„Kdo to je?“ zarval Zwierig na Andreje. „Co to je za chlapa?“
„To je pan Kensi Ubukata,“ reagoval okamzite Andrej. „Zastupce sefredaktora… Kensi! Zadne zplnomocneni nepotrebujeme. Dal mi dopis od Fritze.“
„Od jakeho Fritze?“ zeptal se s opovrzenim Kensi. „Co s tim ma spolecneho nejaky Fritz?“
„Pozor na rychly pohyby,“ ozval se tise Icik. „Bacha na to!“
Zwierig preskocil ocima z Kensiho na Icika a zase nazpatek. Jeho vyholene tvare uz se bile neleskly, ted se zalevaly temnou cerveni.
„Vidim, pane Voronine,“ rekl konecne, „ze vasi pracovnici plne nechapou, co se dnes stalo. Anebo naopak..!“ Zvysil hlas: „Anebo chapou, ale maji nejake podivne, zvracene predstavy. Vidim tu ohorely papir, nepristupne tvare a nevidim zadnou ochotu ke spolupraci. A to vsechno v dobe, kdy cele nase Mesto, cely nas lid…“
„A kdo je tohle?“ prerusil ho Kensi a ukazal na chlapy s puskami. „To jsou nasi novi pracovnici?“
„Predstavte si, ze ano, pane byvaly zastupce sefredaktora! Tohle jsou novi lide pro vasi redakci. A ja vam nemuzu zarucit, ze…“
„Na to se jeste podivame,“ rekl jakymsi cizim, skripajicim hlasem Kensi a vykrocil k Zwierigovi. „Jakym pravem…“
„Kensi!“ pronesl bezmocny Andrej, Kensi ho vsak nevnimal a pokracoval: „Jakym pravem se tu vytahujete? Co jste zac? Jak se opovazujete takhle se chovat? Proc jste se neprokazal svymi doklady? Jste proste ozbrojena banda, ktera sem vnikla, aby mohla drancovat!“
„Zavri hubu, ty zlutej curaku!“ zajecel najednou nepricetne Zwierig a sahl po zbrani.
Andrej vykrocil, aby se postavil mezi ne, ale nekdo ho odstrcil stranou.
Selma… Jako blesk se objevila pred Zwierigem.
„Jak to mluvis pred zenami, ty hajzle!?“ zavrestela. „Sam ses hnusnej spekounskej curak! A bandita!“
Andrej uplne ztratil hlavu. Vsichni ted kriceli najednou — Zwierig, Kensi i Selma. Andrej zahledl, jak se chlapi mezi dvermi na sebe nerozhodne podivali a pak pozvedli pusky. Vtom se vedle nich objevil Danny Lee, ktery drzel za nohu tezkou zidlicku s zeleznym operadlem. Jeho vychrtly oblicej vyjadroval odhodlani bojovat… Ze vsech nejfantastictejsi vsak byla Amalie. Nahrbila se, vycenila zuby a s desivym vyrazem mrtvolne ztuhle tvare se opatrne kradla ke Zwierigovi s cadicim pohrabacem jako s golfovou holi pripravenou k uderu.
„Ja si te totiz, hajzliku jeden, pamatuju!“ kricel zurive Kensi. „Rozkradal jsi penize, ktere patrily skolam, darebaku, — a ted je z tebe nejaky koadjutor?“
„Ja vam vsem ukazu! V hovnech vas utopim! Jste nepratele lidstva a budete zrat hovna!“
„Drz hubu, drzko jedna hnusna! Drz hubu, nez ti ji roztrhnu!“
„Bacha na rychly pohyby!“
Andrej jako uhranuty hledel na cadici pohrabac. Nedokazal se vsak ani pohnout… Citil, nebo spis vedel, ze ted se stane neco hrozneho, nenapravitelneho a ze uz se to neda odvratit.
„Patrite na lucerny!“ rval mladsi adjutor Zwierig a cely zrudly sviral v ruce pistoli. Prece jen se mu nejak podarilo ji vytahnout z pouzdra… Ted s ni maval a v jednom kuse rval jak na lesy. Kensi k nemu priskocil a chytil ho za klopy kabatu. Zwierig ho obema rukama odstrkoval… A najednou treskl vystrel. Pak druhy a treti. Pohrabac se tise mihl vzduchem… A potom nastalo ticho.
Zwierig stal sam uprostred mistnosti a jeho oblicej zacinal popelavet.
Jednou rukou si trel rameno, do ktereho jej zasahl pohrabac, druha paze jeste porad byla naprazena a trasla se. Pistole lezela na zemi. Chlapi ve dverich drzeli pusky hlavnemi dolu a stali s otevrenymi usty, „Ja jsem nechtel,“ rekl chvejicim se hlasem Zwierig.
Ozvala se rana — to Dannymu vypadla z ruky zelezna zidlicka — a teprve tehdy Andrej pochopil, kam se to vsichni divaji. Divali se na Kensiho, ktery se pomalu zaklanel a obema rukama si tiskl hrud.
„Ja jsem nechtel,“ opakoval Zwierig, ted uz s placem, „Buh vi, ze jsem nechtel!“
Kensimu se podlomily nohy a on se mekce, skoro neslysne, sesunul pred krbem do hromadky popela a sazi, zoufale zastenal a stocil se do klubicka.
Selma straslive vykrikla a zaryla se svymi nehty do oduleho, zpoceneho, spinave bileho Zwierigova obliceje. Vsichni ostatni se vrhli k lezicimu Kensimu, semkli se nad nim a vytvorili kruh. Pak se Icik zvedl, obratil se k Andrejovi a s neprirozenym vyrazem v obliceji, s uzasle vytrestenyma ocima zaseptal: „Je mrtvy… Zabil ho.“ Zadrncel telefon. Andrej po nem mechanicky sahl a jako ve snu zvedl sluchatko.
„Andreji! Andreji, jsi to ty?“ Volal Otto Friese. „Jsi v poradku? Chvala bohu, mel jsem o tebe strach. Ted uz to bude dobry! Ted nas Fritz v zadnym maleru nenecha.“
Pak jeste neco rikal o salamu, o masle…, Andrej uz ho ale neposlouchal.
Selma sedela v podrepu a hlavu si svirala rukama. Vzlykala. Mladsi adjutor Raimund Zwierig si rozmazaval po obliceji krev z hlubokych skrabancu a porad jen opakoval jak pokazeny gramofon: „Ja jsem nechtel. Prisaham Bohu, ze jsem nechtel…“
CAST IV. PAN PORADCE
Kapitola 1
Voda tekla osklive zluta a chut mela odpornou. Sprcha byla primontovana tak vysoko, ze se na ni ani nedalo dosahnout a proudy vody z ni strikaly na vsechny strany, jen ne tam, kam mely. Nahore bylo parno a dole clovek nohama cvachtal v tom, co nestacilo kanalkem odtekat. A uz jen ten fakt, ze se muselo cekat, nez na kazdeho dojde rada, byl sam o sobe protivny.
Andrej se zaposlouchal: v satne bylo porad jeste zivo. Mel dokonce dojem, ze tam zaslechl sve jmeno… Nahrbil se, aby mu voda mohla stekat po zadech — a ujely mu nohy. Jen tak tak se prichytil drsne betonove zdi.
Zaklel. Cert aby je vzal, to je nemohlo napadnout, ze by vysoci vladni urednici meli mit zvlastni sprchy? Clovek aby tu cekal jako idiot!
Na dverich byl primo pred Andrejovyma ocima nacmarany napis: „Podivej se vpravo!“ Andrej to mechanicky udelal a precetl si: „Podivej se dozadu!“ Pripomnelo mu to nekdejsi obvykle skolni legracky, na kterych se kdysi taky s chuti podilel… Otocil kohoutkem a zavrel vodu. V satne bylo ticho. Opatrne pootevrel dvere a nahledl tam. Chvalabohu — nikoho uz tam nevidel… Vysel ven, nohy se mu smekaly po spinavych dlazdicich, sel skoro po patach, aby se te spiny dotykal chodidly co nejmene. Zamiril ke svym satum.
Koutkem oka zaznamenal nejaky pohyb v rohu mistnosti. Otocil se — a uvidel cisi hubeny, chlupy porostly zadek. Takovyhle obrazek tu byval dost obvykly: nahaty chlap kleci na lavicce a cuci dirkou do zenske satny. Samym soustredenim nic kolem nevnima.
Andrej si vzal rucnik a zacal se utirat. Byl to erarni laciny rucnik, pachl karbolkou a vodu vubec nesal, jen ji rozmazaval po tele.
Nahaty chlap se porad jeste dival. Setrvaval bez hnuti v neuveritelne poloze — dirku do steny udelal zrejme nejaky maly kluk, byla hodne nizko a dospely se k ni musel poradne skrcit. Pak asi divadlo skoncilo, chlapek si zhluboka povzdechl, sedl si — a v tu chvili uvidel Andreje.
„Uz se oblikla,“ oznamil. „Krasna zenska.“
Andrej na to nic nerekl. Natahl si kalhoty a zacal se obouvat.
„Zase jsem si strhnul mozol,“ pronesl nahac a zadival se na svou dlan.
„Uz pokolikaty…“ Pak si rozlozil svuj rucnik a podezirave si ho z obou stran prohlidl. Potom si zacal vytirat vlasy. „Ja tomu teda nerozumim — copak se na tu praci nemuze vzit rypadlo? Jediny rypadlo by to vsechno udelalo misto nas! A my se tam pachtime s lopatama jako nejaky…“
Andrej pokrcil rameny a zabrumlal neco, cemu sam nerozumel.
„Coze?“ zeptal se nahac a odtahl si rucnik od usi. „Povidam, ze ve Meste jsou vsehovsudy jen dve rypadla,“
