vezne… Pustili nas vsecky — do jednoho.
I ty nejvetsi zlocince, jako jsem ja — i ty, co meli dozivoti.“
„Zhubnul jsi,“ litovala ho Selma. „Vsechno na tobe visi, nejak jsi sesel…“
„To vis, posledni tri dny uz nam nedavali ani zradlo… a mejt jsme se taky nemohli.“
„Takze mas urcite hlad!“
„Ale houby…! Nacpal jsem se tady.“
Vesli do Andrejovy kancelare. Bylo tu straslive vedro. Slunce se opiralo primo do oken a v krbu plapolal ohen… Pred krbem sedela v podrepu sekretarka, zmazana stejne jako Kensi, a soustredene pohrabacem obracela hroudu horiciho papiru. Vsechno kolem bylo pokryto sazemi a lehouckym popelem.
Kdyz sekretarka uvidela Andreje, rychle vyskocila a polekane, trochu podlezave se usmala. Tak to jsem si tedy nemyslel, ze tu zustane, napadlo Andreje. Usedl za svuj stul a donutil se taky k usmevu. Pripadal si provinile.
„Seznamy vsech specialnich zpravodajcu, jmena a adresy clenu redakcni rady…,“ vypocitaval vecne Kensi, „originaly vsech politickych clanku, originaly tydennich prehledu.“
„Dupinovy prispevky se taky musi spalit,“ rekl Andrej. „Byl to nas hlavni antiobrodista.“
„Uz jsem je spalil,“ poznamenal netrpelive Kensi. „Dupina… a pro kazdy pripad i Filimonova.“
„Co blaznite?“ zasmal se Icik. „Vas budou prece nosit na rukou!“
„To urcite!“ odsekl zamracene Andrej.
„Jaky urcite? Chces se vsadit?“
„Ale pockej, Iciku,“ prerusil ho Kensi. „Mlc uz, prosim te! Aspon deset minut…! Celou korespondenci s radnici jsem zlikvidoval, ale tu s Geigerem jsem zatim nechal.“
„Zapisy z redakcni rady!“ vzpomnel si Andrej. „Za minuly mesic…“
Rychle otevrel dolni zasuvku stolu, vytahl celou slozku a podal ji Kensimu. Ten zalistoval v papirech a zamracil se: „No jo, na to jsem zapomnel… A zrovna tady je Dupinuv prispevek…“
Vykrocil ke krbu a celou slozku do nej hodil. „Prohrabujte to, at to opravdu shori!“ pokynul sekretarce, ktera tu stala s pootevrenymi usty a poslouchala, co si sefove povidaji. Ve dverich se objevil vedouci redaktor listarny. Byl cely zpoceny, tvaril se ale soustredene. V naruci mel kupu desek s papiry, pridrzoval je bradou.
„Tak tady to je,“ zachraptel a shodil svuj naklad vedle krbu. „Tohle je nejaka sociologicka anketa — ani jsem ji poradne neprohlidl… Jsou tam ale jmena, adresy… Proboha, sefe, co se vam stalo?“
„Zdravim vas, Danny! Dik, ze jste zustal.“
„Oko mate v poradku?“ zeptal se Danny a setrel si z cela pot.“
„Jo, je cely,“ odpovedel misto Andreje Icik. „Tyhle veci zbytecne likvidujete.
Nikdo se vas prece ani nedotkne… Jste takovej mirne zaprodanej opozicni, liberalni platek. Tak ted akorat uz nebudete opozicni a liberalni…“
„Iciku,“ napomenul ho Kensi, „naposledy te prosim, abys prestal zvanit.
Jinak te proste vyhodim.“
„Ale ja nezvanim!“ ohradil se urazene Icik. „Nech me, abych to dopovedel: Hlavne znicte dopisy! Dopisy musi zmizet, protoze vam urcite psali chytry lidi.“
Kensi se na nej pozorne podival. Pak zaklel a vybehl ze dveri. Danny, ktery si porad jeste otiral pot, vyrazil za nim.
„Vy jste fakt nic nepochopili,“ prohodil Icik. „Vy jste tu proste sami pitomci — a nechapete, ze nebezpeci hrozi jenom chytrejm lidem!“
„Pitomci, to jo,“ rekl unavene Andrej. „To mas teda pravdu.“
„Hele, ty zacinas brat rozum,“ pochvalil ho Icik a vesele zamachal zmrzacenou rukou. „To bys ale nemel! Je to nebezpecny. A v tom je cela ta tragedie: ted hodne lidi prijde k rozumu. To je ale malo. Oni totiz nestacej pochopit, ze zrovna ted je nejlepsi delat ze sebe blbecka…“
Andrej se podival na Selmu. Ta s nadsenim zirala na Icika a sekretarka zrovna tak… A Icik — siroce rozkroceny ve vezenskych skrpalech — neholeny, spinavy, cely rozdrbany, s kosili vylezlou nad kalhoty, kde u poklopce chybel knoflik, tycil se tu v cele sve krase zrovna tak jak to delaval driv — vubec se nezmenil: zvanil a poucoval. Andrej vstal od stolu, prisedl si ke krbu vedle sekretarky, vzal ji z ruky pohrabac a zajel jim do kupy jen zvolna prohorivajiciho papiru.
„…takze je nutny,“ poucoval dal Icik, „nesoustredit se jen na likvidaci tech dopisu, ve kterejch nekdo nadava nasemu vudci… Nadavat se prece muze vselijak! Likvidovat se musi dopisy, ktery napsali chytry lidi.“
Kensi strcil hlavu do dveri a vykrikl: „Pojdte nam nekdo pomoct! Devcata…! Zbytecne tu zahalite — pojdte se mnou!“
Sekretarka okamzite vyskocila, v behu si upravila zkroucenou sukni — a zmizela. Selma nikam nepospichala. Zrejme cekala, ze ji nekdo rekne, aby nechodila, ale potom prece jen zamackla cigaretu a sla taky.
„Vas se prece nikdo ani nedotkne,“ opakoval Icik, ktereho uz ted nikdo nemohl v jeho uvahach zastavit. Byl sam svym proslovem zjevne nadsen, pripominal tetreva hlusce, ktery kolem sebe nic nevidi a neslysi. „Vam jeste podekuji, pridaji vam papir, abyste mohli mit vetsi naklad, pridaji vam prachy a zvysi stav zamestnancu. A teprve potom… kdyby vas snad napadlo stavet se na zadni, chytnou vas za podolek a hezky vam pripomenou toho vaseho Dupina, Filimonova a vsechny ty ostatni liberalneopozicni blbustky. Ale proc byste se staveli na zadni? Vas to ani nenapadne! Naopak.“
„Iciku,“ rekl Andrej a uprene se pritom dival do ohne, „proc jsi mi tenkrat nerekl, co bylo v te aktovce?“
„Coze? V jaky aktovce? Aha… v tamty…“
Icik najednou ztichl, pristoupil ke krbu a sedl si vedle Andreje do podrepu.
Chvili mlceli. Potom Andrej rekl: „Samozrejme ze jsem se projevil jako idiot. Byl jsem naprosty blbec.
Ale… donasec nebo pomlouvac jsem nebyl nikdy… To jsi snad musel pochopit i tenkrat.“
„Tak za prvy: nebyl jsi blbec,“ namitl Icik. „Bylo to horsi: nechal jsi se zblbnout. S tebou se nedalo normalne mluvit. Ja tomu rozumim — nejakou dobu jsem byl na tom stejne jako ty. A za druhy: co s tim ma co delat nejaky donaseni? Jsou prece veci — a to mi snad das za pravdu, do kterejch lidem kolem me nic neni. Jinak je to s nama vsema vsechno v haji.“
„Co tim myslis?“ zeptal se nejiste Andrej. „Svy milostny dopisy?“
„Jaky milostny dopisy?“
Chvili na sebe uzasle hledeli. Pak se Icik rozchechtal: „Paneboze, ja uz vim…! Copak me napadlo, ze ti to bude vykladat? Mel to zapotrebi… orel nas bystrozrakej? Kdo ma v hrsti informace, ma v hrsti celej svet… To pochytil ode me, abys vedel…!“
„Ja ti vubec nerozumim,“ zadrmolil vztekle Andrej. Mel obavu, ze se ted dovi nejakou dalsi neprijemnost tykajici se uz i tak neprijemneho pripadu.
„O kom o mluvis? O Geigerovi?“
„O Geigerovi, o Geigerovi,“ prikyvoval Icik. „Nas veliky Fritz… Takze — co jsem to mel v aktovce? Milostny dopisy? Nebo snad dokonce kompromitujici fotografie? Zarliva vdova a devkar Kacman… To je fakt, tenhle protokol jsem podepsal.“ Icik namahave povstal a s hihnanim se zacal prochazet po kancelari.
Ruce si mnul radosti.
„No ano,“ ozval se Andrej. „Takhle mi to Fritz rekl! Zarliva vdova.
Takze to byla lez?“
„Samozrejme. Co sis myslel?“
„Ja jsem tomu veril,“ odsekl Andrej. Zatal zuby a vztekle prohrabl horici papiry. „A co tam tedy bylo doopravdy?“
Icik mlcel. Andrej se k nemu otocil. Icik ted stal na miste a pomalu si mnul dlane. Usmev jako by mu ztuhl na rtech a oci dostaly nepritomny vyraz. Pak zadrmolil: „To je teda zajimavej vyvoj… Nebo on to fakt zapomnel? Teda — ne ze by doopravdy zapomnel…“ Pak se najednou pohnul z mista a znovu si prisedl k Andrejovi. „Poslouchej, ja ti proste nic nepovim, chapes to? A kdyz se te nekdo bude ptat, tak rekni: Nic jsem z nej nedostal. Odmitl o tom mluvit. Jenom prohlasil, ze se ta zalezitost tyka jednoho velkyho tajemstvi Experimentu a ze je nebezpecny to tajemstvi znat. A jeste mi ukazal zapeceteny obalky, o kterejch tvrdil, ze jsou urceny vernejm lidem, a ti je otevrou, jen kdyby sel on, Kacman, do vezeni, nebo kdyby se s nim neco stalo. Pochopil jsi me? Jmena tech lidi, kterym jsou obalky urceny, neznas.
Ale kdyby se te nekdo ptal, tak to takhle reknes…“
„Dobre.“ Andrej uprene hledel do ohne.
