spatne… Co to ten Kensi mlel? Jakej fasistickej prevrat? Proste vsichni zcvokateli strachy — a taky ze vzteku a z beznadeje… Experiment je Experiment… Vuz najednou poskocil a rachot kol prehlusilo divoke, pronikave zajeceni, ktere Andreje razem vzburcovalo. Leknutim se cely zpotil. Naprimil se a nechapave ziral do tmy.
Jura klel a ze vsech sil rval k sobe oprate, aby udrzel kone, ktery zacal uskakovat stranou. Po levem chodniku s nelidskym, ale soucasne i velice lidskym revem, plnym bolesti a hruzy, bezel velky horici chuchvalec. Ohen z nej srsel na vsechny strany a Andrej se ani nestacil vzpamatovat, kdyz Stasik seskocil z vozu a primo od boku vypalil do one zive pochodne dve kratke davky ze samopalu. Nekde vzadu zazvonilo roztristene sklo vylohy, ohnivy chuchvalec zalostne zapistel, odkoulel se o kousek dal a ztichl.
„Uz se netrapi, chudak,“ zachraptel Stasik a Andrejovi konecne doslo, ze to byl pavian. Horici pavian… Co to je za nesmysl: horici pavian…?
Ted lezel na kraji chodniku a zvolna dohorival. Az k vozu se od nej tahl hrozny zapach.
Jura pobidl kone a vuz se znovu rozjel. Stasik sel vedle nej a pridrzoval se postranice. Andrej natahoval krk, snazil se rozeznat, co se deje vpredu, v chvejicim se — nahle svetlem, ruzovem oparu. Ano, neco se tam delo… Zatim se nedalo odhadnout, oc jde, bylo to cele nejak podivne, Andrejovi nepochopitelne… Jako by tam nekdo straslive vyl… Do toho traskaly vystrely, buracely motory a chvilemi v mlze kratince vyslehavaly cervene jazycky ohne.
„Hele, Stasiku,“ prohodil Jura pres rameno, „zabehni dopredu a koukni se, co se to tam deje. Ja pojedu pomalu za tebou.“
„Tak dobre,“ rekl na to Stasik, urovnal si samopal, prebehl na chodnik a podel zdi vyrazil dopredu. Brzy se ztratil v mlze. Jura stale vic pritahoval oprate, az se kun uplne zastavil.
„Sedni si pohodlne,“ septla Selma.
Andrej skubl ramenem.
„Ale vzdyt se nic nestalo,“ septala dal Selma. „Ten chlap, co jsi ho videl, byl prece spravce — a k nam prisel na kontrolu! Chodil po vsech bytech a zjistoval, jestli nekdo doma neprechovava zbrane.“
„Mlc!“ procedil Andrej mezi zuby. „Na mou dusi,“ neprestavala Selma. „Zrovna tam zasel a zrovna chtel odejit.“
„To chtel jit bez kalhot?“ zeptal se chladne Andrej a ze vsech sil se v sobe snazil potlacit hroznou vzpominku: Jura se Stasikem ho bezvladneho vlecou domu a on — ve vlastnim byte! — vidi v predsini nejakeho neduziveho skrcka, ktery si honem zavazuje zupan, pod nimz vykukuji flanelove spodky. A za jeho zady se usmiva odporne nevinny, opily Selmin oblicej.
A pak ta promena! Nevinny usmev vystridalo leknuti — a potom se Selmy zmocnilo zoufalstvi… „Ale on tak chodil po baraku — v zupanu!“ septala Selma.
„Prosim te, mlc uz!“ rekl Andrej. „Mlc a dej mi pokoj. Ja nejsem tvuj manzel, ty nejsi moje zena… Tak co je mi po tom?“
„Ale ja te prece mam rada! Miluju te,“ septala Selma zoufale. „Jenom tebe!“
Jura hlasite zakaslal.
„Nekdo jede,“ rekl.
V seru se pred vozem objevila temna silueta cehosi velkeho. Blizilo se to a zarily na tom dva reflektory. Byl to nakladak se sklapeckou. Zustal stat asi tak dvacet metru od jejich vozu. Bylo slyset povely, ktere prehlusovaly hluk motoru. Nekolik postav vyskakalo z korby na zem a rozbehlo se po ulici. Pak bouchla dvirka, jeste jedna temna postava se oddelila od nakladaku, chvili postala — a potom se pomalu vydala primo k jejich vozu.
„Jde sem,“ oznamil Jura. „Poslouchej, Andreji, ty bud zticha. Mluvit budu ja.“
Chlap pristoupil az k vozu. Byl to zjevne jeden z tech, co si rikali milicionari.
Na rukavech kratkeho kabatu mel bile stuzky, pres rameno mu visela puska.
„Aha — farmari!“ prohodil. „Dobrej den preju, chlapi!“
„Taky tak… Pokud to nema bejt vtip,“ odpovedel vyckavave Jura.
Milicionar nekolikrat nerozhodne preslapl a nakonec se rozpacite zeptal: „Nemate chleba na prodej?“
„Ty bys toho chtel,“ rekl Jura.
„Nebo treba maso, nebo aspon brambory.“
„Povidam, ze bys toho chtel.“
Milicionar se zjevne neurazil. Popotahl, povzdechl si, ohledl se k nakladaku a jakoby s ulevou vykrikl: „Tamhle neco lezi! Jeste jeden se tam povaluje…! Jsou slepi nebo co?
Ohorelej… tam lezi…“ Rozbehl se, pleskal nohama o dlazbu, pak zacal na nekoho mavat a potom se objevilo nekolik postav, ktere s nadavkami odvlekly k nakladaku cadici temny zok, s namahou ho rozhoupaly a hodily na korbu.
„Ten by toho chtel,“ mrucel Jura. „Brambory… Maso!“
Nakladak se pohnul z mista a projel kolem nich. Tahl z nej odpudivy puch spalene srsti a ohoreleho masa. Sklapecka byla vrchovate zaplnena.
Na svetlejsim pozadi nedalekeho domu Andrej videl, ze kolem nich projizdeji jakesi temne hromady — a najednou mu prebehl mraz po zadech: Z one cernajici se masy trcela bila lidska ruka s prsty dosiroka roztazenymi.
Ponuri pruvodci tohoto nakladu se tisnili za kabinou auta a pridrzovali se, aby neupadli. Mohlo jich byt tak pet sest — a jak si Andrej stacil vsimnout, byli dobre obleceni a na hlavach meli klobouky.
„Pohrebni ceta,“ rekl Jura. „To je spravny. Odvezou paviany na skladku — a zametyno! Hele, tamhle na nas mava Stasik.“ A popohnal kone.
V nejasnem seru a mlze se vynorila Stasikova neforemna postava. Kdyz vuz dojel az k nemu, Jura se vyklonil z predku vozu a nejiste se zeptal: „Neni ti neco? Co se stalo?“
Stasik neodpovedel a pokusil se ze strany naskocit na vuz. Smekl se vsak, zaklel a obema rukama se chytil za postranici. Pritom neco zlostne mrucel.
„Co to rika?“ zeptala se septem Selma.
Vuz se pomalu blizil k mistu, odkud bylo stale hlasiteji slyset vystrely a buraceni motoru. Stasik sel porad podel vozu a obema rukama se ho drzel.
Vypadalo to, ze nema silu dostat se nahoru. Jura se k nemu vyklonil a vytahl ho k sobe.
„Tak co je?“ zeptal se ho hlasite. „Muzeme tam jet? A mluv poradne, takhle vim houby, co rikas!“
„Matko bozi,“ pronesl Stasik, ted uz zcela srozumitelne, „proc to delaji?
Kdo si tohle vymyslel?“
Jura jedinym trhnutim oprati zastavil kone.
„Ale jen jed, jed,“ rekl okamzite Stasik. „Jet se tudy da… Akorat je lepsi se na nic nekoukat. Pani…,“ obratil se k Selme, „vy se nedivejte!
Otocte se na druhou stranu… A nebo radsi zavrete oci.“
V Andrejovi se zatajil dech. Podival se na Selmu a videl, jak tresti oci do tmy.
„Tak jedem, Juro, jedem!“ brebtal prekotne Stasik, „popozen ho, at upaluje… No tak, jed!“ zarval najednou. „Tryskem!“
Kun vyrazil. Na leve strane ulice uz koncila rada domu, bylo tu i vic videt, mlha, ktera je driv provazela, se najednou rozptylila a dalo se dohlednout na bulvar Pavianu. Odtud zaznivaly vsechny ty podivne zvuky. Rvou ci motory nehybne rady nakladaku se sklapeckami cnely jako zataras z jedne strany bulvaru. V korbach i mezi nakladaky postavali chlapi s bilymi stuzkami na rukavech a po bulvaru pobihali mezi horicimi stromy a keri jecici lide v pruhovanych pyzamech a vydeseni paviani. Narazeli do sebe, klopytali, pokouseli se vylezt na stromy, padali z nich dolu, schovavali se za kere… A ti, co meli na rukavech bile stuzky, bez prestavky strileli z pusek a kulometu. Spousta nehybnych tel uz pokryvala dlazbu, z nekterych se kourilo, jina dohorivala. Z jednoho nakladaku vyletel ohnivy jazyk provazeny cernym kourem — a strom, olepeny hrozny pavianu, vzplal jak obrovska pochoden. A nekdo zajecel nesnesitelnou fistuli: „Ja jsem zdravy!
To je omyl! Ja jsem normalni! To je omyl!“
To vsechno jako roztreseny, rozhoupany obraz, provazeny straslivou bolesti mezi zebry, spalujicim zarem a odpudivym puchem, to vse nyni proletelo kolem Andreje a vzapeti se nekde ztratilo. Svetelkujici mlha se znovu sevrela kolem vozu, ale Jura porad jeste na kone kricel, aby jel, neustale ho pobizel a opratemi zbesile pohanel.
„Certvi co se to deje, oni se snad zblaznili,“ opakoval tupe Andrej a bezmocne se tiskl k Selme. „Certvi… Asi zesileli. Posedl je amok… Mestu ted vladnou blazni, krvelacni blazni, ted uz je vsemu konec, oni se nezastavi,
