji odejit, kdyz se mu povedlo pretrhnout tkanicku prave polobotky.
„No prave — jsou dve! Jedno by sem mohli dat,“ namitl nahac a energicky si zacal trit chlupatou hubenouckou hrud. „Ale to oni ne…! Jenom lopatama! S lopatou to ale clovek musi umet. A to mi teda reknete, jak my — z planovaciho — to mame umet?“
„Rypadla jsou zapotrebi jinde,“ zavrcel Andrej. Ne a ne tu prokletou tkanicku navazat.
„Kde — jinde?“ ozval se okamzite ten z planovaciho. „Tohleto je prece, jestli to dobre chapu, nase Velka stavba. A kde jsou rypadla? Na nejaky Vetsi stavbe nebo co? Ze jsem o ni neslysel?“
To mi cert napiskal dat se s nim do debaty, pomyslel si vztekle Andrej.
A proc se s nim vubec hadam? Lepsi je se nehadat… Takovymu cloveku staci parkrat prikyvnout — a on da pokoj. Jenze tenhleten by mozna pokoj nedal. Zacal by se bavit o cemkoliv — treba o zenskych, jaky ma u nich uspechy… Chtelo by to nejak ho usadit!
„A co tak brecite, clovece?“ rekl tedy Andrej a vstal. „Co tak hroznyho se po vas chce? Abyste vsehovsudy jednu hodinu denne makal — a vy jste z toho celej pryc, jako by se vam buhvico delo. Chudinka! Kouknete se, strhnul si mozol! To je primo strasnej pracovni uraz!“
Nahaty urednik z planovaciho na nej s otevrenou pusou uzasle ziral. Stal tu bez hnuti. Hubenoucky, cely chlupaty, s kolinky jako podagrista, s propadlym briskem… „Vzdyt to delate pro sebe!“ pokracoval Andrej a zlostne si utahoval uzel kravaty. „Ne pro nekoho dalsiho, ale pro sebe! Jenze panovi se to nelibi, panovi se proste nechce! Pred Prevratem mozna vybiral zumpy, ted si sedi v planovacim, ale presto fnuka!“
Andrej si oblekl sako a zacal skladat pracovni kombinezu. Jeho protejsek se konecne vzmohl na nejakou reakci: „Dovolte, pane,“ vykrikl dotcene, „ja jsem to takhle vubec nemyslel! Ja jsem mluvil o racionalnosti a efektivnosti… Je to vsechno dost divny! Podivejte se…, jestli to chcete vedet…, ja byl mezi temi, co brali radnici utokem.
A ja vam ted rikam, ze nejlepsi mechanizace ma byt tady, kdyz jsme se pro tuhle Velkou stavbu rozhodli! A vy na me nemate co kricet!“
„Nema cenu se s vami bavit…,“ zabrucel Andrej a v chuzi narychlo zabalil kombinezu do novin. Vysel ven.
Selma uz tam cekala, sedela o kousek dal na lavicce. Svezi, jeste cela ruzova po sprchovani… Pokurovala a divala se na nedaleky stavebni vykop.
Andrej si s neprijemnym pocitem uvedomil, ze to mohla byt ona, na koho ten chlupaty chlapek civel dirkou ve stene satny a malem z toho slintal… Pristoupil k Selme a polozil ji dlan na chladivou siji: „Pujdeme?“
Zvedla k nemu oci, usmala se a tvari se otrela o hrbet jeho ruky.
„Ja to dokourim, ano?“
„Jiste,“ souhlasil Andrej, sedl si vedle Selmy a taky si zapalil.
V obrovskem vykopu se hemzily stovky lidi. Mihaly se lopaty, slunce na nich jiskrilo, hlina letala vzduchem. Vozy nalozene zeminou se v dlouhe rade tahly az k protejsimu svahu, u haldy betonovych panelu se pripravovala nastupujici smena. Vitr zvedal oblaka cervenaveho prachu, zanasel az sem utrzky pochodove pisne, ktera buracela z amplionu, rozmistenych po stavenisti na betonovych sloupech, a pohupoval obrovskymi dyhovymi deskami s vybledlymi plakaty a hesly: „Geiger rekl: Musime to dokazat! Mesto odpovedelo: Nezklameme!“ „Velka stavba — uder slabochum!“
„Experiment s experimentatory!“
„Otto mi slibil…,“ prohodila Selma, „dneska budou koberce…“
„To je prima,“ zaradoval se Andrej. „Vyber ten nejvetsi, co tam bude.
Dame ho do prijimaciho pokoje.“
„Chtela jsem neco koupit tobe do pracovny. Gobelin… Na zed… Vzpominas si, ze me to napadlo hned, jak jsme se loni prestehovali?“
„Do pracovny?“ zamyslel se Andrej. Predstavil si svou pracovnu, gobelin — a na nem sbirku zbrani… Nebylo to spatne. „To je prima napad!
Fajn…! Do pracovny!“
„Musis ale urcite zavolat Rumerovi,“ rekla Selma, „at mi na to nekoho posle.“
„Zavolej mu sama, ja nebudu mit cas… A nebo ne! Ja mu zavolam.
Kam ma nekoho poslat? K nam domu?“
„Ne, primo do skladu. Prijdes na obed?“
„Asi jo. Jen tak mimochodem — Icik uz nekolikrat naznacil, ze by k nam rad zasel.“
„Vyborne! Pozvi ho na dnesni vecer. Uz jsme se vecnost nevideli. A taky musime pozvat Wanga a Mei Ling.“
„Hm…,“ Andrej na Wanga uplne zapomnel. Opatrne se zeptal: „A krome Icika… chces z nasich znamych pozvat jeste nekoho dalsiho?“
„Z nasich znamych? Mozna plukovnika…,“ prohodila nejiste Selma. „Je to fajn chlap… Ale jestli chceme pozvat jeste nekoho dalsiho, nemuzeme vynechat Dollfussovy! Uz jsme u nich dvakrat byli…, musime jim to oplatit.“
„Jeste tak jeho…,“ prohodil Andrej. „Jenom jeho — to nejde.“
„Vis co? Zatim jim nevolej — a vecer uvidime.“ Bylo mu jasne, ze Wang s Dollfussovymi nejde dohromady. „Nebylo by lepsi pozvat Cacuu?“
„To je genialni!“ zaradovala se Selma. „Nasadime ho na Dollfussovou — a vsechno bude v pohode.“ Odhodila nedopalek. „Pujdeme?“
Z vykopu vychazela ke sprcham skupina Velkych budovatelu. Tak se rikalo delnikum ze slevarny… Meli zjevne dobrou naladu, vesele na sebe pokrikovali, predbihali se a zrejme jim vubec nevadilo, ze kolem sebe viri spousty prachu.
„Pujdeme,“ souhlasil Andrej.
Po neudrzovane piscite ceste mezi dvema radami ridounkych, nedavno zasazenych lipek dosli k autobusove zastavce. Staly tam uz dva preplnene opryskane autobusy. Andrej se podival na hodinky. Do odjezdu chybelo sedm minut. Z prvniho autobusu se snazily nejake rozkurazene zenske vyhodit opilce, ktery chraptive hulakal. Zenske taky hystericky kricely… „Pojedeme s timhle blazincem, nebo pujdeme pesky?“ zeptal se Andrej.
„Mas cas?“
„Mam. Tak pojd, projdeme se kolem Propasti. Tam neni takovy horko.“
Selma se do nej zavesila. Zamirili doleva, do stinu ctyrpatroveho domu, ktery se cely ztracel v leseni, a dlazdenou ulickou se pustili k Propasti.
Tahle cast mesta byla zanedbana a malo obydlena. Davno opustene domky se menily v ruiny, dlazbou prorustala trava. Nebyvalo to tu bezpecne ani za bileho dne, natoz v noci. Tady nachazeli sve utociste ti, kteri byli na stiru se zakonem. Meli tu sve brlohy, zili tu, palili samohonku, kseftovali kradenym zbozim, byl tu raj kuplirek a prostitutek a vubec veskere spodiny.
Pred casem tu probehla razie. Par jich sebrali a odvezli na blata jako pomocne sily k farmarum, nekteri se proste rozutekli a nekteri v tom zmatku dokonce prisli o krk… Vsechno cenne, co se tu naslo, bylo zabaveno ve prospech Mesta. Jeste vic tu pak vsechno zpustlo… Nejakou dobu sem chodivaly policejni hlidky, pak uz se to povazovalo ze bezpredmetne — a docela nedavno vysla vyhlaska, ze tyhle mestske brlohy se strhnou a misto se zplanyruje. V budoucnu tu bude — stejne jako na celem pasu podel Propasti — parkova zona s centry kultury a oddechu.
Andrej se Selmou minul posledni ruinu a pak se dali podel Propasti loukou, zarostlou az po kolena svezi travou. Tady nebylo takove vedro. Z Propasti sem dychal vlhky, chladivy vzduch. Selma kychla a Andrej ji objal kolem ramen. Zulova zidka, kterou Mesto kolem Propasti stavelo, jeste do techto mist nedosahla, a tak se Andrej instinktivne drzel od prudkeho srazu na dobrych pet sest kroku… Tady — nad Propasti — mel snad kazdy obyvatel Mesta velice podivny pocit. Pohled odtud byl totiz dost zvlastni. Clovek mel dojem, ze se mu svet primo pred ocima stepi na dve poloviny. Smerem na zapad zarila nad Propasti modrozelena prazdnota. Nevypadala jako more, ani jako obloha… Proste tam bylo prazdno, a to melo modrozelenou barvu. Modrozelene Nic… A na vychode cnela kolmo vzhuru obrovita stena, k niz prilehalo Mesto. Hladka, pevna Zluta stena… Zluta, nezdolatelna stena… Nekonecne prazdno na zapade, nekonecna hradba na vychode. Pochopit tahle dve nekonecna bylo fakticky nemozne. Vymykalo se to lidskemu chapani. Tomu se dalo jen privyknout. Ti, kteri si zvyknout nedokazali nebo nechteli, ti se temhle mistum vyhybali. Moc lidi tu nikdy nebyvalo… Chodivaly sem vetsinou jen zamilovane dvojice
