Zazvonil telefon. Selma zvedla sluchatko.
„Ano,“ rekla pak, „ano… Ne! K telefonu nemuze, je nemocny.“
„Dej to sem!“ ozval se Andrej.
„To je nekdo z redakce,“ zaseptala Selma, kdyz dlani prikryla mluvitko.
Andrej natahl ruku: „Dej mi to!“ vyjel uz zvysenym hlasem. „A odvykni si rozhodovat za druhy!“ Selma mu podala sluchatko a soucasne mu sebrala krabicku cigaret. Ruce i rty se ji chvely.
„U telefonu Voronin,“ rekl Andrej.
„Andreji…,“ ozval se Kensi, „kam jsi se ztratil? Ja te vsude hledam. Co mame delat? Ve Meste je fasisticky prevrat.“
„Jak to — fasisticky?“ zeptal se ohromene Andrej.
„Prijdes do redakce, nebo ti vazne neco je?“
„Prijdu, samozrejme prijdu,“ pospisil si Andrej. „Ale vysvetli mi…“
„Mame tu ruzny seznamy,“ vychrlil okamzite Kensi, „zvlastnich zpravodaju, informatoru a podobne… Archivy…“
„Rozumim,“ prerusil ho Andrej. „Jen mi rekni, proc si myslis, ze ten prevrat je fasistickej?“
„Ja si to nemyslim, ja to vim,“ odsekl Kensi.
Andrej zatal zuby a zastenal. Pak zlostne vyjel: „To jeste nemusi znamenat… Hlavne se neukvapuj!“ Horecne uvazoval a pak razne rekl: „Tak dobra — vsechno priprav, ja hned jdu.“
„Dej pozor na ulicich!“
Andrej polozil sluchatko a obratil se ke svym hostum: „Kamaradi, ja tam musim… Odvezete me do redakce?“
„Co by ne? Odvezem,“ rekl Jura, vstal a zacal si balit cigaretu. „Stasiku, ty se taky hni, at se tu moc nerozsedis. My si tu drepime — a venku jde zatim o vsecko.“
„Tak jo,“ souhlasil litostive Stasik a taky vstal. „Stejne je to nejak na draka… Vsechny papalase nakopali do zadku a povesili je, ale slunce stejne nezacalo svitit. Krucinal, kampak jsem dal tu svou hracicku?“ A zacal hledat po vsech koutech svuj podivny maly samopal.
Jura parkrat zatahl z ukroucene cigarety a pomalu si zacal pres bluzu navlekat potrhanou vatovanou bundu. Andrej se taky chtel jit obleknout, ale do cesty se mu postavila Selma. Neminila mu zrejme uhnout, vypadala velice rozhodne, ve tvari byla bleda: „Pujdu taky!“ zajecela a nasadila ton, jakym obvykle zacinala kazdou hadku.
„Nech toho,“ odsekl Andrej a snazil se ji zdravou rukou od sebe odstrcit.
„Nikam te nepustim,“ rekla. „Bud me vemes s sebou, nebo zustanes doma!“
„Uhni!“ utrhl se na ni Andrej. „Ty tam tak budes chybet, huso pitoma!“
„Ne-pus-tim-te!“ zasycela nenavistne.
Andrej se ani nenaprahl — presto vsak do sve ruky vlozil velkou silu, kdyz dal Selme facku. Vsichni ztichli. Selma zustala bez hnuti stat, bledy oblicej se ji pokryl rudymi skvrnami. Andrej se vzpamatoval: „Promin,“
procedil mezi zuby.
„Nepustim te,“ zaseptala Selma.
Jura si odkaslal a jakoby mimodek prohodil: „Teda ono v takovyhle dobe neni moc dobry, kdyz je zenska sama doma…“
„To je fakt,“ pridal se Stasik. „Sama doma, to je spatny — a s nami se ji nikdo ani nedotkne. Jsme prece farmari…“
Andrej porad jeste stal pred Selmou a dival se na ni. Snazil se aspon ted neco z tehle zenske pochopit, ale marne. Byla to devka, od prirody i z milosti bozi, nic jineho nez devka. To Andrej vedel — a pochopil to uz davno.
Mela ho ale rada! Hned od prvniho dne ho mela rada, to taky vedel, ale bylo mu jasne, ze ji to absolutne v nicem neprekazi. Klidne by ted zustala sama v tomhle byte, bylo ji to urcite jedno — nikdy se niceho nebala. To taky vedel. Kdyz si to takhle rozebral, tohle vsechno o ni vedel, ale stejne ji nechapal… „Dobra,“ rekl nakonec, „tak se oblikni.“
„Co ty zebra? Bolej?“ zeptal se Jura, aby odvedl rec.
„Ujde to,“ zavrcel Andrej. „Da se to vydrzet.“
Snazil se nikomu nepohlednout do oci. Zastrcil cigarety do kapsy, pridal zapalky a zastavil se pred pradelnikem. Vzadu v rohu tam pod kupou ubrousku a rucniku lezela Donaldova pistole. Ma si ji vzit, nebo ne? Predstavil si, za jakych okolnosti by se mu pistole nejspis mohla hodit — a rozhodl se, ze ji necha doma. At si tu lezi, rekl si, ja prece netahnu nikam do boje.
„Tak jdeme?“ ozval se Stasik.
Stal uz u dveri a opatrne protahoval remen samopalu pres zafacovanou hlavu. Selma byla taky pripravena, stala vedle nej. Na saty si natahla tlusty svetr, pres ruku mela plast.
„Jde se!“ zavelel Jura a bouchl o zem rukojeti kulometu.
„Sundej ty nausnice,“ zavrcel Andrej a zamiril ke schodisti.
Spolecne sli po schodech dolu. Na odpocivadlech v seru postavali a neco si mezi sebou septali obyvatele domu. Kdyz videli, ze jde nekdo ozbrojeny, polekane zmlkali a ustupovali stranou. Pak nekdo rekl: „To je Voronin,“
a hned zavolal: „Pane sefredaktore, nemuzete nam rict, co se to ve Meste deje?“
Andrej nestacil odpovedet, protoze se ze vsech stran ozval vystrazny sykot a kdosi zaseptal: „Copak to nevidis? Uz ho vedou!“ Selma se hystericky zahihnala. Vysli do dvora a nasedli do vozu. Selma prehodila Andrejovi pres ramena plast a Jura najednou rekl: „Ticho!“
Napjate naslouchali.
„Nekde se strili,“ prohodil septem Stasik.
„Pekne dlouhy davky…,“ kyvl Jura. „Rozhodne nesetrej strelivem. Kdepak ho asi berou? Za desitku patron da clovek pullitrik samohonky — a tady se strili ostosest.“ A pak pobidl kone: „Hyje! Hni se, potvoro!“
Vuz s rachotem vjel do prujezdu. Na schudcich pred domovnickym bytem stal Wang. V ruce drzel lopatku a smetak.
„Hele, Vana!“ zaradoval se Jura a zastavil. „Jak se mas, Vano? A co tu delas?“
„Zametam,“ odpovedel s usmevem Wang. „Dobreho dne preju,“ dodal uctive.
„Vykasli se na zametani,“ rekl Jura, „proc bys to delal? Pojed s nami, udelame z tebe ministra, budes si chodit v hedvabi a jezdit v bouraku!“
Wang se zasmal, zrejme aby neurazil.
„Juro,“ ozval se Andrej, „radsi uz pojedeme!“
Bolelo ho v boku, ve voze se mu spatne sedelo, uz zacal litovat, ze se radeji nevydal pesky. Mimodek se pritiskl k Selme.
„Dobra, Vano, kdyz nechces, tak ne!“ rozhodl Jura. „Ale o tom ministrovi uvazuj! A priprav se! Umej si krk, uces se…“ Trhl opratemi a popohnal kone.
S rachotem vyjeli na Hlavni ulici.
„Ci je to vuz, nevis?“ zeptal se najednou Stasik.
„Certvi,“ odpovedel Jura, ani se neotocil. „Ten kun vypada na toho tuntu… No — co bydli az skoro u Propasti! Takovej zrzek podobanej od nestovic… myslim, ze je to Kanadan.“
„Jo? Tak ten asi ted pekne kleje.“
„Ne. Nekleje. Zabili ho.“
„Jo?“ vydechl Stasik a vic uz nepromluvil.
Hlavni ulice byla liduprazdna a cela zahalena temnotou, trebaze podle hodin ted bylo pet odpoledne. Vpredu tma cervene svetelkovala a neklidne se chvela. Chvilemi tam probleskovaly bile skvrny — snad to byly reflektory, snad silne svitilny — a prave odtud sem dolehal zvuk palby, ktery prehlusoval rachot kol a klapot kopyt. Neco se tam delo… V domech se za nekterymi okny svitilo, ale vetsinou jen od prvniho patra vys. Fronty pred obchody uz nestaly, ale Andrej si vsiml, ze v mnoha prujezdech se tisni lide, opatrne vyhlizeji ven a zase se schovavaji. Jen par odvazlivcu obcas vyjde na chodnik a podiva se smerem, kde se to ve tme blyska a traskaji vystrely. Na dlazbe se misty povalovaly jakesi tmave zo ky. Andrej hned nepochopil, oc jde, teprve za chvili mu doslo, ze to jsou mrtvi paviani. V parciku vedle skoly se popasal osamely kun.
Vuz rachotil a natrasal se, vsichni mlceli. Selma opatrne nahmatala Andrejovu ruku a on se ted uz zcela poddal sve bolesti i unave, pritiskl se k Selminu teplemu svetru a zavrel oci. Je mi hrozne spatne, rikal si, moc
