prijde rada i na nas…“
Vuz najednou zustal stat.
„Tak to ne,“ rekl Jura. Otocil se a zacal hledat v kupe pytlu a rancu za sebou. „I kdyz se to nekomu hodi…“ Konecne nasel velkou lahev a zuby z ni vytahl zatku. Pak si odplivl a poradne si prihnul. Potom lahev podal Stasikovi a utrel si usta. „Takze nekoho likvidujou… To je ten Experiment?
Dobra…“ Z naprsni kapsy vytahl slozene noviny, opatrne z nich kousek odtrhl a odnekud vylovil tabak. „Berou to zvostra. To teda jo. Moc zvostra…“
Stasik podal lahev Andrejovi a Andrej zavrtel hlavou. Selma si lahev vzala, dvakrat polkla a lahev vratila Stasikovi. Vsichni mlceli. Jura dymal jako komin, porad mnul cigaretu a polohlasne vrcel jako pes. Pak ale znovu popohnal kone… Uz byli skoro v Sanitarni ulici, kdyz pred sebou zase uvideli svetlo a uslyseli vykriky. Primo uprostred krizovatky se v zari reflektoru hemzily zaplavy lidi. Projet se tudy nedalo.
„Asi nejakej mitink,“ prohodil pres rameno Jura.
„To tak bejva,“ souhlasil zvadle Stasik. „Kdyz uz se dali do strileni, tak k tomu taky delaji mitinky, to tak bejva. Nemuzem to objet?“ „No pockej, kamarade,“ rekl na to Jura, „Proc bysme to meli objizdet?
Poslechneme si, co se tu lidem slibuje! Treba neco reknou o slunci! Podivej — nasich je tady spousta…“
V te chvili vsechno ztichlo a nad davem zaznel vibrujici energicky hlas, zesileny reproduktory: „Jeste jednou to opakuji! Nemilosrdne! Vycistim Mesto! Od spiny, od kalu, od vsech darmoslapu. Zlodeji patri na lucerny!“ Dav souhlasne zamrucel.
„Uplatkari — na lucerny!“
Dav nadsene zavyl.
„Kdo jde proti lidu, bude viset!“
„Uaaa!“ zarval dav.
Andrej konecne zahledl recnika. Uprostred hloucku, ktery stal na jakemsi vojenskem aute, opiral se obema rukama o postranice v modrave zari reflektoru chlap, jehoz dlouhe telo v cernem plasti se rytmicky pohupovalo a usta se dosiroka otvirala… Byl to nekdejsi poddustojnik wehrmachtu, soucasny sef strany Radikalniho obrozeni… Friedrich Geiger.
„A to bude jen zacatek! Nastolime ve Meste nas, skutecne lidovy rad.
Co je nam po nejakych experimentech! Nejsme morcata nebo kralici, aby se na nas neco zkouselo! Jsme lidi! Nasi zbrani je rozum a svedomi. A nikomu nedovolime, aby rozhodoval o nasem osudu. Sami si ho budeme ridit! Osud lidu je v rukou lidu. Osud kazdeho z nas je v rukou kazdeho z nas. Lid mi dal svou duveru. Sveril do mych rukou sva prava. Svou budoucnost!
A ja prisaham: Tuto duveru nikdy nezklamu!“
„Uaaa!“
„Budu nemilosrdny! Jmenem naroda. Budu kruty! Jmenem naroda. Nepripustim zadny rozkol. Uz jsme se dost nabojovali! Zadni komuniste, zadni socialiste, zadni kapitaliste, zadni fasiste! Nebudeme se bit mezi sebou!
Budeme se bit spolecne za sebe!“
„Uaaa!“
„Zadne politicke strany! Zadne narodnosti, zadne tridy. A s kazdym stvacem — rovnou na lucernu!“
A znovu nadseny rev davu… „Jestli chudi budou dal bojovat proti bohatym! Jestli komunisti budou dal bojovat proti kapitalistum! Jestli cerni budou dal bojovat proti bilym… Zajdeme vsichni! Navzajem se pobijeme. Ale jestlize se my vsichni postavime jeden vedle druheho, jestlize se chopime zbrani, jestlize se dame do dila v tovarnach i na polich — nenajde se takova sila, ktera by nas dokazala znicit! Nasi zbrani je jednota! Nasi zbrani je pravda! Trebaze draze zapla cena — ale pravda! Ano, dali jsme se vlakat do pasti. Jenze my si s tou pasti dokazeme poradit!“
Dav se nadychl k nadsenemu kriku, ale najednou vsechno uzasle ztichlo.
Vzplalo slunce.
Poprve po dvanacti dnech zazarilo slunce, rozhorelo se jako zlaty disk na obloze, svym oslepujicim jasem se prelilo po sedivych, vybledlych tvarich, s nesnesitelnou ostrosti se zablyskalo v okennich tabulkach, probudilo a ozivilo miliony barev — a odhalilo cerny dym nad vzdalenymi strechami, zaslou zelen stromu a otriskane steny domu… Dav ted divoce rval, i Andrej kricel, co mel sily. Razem tu byl jiny svet.
Nad hlavami letaly cepice, lide se objimali, plakali, kdosi strilel do vzduchu a nekdo v nepricetne radosti triskal cihlami do reflektoru. Fritz Geiger, ktery tomu vsemu z vyse prihlizel — podoben Bohu, vyrknuvsimu „budiz svetlo“ — naprahoval svou dlouhou cernou pazi ke slunci, trestil oci a hrde se vypinal. A potom znovu nade vsemi zaburacel: „Vidite? Uz maji strach! Tresou se pred vami. Pred nami vsemi…! Pozde, panove! Pozde! Chcete znovu zaklapnout svou past? Pozde — uz jsme vam z ni unikli! Zadne slitovani s neprateli lidstva! Se spekulanty! S darmoslapy!
S rozkradaci! Slunce je na nasi strane. Je nase, vyrvali jsme ho z vasich odpornych pracek. Uz nikdy si ho nenechame vzit! Nikdy… nikomu ho nedame!“
„Uaaa!“
Andrej se rozhledl. Stasik nekam zmizel, Jura stal dosiroka rozkroceny vpredu na voze, drzel v ruce kulomet — a podle toho, jak se mu krvi naleval zatylek, taky kricel ze vsech sil. Selma plakala a pestmi busila Andreje do zad.
Ze mu to ale vyslo, uvedomil si Andrej. Tim hur pro nas… Co tu jeste sedim? Musim zmizet — a ne tu sedet… Prekonal bolest v boku, nadzvedl se a seskocil z vozu mezi pobihajici a kricici lidi. Zacal se prodirat vpred.
V prvnich chvilich se jeste snazil chranit se lokty, ale brzy toho nechal.
Poleval ho pot z hrozne bolesti a nevolnosti, ktera ho prepadla, potacel se, ale sel dal, strkal se mezi ostatnimi, slapal lidem na nohy, dral se dopredu — az se prece jen nakonec dostal na Sanitarni ulici. A celou tu dobu mu v patach dunel Geigeruv hlas: „Nenavist! Povede nas nenavist! Pryc s falesnou laskou! Pryc s jidasskymi polibky! Vyridime si ucty se zradci lidstva! Pripomenu vam, co jsem pro to udelal ja! Vyhodil jsem do povetri obrneny vuz s krvavymi zandarmy!
Pred vasima ocima! Rozkazal jsem, aby povesili zlodeje a gangstery!
Pred vasima ocima! A ted zeleznou metlou vymetu vsechnu spinu a vsechny darebaky z naseho Mesta. Pred vasima ocima! Ani sobe nic neslevim — a to mi dava svate pravo nelitovat ani ostatni…!“
Andrej se oprel do dveri hlavniho vchodu redakce. Bylo zamceno.
Zlostne do nich kopl, tabulky skla zadrncely. Bouchal dal ze vsech sil a sproste klel. Najednou se dvere otevrely. Stal v nich Kurator.
„Pojdte dal,“ rekl a ustoupil stranou.
Andrej vstoupil. Kurator za nim zavrel na zavoru a kdyz se obratil, vsiml si Andrej, ze je ve tvari straslive bledy, pod ocima ma temne kruhy a kazdou chvili si jazykem prejizdi po suchych rtech. Andrejovi se az sevrelo srdce — jeste nikdy nevidel Kuratora v takovemhle spatnem stavu.
„Snad opravdu neni vsechno ztraceno…?“ vypacil ze sebe.
„No…,“ Kurator se chabe usmal. „Moc dobre to neni.“
„A… co to bylo se sluncem? Proc jste ho vypnuli?“
Kurator si sevrel dlane a prosel se vstupni halou. A pak smutne rekl: „My jsme ho prece nevypnuli. Havarie… Neco mimoradneho. Tohle nikdo necekal.“
„Nikdo to necekal…“ opakoval horce Andrej. Sundal si plast a odhodil ho na zaprasenou lavici. „Kdyby nedoslo k vypnuti slunce, nic podobneho by se nestalo.“
„Experiment se vymkl kontrole,“ pronesl sotva slysitelne Kurator a odvratil se.
„Vymkl se…,“ opakoval Andrej jako papousek. „Nikdy me nenapadlo, ze se Experiment muze vymknout kontrole.“
Kurator se na neho podmracene podival: „No… V jistem ohledu mate pravdu. Da se to tak rict… Jestlize se Experiment vymkne kontrole, je to ovsem taky Experiment. Mozna ze bude treba se nad tim znovu zamyslet, udelat nejakou drobnejsi upravu, korekturu… Kdyz se to zhodnoti retrospektivne…, retrospektivne! — tak tahle tma tmouci bude chapana jako neoddelitelna, zaprogramovana cast Experimentu…“
„Retrospektivne…,“ zopakoval zase Andrej. Popadl ho straslivy vztek.
„Tak co nam ted prikazete? Co mame delat? Zachranovat sami sebe?“
