„Ano. Zachranovat sami sebe. I ostatni.“
„Koho?“
„Kazdeho, koho muzete. Vsechno, co jeste muzete. Prece problem nestoji tak, ze neni koho a neni co zachranovat!“
„My se budeme zachranovat a Fritz Geiger bude postupovat v ramci Experimentu?“
„Experiment prece zustal Experimentem,“ namitl Kurator.
„Ja vim. Paviany pocinaje a Fritzem Geigerem konce.“ „Bez ohledu na Fritze Geigera a pres Fritze Geigera. Kvuli Geigerovi se Experiment nezastavi. Ten proste musi pokracovat… Zivot taky pokracuje, at si to nejaky Fritz Geiger preje, nebo ne. Jestlize vas Experiment zklamal, myslete aspon na boj o zivot.“
„Spis na boj o existenci,“ usklibl se Andrej. „Jakypak tohle bude zivot?“
„To bude zalezet na vas.“
„Na vas ne?“
„Na nas toho zalezi dost malo. Vas je hodne, rozhodujete tady vy, ne my.“
„Driv jste rikal neco jineho,“ poznamenal Andrej.
„Driv i vy jste byl jiny,“ namitl Kurator. „A taky jste mluvil jinak.“
„Mam strach, ze jsem naletel,“ pronesl zvolna Andrej. „Mam strach, ze jsem udelal hloupost.“
„Vy mate strach z vic veci,“ usmal se vedoucne Kurator.
V Andrejovi jako by se zastavilo srdce. Byl to stejny pocit, jaky mival ve snu, kdyz se mu zdalo, ze nekam pada. Ostre vyjel: „Tak jo. Mam strach. Vseho se ted bojim. Zmackli me — a tak se bojim.
Uz vas nekdy nekdo kopal do rozkroku?“ A najednou ho neco napadlo: „Vzdyt vy se taky bojite…, ze je to tak?“
„Samozrejme! Vzdyt vam rikam, ze se Experiment vymkl kontrole.“
„Nechte toho! Experiment… Porad jen Experiment! O to vubec nejde!
Nejdriv to odnesli paviani, pak prijdeme na radu my… a potom treba i vy… Co rikate?“
Kurator neodpovedel. Andrej cekal, ale Kurator se porad prochazel halou, chvilemi postrkoval z mista na misto kresla a rukavem otiral prach ze stolku. Na Andreje se pritom ani nepodival.
Na dvere nekdo zabouchal. Nejdriv jen rukou, pak se ozvaly razne kopance.
Andrej odsunul zavoru — pred nim stala Selma.
„Ty jsi me tam nechal,“ spustila rozhorcene. „Tezko jsem se sem dostavala!“
Andrej se rozpacite ohledl. Kurator zmizel.
„Promin,“ prohodil Andrej. „Nemel jsem na tebe cas.“
Mluvilo se mu ted tezko. Snazil se potlacit zdeseni, ktere se ho zmocnovalo.
Hruzu z osamoceni a pocitu bezmoci… Prudce dvere zase pribouchl a zastrcil zavoru.
Kapitola 3
V redakci nikoho nenasel. Vsichni se zrejme rozutekli, kdyz se u radnice zacalo strilet. Andrej prochazel mistnostmi a lhostejne se dival na rozhazene papiry, prevracene zidle, neuklizene talirky se zbytky chlebicku a hrnky od kavy. Odnekud z hloubi redakce vsak zaznivala razna, vesela hudba. To bylo divne… Selma sla Andrejovi v patach a drzela se ho za rukav. Porad neco nespokojene drmolila, ale Andrej ji neposlouchal. Proc jsem sem vubec lezl, rikal si v duchu. Vsichni zdrhli, jeden jako druhy — a udelali dobre. Mel jsem zustat doma, byl bych ted v posteli, lizal bych si rany, nebo bych proste chrnel. A co tady? Nejradsi bych do vseho kopnul… Otevrel dvere do oddeleni mestske kroniky a uvidel Icika.
Hned ho ale nepoznal. V rohu mistnosti se naklanel nad stolem nejaky clovek. Rukama se opiral o rozevrene stranky novin a cetl. Andrejovi pripadal neznamy. Mel na sobe zvlastni sedou kamizolu bez knofliku a jeho vlasy byly nedbale nakratko sestrizene. Jenze tenhle neznamy clovek se najednou povedome zasklebil a znamym gestem zarejdil prstem po bradavicce na krku. A v tu chvili Andrej pochopil, kdo to je.
Par okamziku stal Andrej mlcky ve dverich. Icik o jeho prichodu vubec nevedel, zrejme totiz nic, krome toho, co cetl, nevnimal. A navic mu z radia nad hlavou buracel jakysi vitezny pochod. Pak ale Selma zajecela: „To je prece Icik!“ Odstrcila Andreje a vrhla se k davnemu znamemu.
Icik rychle zvedl hlavu a pusa se mu rozjela od ucha k uchu. Rozprahl naruc.
„Hele!“ zarval radostne. „Prece jste prisli!“
Zatimco Icik objimal Selmu a mlaskave ji libal na tvare i na rty, zatimco Selma nadsene jecela neco, cemu se nedalo rozumet a prsty Icikovi projizdela v kratkych strapatych vlasech, Andrej se k nim krucek po krucku blizil a pokousel se v sobe potlacit ostry, neprijemny pocit trapnosti. Nesnesitelny pocit viny a zrady, ktery se ho zmocnil hned tehdy, v rannich hodinach ve sklepeni prokuratury, pote behem uplynuleho roku prece jen trochu odlehl a schazel z mysli, ale ted se znovu bolestive probudil… Chvili to Andrejovi trvalo, nez v sobe nasel odvahu, aby Icikovi podal ruku. Vubec by ho neprekvapilo, kdyby Icik toto gesto prehledl, nebo kdyby rekl neco opovrzliveho. Andrej by to na Icikove miste asi taky udelal… Jenze Icik se vymanil ze Selmina objeti, vrele Andrejovu ruku stiskl a s nefalsovanym zajmem se zeptal: „Kdepak te tak zmalovali?“ „Co ti mam vykladat — proste jsem dostal do tela,“ zabrucel Andrej.
Mel pocit, ze by ted bylo spravne Icikovi vselicos vysvetlit, ale misto toho prohodil: „Kde ses tu vzal?“
Icik — jako by otazku neslysel — zalistoval novinami a s prehnanou gestikulaci teatralne precetl: „Zadnymi rozumnymi duvody nelze objasnit zurivost, s niz oficialni tisk napada stranu Radikalniho obrozeni. Pripomenme si vsak, ze prave clenove teto nevelke nove strany zcela nekompromisne vystupovali proti vsem pripadum korupce.“
„Nech toho,“ rekl zamracene Andrej, ale Icik jeste zvysil hlas: „…proti porusovani zakona, proti byrokraticke tuposti a neschopnosti.
Dale pripominame, ze prave clenove teto strany rozvirili ‚pripad vdovy Battonove‘ a jako prvni upozornili vedeni Mesta na neperspektivnost mocalove dane…“ Icik nadsene vykrikl: „Samy genialni vyplody! To jsi sepsal ty, nebo nekdo z tech tvejch pitomecku?“
„Dobre, dobre,“ zabrucel Andrej a pokusil se Icikovi noviny sebrat.
„Ne! Jeste pockej!“ zakricel Icik, vystrazne zvedl ukazovacek a znovu si noviny pritahl k sobe. „Tady je jeste jedna perla… Kdepak to mam… Aha!
Tady je to!“ A opet predcital: „V nasem Meste zije spousta cestnych lidi — ostatne jako v kazdem meste, kde obyvatele umeji vzit za praci. Jestlize ovsem mame hovorit o politickych seskupenich, pak se krome Friedricha Geigera sotva nekdo muze uchazet o…“
„Prestan!“ okrikl ho Andrej, ale Icik mu noviny vyrval z ruky, schoval se s nimi za smejici se Selmu a s funenim a prskanim pokracoval: „Nebude rec o recich! Bude rec o cinech! Friedrich Geiger neprijal funkci ministra informaci. Friedrich Geiger hlasoval proti zakonu, ktery by mel zvyhodnovat zaslouzile pracovniky prokuratury. Friedrich Geiger jako jediny verejne vystoupil proti vytvoreni pravidelne armady, ackoliv prave v teto armade mu byla nabidnuta vysoka funkce…“ Icik mrskl novinami pod stul a promnul si dlane. „Ty jsi byl v politice vzdycky uzasnej osel, ale v poslednich mesicich jsi zrejme uplne zblbnul. A ted… koukam, ze jsi dostal poradnou nakladacku… A co to oko? Je cely?“
„Oko je cely,“ rekl zvolna Andrej. Teprve ted si vsiml, ze Icik nejak nemotorne pohybuje levou rukou a tri prsty na ni se mu vubec neohybaji.
„Sakra! Zavrete to!“ zarval Kensi, ktery se v tu chvili objevil ve dverich.
„Andreji, ty uz jsi tady? To je dobre. Nazdar, Selmo…,“ hbite probehl mistnosti a vytrhl snuru radia ze zasuvky.
„Proc?“ vyjekl Icik. „Ja chci slyset proslovy svych vudcu. Jen at buraceji bojove pochody!“
Kensi po nem slehl zurivym pohledem. „Andreji, pojd, ukazu ti, co jsme udelali,“ rekl pak. „A musime si promyslet, co dal…“
Ruce i oblicej mel Kensi od sazi. Vysel ze dveri a Andrej se k nemu pridal.
Uvedomil si, ze tu je citit spaleny papir.
Icik se Selmou sli za nimi.
„Vseobecna amnestie,“ sipave brumlal Icik. „Veliky vudce otevrel vrata veznic! Potrebuje tam misto pro jiny
