Hubenoucka Amalie hbite vyskocila, vypiskla: „Hned to bude!“ a zmizela ve vedlejsi mistnosti.
„A vubec…,“ vzpomnel si najednou Andrej, „kde je cenzor?“
„Strasne stal o to, aby tu mohl zustat,“ rekl Danny, „ale pan Ubukata ho vyhodil. A cenzor protestoval, hrozne jecel. Kam pry pujde — a ze ho tim zabijime. Museli jsme dokonce dat na dvere zavoru, aby se nemohl vratit.
Nejdriv se doslova s nami rval, ale potom to vzdal a odesel… Poslouchejte, ja prece jenom otevru okno. Je mi z toho horka nanic.“ Vratila se sekretarka a s ostychavym usmevem, ktery vykouzlila na nenalicene tvari, podala Icikovi prusvitny sacek s nejakymi kolacky.
Icik pochvalne zabrucel a hned se mlaskave dal do jidla.
„Co zebra? Boli?“ zeptala se septem Selma a naklonila se pritom az k Andrejovu uchu.
„Ne,“ odsekl, vstal, Selmu od sebe odstrcil a zamiril ke stolu. A v tu chvili zazvonil telefon. Vsichni se k nemu razem obratili, vsichni hledeli na bily aparat, ktery dal drncel… „No tak, Andreji,“ prohodil netrpelive Kensi.
Andrej zvedl sluchatko: „Ano?“
„Redakce Mestskych novin?“ zeptal se kdosi urednim hlasem.
„Ano,“ odpovedel Andrej.
„Prosim pana Voronina.“
„U telefonu.“
Ve sluchatku ted bylo slyset jen cisi dech a vzapeti nekdo zavesil. Andrej opatrne polozil sluchatko do vidlice. Srdce se mu rozbusilo.
„To byli oni,“ rekl.
Icik s plnymi usty zabrumlal neco nesrozumitelneho a zachmurene prikyvl.
Andrej si sedl. Vsichni se na nej divali. Danny se napjate usmival, Kensi vypadal nasupene a byl zjevne rozcileny, Amalie se tvarila hrozne vylekane a pobledla Selma znovu vykrocila k Andrejovi, aby mu byla nablizku.
Icik, porad s plnou pusou, se zasklebil a otrel si mastne prsty o sedivou vezenskou halenu.
„No — co koukate?“ vyjel podrazdene Andrej. „Mazejte vsichni pryc!“
Nikdo se ani nepohnul.
„Ceho se bojis?“ rekl Icik a podival se na posledni kolacek. „Vsechno se odehraje v poklidu. Pomaloucku, polehoucku…, jak rika Jura. Hlavne se vyvaruj rychlejch pohybu, to ti radim! To mas stejny, jako kdyz se setkas s kobrou…“
Za okny byl slyset rachot nakladaku, skripot brzd a pronikavy hlas, ktery zavelel: „Kaise, Velicenko, ke mne! Mirovic zustane u dveri.“ A soucasne nekdo zabusil na hlavni dvere.
„Ja pujdu otevrit,“ rekl Danny a Kensi priskocil ke krbu a zacal rychle obracet kupu horicich papiru. Popel se rozletel po cele mistnosti… „Zadny rychly pohyby!“ vykrikl za Dannym Icik.
Hlavni dvere v tu chvili povolily, bylo slyset rinkot skla. Andrej vstal, zalozil si ruce za zada, pevne tam sevrel dlane a poposel doprostred mistnosti.
Znovu se ho zmocnil pocit unavy, zdalo se mu, ze ho nohy neune sou… Misto bouchani a ramusu od hlavnich dveri ted byly slyset podrazdene hlasy a potom vylidnenymi kancelaremi zadunel dupot nekolikerych bagancat. Jako by jich byl cely batalion, mihlo se Andrejovi hlavou. O krucek ustoupil a oprel se vzadu o stul. Citil, ze se mu hnusne klepou kolena.
Bit se nenecham, rekl si vztekle. To at me radsi zabijou. Pistoli jsem si nevzal… Skoda. I kdyz…, kdopak vi, mozna je to tak lepsi… Do dveri primo proti Andrejovi vstoupil nevelky silny muz v perfektne padnoucim kabate s bilymi stuzkami na rukavech. Na hlave mel obrovsky baret s jakymsi odznackem. Boty mel nablyskane, v pase mu kabat neuhledne stahoval siroky remen, na jehoz leve strane se zlute lesklo nove pouzdro na pistoli. Za jeho zady se objevili dalsi chlapi, ale Andrej na ne nevidel. Jak uhranuty hledel na bledy, oduly oblicej pred sebou, na jeho nejasne rysy, na mala, zanicena ocka. Ma asi zanet spojivek, mihlo se Andrejovi zbesile hlavou, oholenej je ale tak, ze se blejska jako nalakovanej… Chlap v baretu se rychle rozhledl a pak se zadival na Andreje: „Pan Voronin?“ Jeho vysoky hlas znel pronikave.
„To jsem ja,“ dostal ze sebe s namahou Andrej a obema rukama za sebou stiskl desku stolu.
„Sefredaktor Mestskych novin?“
„Ano.“
Chlap v baretu svizne, ale dost ledabyle dvema prsty zasalutoval: „Mam tu cest, pane Voronine,“ pronesl vznesenym tonem, „odevzdat vam osobni dopis prezidenta Friedricha Geigera!“
Pravdepodobne mel v umyslu jednim efektnim pohybem vytahnout dopis z naprsni kapsy, ale neco se tam asi zadrhlo, a tak nezbylo nez dlouho dopis v hlubinach kabatu dolovat. Prezidentuv posel se pritom musel trochu naklonit vpravo — vypadalo to, jako kdyz se pod kabatem musi proste poskrabat, protoze ho tam neco kouse. Andrej se na neho dival jako u vytrzeni, nic nechapal. Odehravalo se tu neco, co necekal. Mozna nic neprinesl, napadlo ho.
Dopis byl vsak prece jen nalezen a muz v baretu ho Andrejovi podal.
Tvaril se pritom nespokojene a trosku urazene. Andrej od neho prevzal zapecetenou obalku, ktera se nicim nelisila od beznych obalek, nekdy pouzivanych k blahoprani: byla modra, podlouhla a bylo na ni okridlene srdicko.
Znamymi rozmachlymi pismeny tam bylo napsano: „Sefredaktor Mestskych novin Andrej Voronin. Dorucit osobne. Duverne. Odesila F. Geiger, prezident.“ Andrej obalku roztrhl a v ruce drzel obycejny dopisni papir s modrym rameckem.
„Mily Andreji! Predevsim mi dovol podekovat Ti z celeho srdce za pomoc a podporu, kterou jsem pocitoval ze strany Tvych novin v rozhoduji cim obdobi poslednich mesicu. Ted, jak vidis, se situace podstatne zmenila.
Jsem presvedcen, ze nova terminologie a nektere nutne excesy Te nezaskoci a nevyvedou z miry: slova a prostredky se zmenily, avsak cile jsou stejne jako driv. Postav se do cela redakce — jsi jmenovan jejim radnym a zplnomocnenym sefredaktorem i vydavatelem. Vyber si podrizene podle vlastni uvahy, rozsir pocet zamestnancu, zadej vetsi tiskarenskou kapacitu — davam Ti ve vsem volnou ruku. Dorucitel tohoto dopisu, mladsi adjutor Raimund Zwierig, bude v Tve redakci vykonavat funkci politickeho zastupce meho reditelstvi informaci. Jak jiste brzy zjistis, neni to zadny lumen, ale sve veci rozumi a predevsim v prvnim obdobi Ti pomuze zorientovat se v politickych problemech. Kdyby doslo k jakymkoliv konfliktum, obrat se pochopitelne primo na me. Preju Ti uspech! Ukazeme tem uzvanenym liberalum, jak se ma pracovat! Pratelsky Tvuj Fritz.“
Andrej si tenhle osobni a duverny dopis precetl dvakrat za sebou, pak mu ruka s dopisem klesla a on se rozhledl. Porad se na nej jeste divali — bledi, napjati, odevzdani osudu. Jenom Icik zaril jako nablyskany samovar a nenapadne se pokousel o sve oblibene grimasy. Mladsi adjutor… Co by to tak mohlo byt? premyslel Andrej. Certvi co to je… nejaka hodnost prevzata z historie…? Adjutor, koadjutor…, zni to povedome, ze by to bylo ze Tri musketyru…? Mladsi adjutor Raimund Zwierig taky na Andreje upiral svuj zrak. Dival se prisne, ale soucasne i nejak s povysenou shovivavosti. A u dveri preslapovali podivni chlapi s puskami a bilymi stuzkami na rukavech.
„Tak…,“ zacal Andrej, slozil dopis, dal si ho do kapsy a nevedel jak dal.
Slova se tedy ujal Zwierig: „To jsou vasi pracovnici, pane Voronine?“ zeptal se a ukazal pritom na pritomne. Jeho ruka zlehka klouzala vzduchem od jednoho k druhemu.
„Ano,“ rekl Andrej.
„Hm…,“ zamrucel pochybovacne Raimund Zwierig a uprene se zadival na Icika. Vtom se ho vsak Kensi zostra zeptal: „A kdopak jste vy?“
Zwierig si ho zmeril ocima a pak se vyckavave podival na Andreje. Andrej si odkaslal: „Vazeni,“ pronesl obradne, „dovolte, abych vam predstavil pana Zwieriga, mladsiho koadjutora.“
„Adjutora!“ opravil ho dotcene Zwierig.
„Coze…? Ano, jiste, adjutora! Ne koadjutora, ale proste adjutora…“
Andrej se zakoktal, Selma vyprskla a zakryla si rukou usta. „Mladsiho adjutora, politickeho zastupce v nasi redakci. Od tohoto okamziku.“
„Zastupce — ceho?“ nedal se odbyt Kensi. Andrej uz znovu sahal pro obalku, kdyz Zwierig sam rekl: „Politicky zastupce reditelstvi informaci.“
„Vase doklady!“ vyjel na nej Kensi.
„Coze?“ Zwierigova zanicena ocka dopalene zamrkala.
„Doklady, zplnomocneni… Proste co mate krome toho idiotskeho pouzdra na pistoli.“
