„Tak to bude nejlepsi,“ pokracoval Icik a taky nespoustel oci z plamenu v krbu. „Jenom… kdyby te nahodou mlatili… Pozor na Rumera, je to peknej hajzl.“ Otrasl se, ale pak dodal: „A treba se te nikdo ani ptat nebude! To je totiz tezky… Clovek si nektery veci musi promyslet, mit na to cas. Ve spechu ho pak nic chytryho nemusi napadnout.
Zmlkl. Andrej rozhraboval ohnivou hromadu s preskakujicimi plaminky a Icik po chvili vstal a zacal do krbu hazet nove stosy papiru.
„Ne tolik desek najednou pohromade,“ upozornil ho Andrej. „Vidis to?
Spatne hori… A ty nemas strach, ze tu tvou aktovku nekdo najde?“
„Z ceho bych mel mit strach? At si ho ma Geiger… A krome toho — kdyz ji nikdo nenasel tenkrat, uz se to nikomu nepovede. Hodil jsem ji do otevrenyho kanalu. A pak jsem si porad rikal: trefil jsem se vubec…? Jo — a procpak te nekdo tak zridil? Podle myho jste s Fritzem kamaradi, ne?“
„S Fritzem to nema nic spolecnyho… Proste jsem mel smulu.“
Do kancelare se hlucne doslova vevalil Kensi s zenami, na roztazenem plasti vlekli celou hromadu dopisu. Za nimi sel upoceny Danny.
„Tak ted uz je to snad vsechno,“ rekl. „Nebo jste tu vymysleli jeste neco dalsiho?“ „Zaberte poradne!“ velel Kensi, naklad se konecne octl pred krbem a vsichni ted hazeli dopisy do ohne. V krbu zahucelo. Icik zalovil zdravou rukou v hromade popsanych ruznobarevnych listu papiru, zasklebil se a vytahl nejaky dopis. S chuti se dal do cteni.
„Kdo to tvrdil, ze rukopisy spatne hori?“ odfukoval Danny. Sedl si ke stolu a zapalil si. „Podle me hori vyborne… Je tu z toho pekny horko. Mam otevrit okno?“
Sekretarka najednou polekane vypiskla, vyskocila z mista a utikala pryc: „Zapomnela jsem na to! Uplne jsem zapomnela…!“
„Jak ze se jmenuje?“ zeptal se chvatne Andrej Kensiho.
„Amalie,“ septl Kensi. „Uz jsem ti to rikal stokrat… Poslouchej… Zavolal jsem pred chvili Dupinovi…“
„No a co?“
Sekretarka se vratila s naruci poznamkovych bloku.
„Tohle vsechno jsou vase pokyny a rozhodnuti, sefe,“ zapistela. „Uplne jsem na ne zapomnela. To by se asi taky melo spalit, ne?“
„Samozrejme, Amalie,“ rekl Andrej. „Dik, ze jste si vzpomnela. Spalte to, Amalie, jen to spalte… Tak co je s Dupinem?“
„Chtel jsem ho uklidnit, ze vsechno je v poradku, ze jsme vsechny stopy zametli. Jenze on byl hrozne prekvapeny: Pry — jake stopy? Copak on nekdy neco nevhodneho psal? Prave ted shromazdil podrobnou dokumentaci tykajici se hrdinneho utoku na radnici a chysta do tisku stat ‚Friedrich Geiger a lid‘.“
„Devka,“ rekl sklesle Andrej. „Asi jsme vsichni devky…“
„Mluv laskave za sebe,“ okrikl ho Kensi.
„No tak promin,“ pokracoval stejne unavene Andrej. „Vsichni nejsou devky. Ale vetsinou jsou.“
Icik se najednou zahihnal: „No hele, tohle napriklad psal rozumnej chlap!“ vykrikl a zatrepetal v ruce listem papiru. „Je zcela jasne,“ zacal cist, „ze lide typu Friedricha Geigera cekaji jenom na nejakou obrovskou kalamitu, treba kratkodobou, hlavne vsak citelne narusujici zivotni rovnovahu, aby se mohli na vzepjate vlne zmatku dat vynest vzhuru… Kdopak to psal?“ Podival se a okamzite dopis zmackal a hodil do krbu. „To by tak chybelo.
„Ty, Andreji, nebylo by nacase promluvit si o budoucnosti?“ rekl Kensi.
„O cem chces mluvit?“ zamrucel Andrej a venoval se pohrabaci. „Nejak to prezijeme, otrepeme se…“
„Ale ja nemyslim budoucnost nas dvou. Zajima me budoucnost nasich novin a Experimentu.“ Andrej se na neho udivene podival. Ano, Kensi byl prece vzdycky takovy… I ted se chova, jako by se behem poslednich mizernych mesicu nic nedelo! On snad je porad ochoten za svuj nazor bojovat! A ted mozna jeste vic nez driv! Bojovat jmenem zakona a idealu… Je rozparadeny jako mlady kohout. Mozna ale, ze jeho se ta posledni doba vubec nijak nedotkla!
„Mluvil jsi uz se svym Kuratorem?“ zeptal se Andrej.
„Mluvil,“ odpovedel vyzyvave Kensi.
„No a co?“ Andrej v sobe musel prekonat urcity ostych, ktery se ho zmocnoval vzdy, kdyz mel mluvit o Kuratorech.
„To je jenom moje vec a pro nikoho dalsiho to nema zadny vyznam. A co s timhle vubec maji spolecneho Kuratori? Geiger ma taky sveho Kuratora.
Kazdy darebak ve Meste ma sveho Kuratora. To jeste neznamena, ze lidi nemuzou myslet svou vlastni hlavou.“
Andrej vytahl z krabicky cigaretu, promnul ji a primhouril oci, kdyz si pripaloval od rozzhaveneho pohrabace. Pak tise pronesl: „Uz toho vseho mam dost.“
„Ceho — vseho…?“
„Proste vseho. Myslim, ze nejlepsi by bylo odtud zmizet. A na vsechno se vykaslat.“
„Jak — zmizet? O cem to mluvis?“
„Nechat toho tady, dokud to jeste jde, a odejit na blata, k Jurovi, co nejdal od te spiny tady. Experiment se vymkl kontrole a my dva, Kensi, to napravit nemuzeme. Takze ani nema smysl o neco se snazit. Na blatech budeme aspon mit zbran a budeme silnejsi…“
„Ja do zadnejch bazin nepojedu!“ prohlasila nahle Selma.
Andrej chladne poznamenal: „Nikdo ti to nenabizi.“
„Andreji,“ podotkl Kensi, „to je dezerce!“
„Podle tebe dezerce, podle me rozumnej postup. Delej ale, jak chces.
Ptal ses me, co si myslim o budoucnosti, tak ti odpovidam: Tady uz nebudu.
Nasi redakci stejne rozpusti — a poslou nas sbirat mrtvy paviany. Pod dozorem… A to jeste v lepsim pripade.“
„A tady je jeste neco od jednoho rozumnyho cloveka!“ vykrikl nadsene Icik. „Poslouchejte: Jsem davny predplatitel vasich novin a v zasade zastavam jejich nazor. Proc ale porad hajite F. Geigera? Mozna jste nedostatecne informovani? Ja ale naprosto presne vim, ze Geiger ma k dispozici materialy o vsech vyznamnejsich osobach ve Meste. Jeho lidi jsou ve vsech dulezitych mestskych aparatech, je pravdepodobne, ze nekoho ma i u vas v redakci.
Ujistuju vas, ze stoupencu jeho strany neni tak malo, jak si myslite.
A pokud vim, maji k dispozici zbrane… Me jmeno, prosim, nepublikujte.“ Icik se podival na podpis pod dopisem: „A vida ho…! Tak to se musi spalit!“
„To skoro vypada, ze ty znas vsechny rozumny lidi ve Meste,“ podotkl Andrej.
„No, je fakt, ze jich zas tak moc neni,“ namitl Icik a znovu zacal lovit mezi dopisy. „A to ani nemluvim o tom, ze rozumny lidi malokdy pisou do novin.“
Nastalo ticho. Danny dokouril a taky zacal dopisy mackat do velkych kouli a hazel je do krbu.
„Prohrabujte to, prohrabujte, sefe! Trochu zivota do toho prohrabovani!
Pujcte mi pohrabac!“
„Podle me je to proste zbabelost — utikat ted z Mesta,“ pronesla vyzyvave Selma.
„Kazdy cestny clovek je tu ted zapotrebi,“ pridal se Kensi. „Kdyz odejdeme, kdo tu zustane? Kdo podle tebe, Andreji, ma potom noviny delat?
Dupinove a jim podobni?“
„Ty tu zustanes,“ odpovedel unavene Andrej. „Muzes si k sobe vzit Selmu…, nebo Icika.“
„Znas se prece dobre s Geigerem,“ prerusil ho Kensi. „Mohl bys toho sveho vlivu vyuzit…“
„Nemam na nej zadny vliv,“ namitl Andrej. „A i kdybych mel, nechtel bych ho vyuzivat. Ani bych to neumel. Takove veci nesnasim, je mi to proti srsti.“
A znovu nastoupilo ticho, bylo slyset jen huceni plamenu v krbu.
„Kdyby sem aspon dorazili co nejdriv,“ zavrcel Danny a hodil do ohne posledni hrst dopisu. „Napil bych se, abych se trochu vzpamatoval. Jenze nemam ceho.“
„Oni jen tak rychle neprijedou,“ namitl hbite Icik. „Urcite nejdriv zavolaji.“
Hodil docteny dopis do ohne a prosel se kancelari. „Danny, vy totiz nevite, jak se to dela, nikdy jste to nepoznal. To je ritual… Procedura presne vypracovana a casem proverena… Devcata, nebylo by tu prece jenom neco k jidlu?“ zeptal se bez jakehokoliv prechodu.
